Kapitola XXIV. - Den nový

25. dubna 2017 v 17:42 | Denis Arnold

Den nový

To, že se probouzíte z nějaké podivnosti kolem vás, nikomu hned nedojde. Zvuky přicházejí odněkud z dálky. Otevřete oči a zase je hned zavřete. Ani netušíte, že jste ty oči otevřeli, nebo že to jsou dokonce vaše oči.

Po chvilce to zkusíte znovu a oči zůstanou otevřené déle. Ale stejně to člověk v první chvíli vůbec nechápe. A vlastně se ani nesnaží to pochopit. Spíš citem vnímáte, že se něco kolem vašeho procitnutí děje. Zprvu ani nevíte, nebo ani netušíte, že jde právě, a jen, o vaše procitnutí.

Někdo se vás dotýká, a někdo na vás mluví. Neodpovíte, protože ani nevnímáte, že ten někdo mluví přímo na vás.

"Pane doktore, slyšíte mě? Jste v nemocnici. Zavolám pana doktora, ano?"

Zase ty oči zavřete. Není to vše naprosto důležité.

Potom cítíte vzetí za rameno, pohoupání tělem a mužský hlas: "Pane doktore, víte, kde jste?"

Neodpovím. Ani nevím, jestli ta otázka patří mně. Ale otevřu znovu oči. Nade mnou se naklání zarostlá mužská tvář s brýlemi.


"Pane doktore, už nespěte, zkuste se na mne podívat, a zkuste mě vnímat." Ta zarostlá tvář mluví nějak divně. Později mi dojde, že snad s polským nebo i ruským přízvukem.

"Jste v nemocnici, kývněte, jestli mi rozumíte." A tak kývnu. Sice naprosto netuším, proč jsem v nemocnici, ale té otázce rozumím.

"Dobře, už to bude dobré. Jen se snažte znovu neusnout, ano? Jak se cítíte?"

Jak se cítím? Já přece nevím, jak se cítím, a už vůbec nevím, proč jsem v nemocnici, a proč na mě někdo cizí vůbec mluví!

"Cítíte někde bolest?" zeptá se ten zarostlý obličej. Zakroutím hlavou, že ne, ale neodpovím, protože vůbec ničemu nerozumím. Nic nechápu.

"Tak dobře, přijdu zase za chvilku," odpoví ta neupravená tvář v brýlích.

Potom mám čas. Čas pomalu a bojácně ponechávat oči otevřené a začít vnímat, co se vlastně děje. Ty zvuky okolo už jsem někdy slyšel. Píp, píp, tatatata … píp. A zase ten tlak nad loktem ruky, a zase ten divní stisk kolíčku na ruce. Palcem si cvrknu do kolíčku na ukazováku, a ten kolíček z ruky někam odpadne. Zvuky kolem se okamžitě zesílí a já pochopím, že to je díky tomu kolíčku.

Někdo přijde a zase mi ukazovák tím kolíčkem scvakne. Udělám pro ten kolíček odmršťující pohyb ještě jednou, a zase někdo rychle dorazí, a zase mi ten ukazovák omezí. Aha, tak toto asi nemohu, napadne mě po chvilce, a už ten pokus se zbavit toho tlaku na prstu neopakuji.

Ležím potom několik desítek minut, a dost možná i několik hodin. Čas kolem mne vůbec nehraje roli. Potom mi někdo mnohem jemněji zatřese ramenem a já vidím nad sebou hodně mladou ženskou tvář.

"Pane doktore, já jsem Martina, a jsem vaše denní sestra. Nepotřebujete něco?".

Už jsem si uvědomil, že jsem v nemocnici a že sestřička k tomu všemu patří. Ale pořád nic nechápu.

"Ne, ne, děkuji," odpovím slabě.

"Víte, proč jste tady?" zeptá se zase ta milá tvář a já zavrtím hlavou, že ne.

"A víte jaký je rok?"

Tak … teď musím přemýšlet. Neodpovím, protože vážně nevím.

"Kdo je náš prezident?" nepřestává ta modrá sestřička.

"Havel," řeknu, ale teprve později mám teprve zjistit, že jsem byl totálně mimo.

"Fajn, já vám teď dám do ruky tlačítko, a kdybyste něco potřeboval, tak ho stiskněte. Budu tady hned."

A pak člověk leží, a najednou mu začne vše strašně rychle docházet. Včera jsem se rozešel s Míšou, spolykal prášky, a nepřál si nic jiného, než se už neprobudit.

Jak to, že mě nenechali umřít, když jsem vše tak dobře naplánoval, nikomu nic neřekl, nenapsal žádný dopis na rozloučenou? To jsou mé první otázky, které sám sobě pokládám, jen co poberu zpátky něco toho rozumu. A potom zase asi na nějakou dobu usnu.

"Pane doktore, máte návštěvu." Zase to potřesení ramenem. Asi na minutku opět v mrákotách usnu, ale když se moje oči otevřou, vidím svoji mámu sedět vedle mé postele.

"Ahoj," řekne a já se nezmohu na nic víc, než že na znamení pozdravu malinko pozvednu ruku.

"Jak ti je?"

"Dobře," odpovím.

"Mami, co se stalo?"

Mamka neodpoví. Myslím, že skrývá slzy. Sedí tam vedle mne s čepečkem přes vlasy a v nějakém průsvitném plášti. Potom mě vezme za ruku a tu ruku hladí.

"Jsem tady s tebou, ať se bude dít cokoliv," řekne.

"Jak to, mami? Chtěl jsem umřít," odpovím po chvilce.

"Já vím," řekne hodně potichu.

"Co se stalo?" zeptám se po chvilce a uvědomuji si, že se mi najednou paměť a vzpomínky vracejí strašně rychle.

"Míša tě našla, a když byl barák nedostupný, zavolala hasiče a všechno to kolem. Měl jsi dvakrát zástavu. Hasiči museli vyrazit dveře."

"Míša? Včera jsme se rozešli."

"Já vím, " odpoví. "To … to ale nebylo včera, jsi tady už devět dnů. Nedávali nám žádnou naději."

Po chvilce vám všechno dojde i s těmi, snad všemi, souvislostmi.

"Mami, Alena a děti se to nesmí nikdy dozvědět," hlesnu naléhavě.

"Já vím, o vše jsem se už postarala, "slyším ten tichý, smutný a utrápený hlas.

"Moc děkuji," a spadne mi při té větě v tu chvíli obrovský balvan z mého nitra, které, jsem si ještě před chvilkou myslel, že neexistuje. Je zvláštní, jaké v takové chvíli máte životní priority, když jste právě neumřeli.

"Musíš na sebe být opatrný. Máš poškozené srdce, a teď jsi ještě dostal zápal plic. Bylo to všechno hodně ošklivé."

Tentokrát jí stisknu ruku já. Stisknu ji tak, že musí pocítit, že je skutečně poslední a jediný člověk, kterému tu ruku takto stisknu já, a že v tom kromě lásky a citu k mámě nic navíc už ani být nemůže.

"Mami, nezlob se. Já už opravdu nevěděl, jak dál. Chtěl jsem jen moc spát".

"Já, vím," odpoví tiše a smutně. A potom oba dlouho mlčíme a držíme se jen za ruku.

A pak, když už máte pocit, že je vše za vámi, vám ta v tu chvíli nejbližší osoba položí otázku: "Ty bys mě tady vážně nechal samotnou, Deny?"

Pohlédnu na ni, a vidím ty napuchlé oči od pláče. Vidím, že od posledně mamka zestárla alespoň o dvacet let. Je i malinko menší a drobnější než dřív. Jakou lekci od rodiče v životě můžete víc dostat?

Oběma nám tečou slzy. Ty mé jsou opravdové, a vůbec od puberty asi první a upřímné.

Ne, neodpovím. Ale vím, že ji tady už příště nenechám. Vím, že se raději nechám zavřít do blázince, ale že už nebudu chtít sám bez jakéhokoliv rozloučení odejít. Ano, člověk má spoustu plánů a spoustu předsevzetí, které nakonec nenaplní. Ale já v tu chvíli cítím, že bych svým odchodem nakonec ublížil nejvíc člověku, na kterého jsem ani dřív nepomyslel. Vše bylo důležitější. Nejdřív děti, potom Alena, a potom i Míša. Ale na mámu jsem ve své sobeckosti naprosto zapomněl.

Mamka už odešla.

Nevím, co bude dál. Dost pravděpodobně pobyt na psychiatrii. Ale jednou mě musí pustit a já zase začnu žít.

A už dnes si kladu otázku, jestli zase budu počítat své dny. Protože, když počítáte, potom to vše má začátek, ale i vždy svůj konec. A nyní si uvědomuji, že to vše počítání byla vlastně obrovská chyba.

Musíte být po pokusu o sebevraždu na ARO, abyste si uvědomili, že už příště počítat své dny nově nechcete? Že prostě život takto dny nepočítá?

A proč počítáte? Abyste věděli, kdy bude konec?

Ne, já už počítat určitě nebudu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama