Kapitola XXIII. - Den osmistý třicátý osmý

25. dubna 2017 v 15:12 | Denis Arnold
Den osmistý třicátý osmý

Jsem už pár hodin doma. Když jsem přijel od Míši, tak jsem okamžitě padnul po postele s jedinou touhou … usnout, a mít od všeho pokoj. Vzal jsem si i prášek na spaní, ale tolik potřebné usnutí zkrátka dnes ještě nepřišlo. Tolik se toho najednou změnilo.

Usnout neznamená zbavit se všech problémů. V individuálním případě snad ano, ale druhý den vás to stejně vše znovu dožene, a když nemáte i dost síly, potom i zadupe. Já mám tu smůlu, že ten pocit marnosti, ztráty milované osoby, bezvýchodnosti a marnosti pokračování života, kdykoliv po probuzení, mi prostě usnout nedovolí.

V hlavě se mi neustále odehrává jako smyčka film mého života za necelé tři zpětné roky. K čemu to vše vlastně bylo? Bylo mé štěstí adekvátně vyváženo tím vším zlým, čím si člověk musel projít? Ono zlo, a pocit prožitků jen špatných, dokáže nemilosrdně zašlapat do země i to nádherné kolem vás.

Po zhlédnutí večerních zpráv na jakékoliv televizi máte taky pocit, že svět je samá krev, násilí, hlad a lidské utrpení. Ty hezké věci jsou jaksi samozřejmé, a ty zlé vypadají, že naprosto světu kolem nás vládnou. Zlo a neštěstí bude vždy víc člověka zasahovat, než dobro a láska. I když toho druhého je nepochybně víc, protože jinak bychom opravdu žili naprosto zbytečně. Jen to druhé bereme jako nějakou samozřejmost a mnohdy si toho, nebo dokonce většinou, ani nedokážeme vážit. Potom máme pocit, že negativních věcí kolem nás je mnohem, ale opravdu mnohem, víc. Ale pořád určitě platí, že bez poznání bolesti nepoznáte skutečnou hodnotu štěstí. Jen nám chybí si to po tom prožitku zla trvale myslet.

Když je vám hodně špatně, bolí vás v krku, máte vysoké horečky, potom pocit úlevy, když nastane, je po určitou chvíli nezapomenutelný. Bohužel, už je to nějak v naší přirozenosti, že na ten pocit úlevy zapomeneme velmi rychle, a napříště zase jen naplno prožíváte situaci, kdy vám je zle.

Vzpomínám si na jednu depkařku z nemocnice, která všem tehdy říkala, že dnes je jí skvěle, a že život je vlastně krásný, a všechny nás opravdu upřímně prosila, ať jí, až zase bude zle, tento den připomeneme. Stalo se, ale pro ni, v okamžicích, kdy její duše byla zase na kolenou, ani naše slíbené připomnění vůbec nic neznamenalo. Dokonce se na nás moc zlobila, že ji do očí lžeme.

Asi po dvou hodinách mého marného pokusu o usnutí jsem vstal a po chvilce beznadějnosti si otevřel láhev luxusního alkoholu. Zpočátku to proudění toho vše, a všudy, rozehřívajícího alkoholu na cestě do žaludku, je docela příjemné. Úzkost zmizí celkem rychle. Celkem rychle zmizí i váš pocit viny na tom všem, co se před pár hodinami stalo. V jednu chvíli máte i pocit, že je Míša definitivně pryč, protože byla vlastně hrozná, a jen vás vlastně poslední týdny deptala.

V takové chvíli si i ale z nějakého, bůhvíproč důvodu, vzpomenete, že vám spolužačka z gymnázia jednou líčila, že má kolegu, který už roky žije s tím, že když bude nejhůř, že má v trezoru láhev alkoholu a velmi spolehlivé léky, a že to kdykoliv může v budoucnu ukončit. Prý ten pocit tohoto vědomí ho drží nad vodou už víc než dvacet let.

A mě před chvilkou napadlo, že z abiturientského srazu před léty jsem si nezachoval v hlavě její popis manžela a dětí, ale právě ten obsah toho trezoru.

Myslím, že už jsem hodně opilý. Nepláču, nenaříkám nad osudem, neviním své okolí, že za vše může. Čím dál víc mě ale napadají všelijaké ty bilance za poslední tři roky.

Tak dobře, přežil jsem něco, co jiní nepřežijí ani v šestině takových komplikací. Jsem tady o tři roky déle, než jsem asi měl. Ale co mi to přineslo? Ani mne nenapadne si vzpomenout na to dobré. Zůstává jen pachuť, že jsem o to nádherné před chvilkou, a navždy, přišel.

A ten film neustále kolující v mé hlavě mi pořád dokola zdůrazňuje ty špatné scény z mého života s Míšou. Ne, už nejsem ve stavu, kdy bych se dokázal chovat objektivně. Život je totiž jen a jen svině.

Tenkrát mě měli nechat umřít. Vše doposud by nebylo a já se nemusel cítit tak strašně mizerně. Je mi jasné, že když si dám ještě jednoho panáka, že Míše pošlu nějakou sms. A tak vší silou hodím telefonem o zem, aby se rozbil na tisíc kousků. To je jediná cesta jak neotravovat a jak nevyčítat.

Jaké bylo vlastně mé potkání reálné smrti? Vždyť já ani nevím. Když to čtete na internetu, potom těm lidem závidíte, nebo si myslíte, že si zkrátka vymýšlejí.

Já byl v komatu dvakrát a nikdy jsem neviděl žádný tunel s bílým světlem na konci. Nikdy jsem neslyšel všeobjímající nádherné zvuky nebo hudbu. Neviděl jsem své tělo odněkud shora a nezažil jsem pocit, že se do toho těla už vlastně nechci ani vrátit. Jediné co jsem opravdu cítil, bylo jakési smíření, že člověk na tomto světě končí. V takové chvíli nemyslíte na bolest, nemyslíte na manželku nebo dokonce na děti, které bez vás asi ten život nebudou mít vůbec lehký. Ne, takové myšlenky na konci vůbec nemáte, ať se vám kdokoliv snaží říci něco jiného. Cítíte jen, že už nechcete dál bojovat.

Po probuzení se ze mne určitě nestal lepší člověk. Nemám léčitelské, věštecké nebo jinak nadpřirozené schopnosti. A pořád se bojím smrti. Myslíte si, že v takovém stavu člověk neuvažuje, že sedne do auta, a skočí u nedalekých kolejí pod vlak? Ale ano, i to ho napadne. Jen to asi každý nedokáže, ať už je třeba i definitivně rozhodnutý.

Z let devadesátých mám, jako pomalu tehdy každý podnikatel před sebou nabitou pistoli, kterou si mohu strčit do pusy, a bude stačit jen zmáčknout kohoutek ...

Jenže na to vše, i když jsem už totálně opilý, a rozhodnutý, nemám odvahu. Najednou cítím, že už žít nechci a jediné co cítím je, že by ten konec mohl bolet. Aby do mě narazil vlak? Nebo abych stiskl kohoutek? Ne, to prostě nedokážu. Ne protože to bude definitivní konec, ale jen a jen z důvodu, že to bude určitě bolet. Směšné? Věřte, že nikoliv.

A tak piju, a začínám každým douškem alkoholu zapíjet nový a nový prášek na spaní. Před chvilkou jsem se dopotácel ven, a protože je mi jasné, že by někdo mohl hledat v mé popelnici, odejdu, a několikrát se přidržuji plotu, abych neupadl, k popelnici sousedů, kam pod hromadu odpadu skryju umělohmotnou krabičku od léků, které mám z dob tlustých a které jsem před chvilkou vysypal na stolek vedle své postele. Stejně tak pod odpad v sousedově popelnici ukryju i prázdnou láhev od toho luxusního chlastu.

Potom se asi hodně pomalým a vrávoravým krokem vydám zpět domů. Mozek mi usíná, ale ještě pořád si uvědomuje, že musím zavřít všechna okna a do zámku u dveří strčit z druhé strany klíč, aby se nikdo nedostal dovnitř.

Ty prášky na spaní udělají nepochybně své. Jsem naprosto mimo, jsem opilý a moc ospalý. Nahoru do ložnice si odnesu hrnek s vodou, a pak bez jakéhokoliv pomyšlení na bolest, spolknu postupně celou tu kupku vysypaných prášků.

Ani mě nenapadne si lehnout s pocitem, že za to vše můžou všichni okolo, a já jim to teď ukážu, až nebudu. Nevím, jestli dokážu ještě nějakou chvíli sedět na posteli po spolknutí těch prášků, nebo zda padnu hned. Svět se najednou z mé hlavy vytratí a já už nevnímám vůbec nic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama