Kapitola XXII. - Den osmistý třicátý sedmý

25. dubna 2017 v 12:20 | Denis Arnold
Kapitola XXII. - Den osmistý třicátý sedmý

Míša se u mne doma objevila až za tři dny. Opět potichu a nečekaně, a opět bez jakékoliv naší předchozí výměny smsek nebo vzájemného zavolání. Opět plakala a opět se mi omlouvala za poslední úlet v podobě odjezdu domů. Ale prý nemohla jinak. Od včerejška se na mne zase nesmírně těší, ptá se sama sebe, co dělá špatně, moc ji chybím, a moc ji už zase chybí můj domek a zahrádka. A mne okamžitě v hlavě naskočí otázka. Jak to myslí tím "už zase"? Jako … že před pár dny jí ještě nic z nás nechybělo? A je to vůbec v lidských hlavách možné, že vám něco najednou v rámci snad pevného lidského vztahu vůbec nic nechybí, a pak zase najednou chybět začne? Některé věci by asi mezi lidmi chybět neměly, ať už se mezi partnery strhne jakákoliv hádka. Pokud … pokud to tedy nebyla hádka definitivně poslední.

Když se naše oči podlité slzami pomalu uklidní a my oba jsme schopní si vyslechnout bez naštvání názor toho druhého, potom já slyším, že Míše na mně vadí, že si asi víc rozumím, a dokážu povídat, s její mámou, čemuž ona naprosto nerozumí. Špatně snáší mé černobílé vidění světa, jednoznačné oddělení vidění dobra a zla, a že chci buď vše, nebo nic. "Svět není černobílý Deny," slyším jejím pomalým a smutným hlasem. "Já nejsem ideální, ale ty už vůbec ne, Deny," řekne ještě.

Já naopak mluvím, že mě prostě nemůže nějakou košilí, nebo vyblýskaným záchodem, nebo chováním se navenek jinak, než ji normálně znám já, nějak předělat. Vadí mi její panovačnost, hádavost, a někdy až hysterie. Ale pořád je to moje Míša, moje životní láska, na kterou jsem čekal celý život.

Najednou si dokážeme říct v klidu a bez emocí každý svůj názor, ale i tak se mnou Míša dnes nezůstane, protože musí pro malého do školky. A mně se k nim večer naprosto nechce. Ale říct na rovinu to nedokážu a vymluvím se na práci. Pokud nyní člověk čeká, že došlo i na to krásné usmiřování v posteli, potom musím říct, že nás to ani jednoho asi ani nenapadlo.

Nakonec odjede, že za pár dnů slaví celá jejich rodina Andreasovy narozeniny. Mám samozřejmě přijet na oslavu, ale abych i pomohl s přípravou. Odjede, a v mém myšlení si zase objeví pocit, že mám pořád rodinu. Ještě že to zase dopadlo dobře! Stále si vůbec nedokážu představit, že bych vedle Míši nebyl. Tak moc ji miluji.

Ve sjednaný den opravdu přijedu už odpoledne k Míše do bytu. A najednou cítím, že je vše jako dřív. Vaříme vejce, zdobíme chlebíčky, děláme podle receptu mé sestry celerovou a mrkvovou pomazánku na jednohubky. Všude rozvěsíme nafouknuté balonky, třásně a několik oslavných nápisů. Při tom všem si dokážeme povídat, společně se zasmát, políbit se nebo chvilku setrvat v objetí. Míša potom odjede pro Andrease do školky a já už mám jen pár povinností. Do lednice nastrkám čtyři láhve vína, dětské bublinky a nějaké limonády, setřu drobky z linky a ze stolu a připravím talířky.

Hodinu po příjezdu Míši s malým zazvoní Dana s manželem, a vzápětí i její strýc s manželkou, a jejich dcera s přítelem. Sestra Míši už je nějaký čas u svého přítele v Řecku, a tak jsme kompletní a oslava může začít.

Gratulace, dárky, společné focení a později i vlastně moc příjemné hovory na neutrální témata, právě pro tu jejich nijak důležitou, či nezávaznou, neutralitu. Strýc s tetou mě neznají, ale na nic se ani nevyptávají. Asi vše berou jako samozřejmou věc, o které už nějaký čas vědí. Já se ujmu role číšníka. To vždy dělám moc rád. Dělám kávu, dolévám víno, roznáším dorty a hodně fotím.

Míša se potom pochlubí společnosti, že si po internetu objednala záchodové prkénko, které má v sobě snad nějaký pérový systém, takže když do zvednutého prkénka strčíte, ono potom pomalu a nehlučně přikryje záchodovou mísu. "Deny, nechceš to vyměnit, abychom viděli, jak to funguje?" Samozřejmě, souhlasím. Těžko říct, jestli v tu chvíli má Míša jako prioritu vidět nové prkénko v akci, nebo zda chce ukázat společnosti, co má doma vlastně za chlapa. Každopádně, mně ani jedna z těch možností naprosto nevadí.

Po pár minutách, s hlavou v dost nepřístupném místě pod záchodem, kam se možná ani tak často nedostane k pořádnému vytření hadr na tyči, mi dojde, že to zase nebyl až tak dobrý souhlas pustit se během oslavy do takové práce na záchodě. Když už se pod tu mísu složitě nasoukám, pokaždé zjistím, že mi chybí nějaký ten šroubovák, kleště a později i vrtačka. To když se mi podaří utrhnout starý zrezivělý šroub. A tak zase složitě poněkolikáté zpátky pro nářadí, a potom zase zpět pod záchodovou mísu. Nejde mi to, skřípu zuby, zlobím se sám na sebe, jak jsem nešikovný. A do toho všeho z obýváku slyšíte tu uvolněnou a radostnou atmosféru oslavy. Ne za minuty, ale tak po dvou hodinách, nakonec moje léty vypěstovaná naprosto evidentní manuální nezručnost, díky práci jen a jen nad papíry v kanceláři, slaví vítězství. Hrdě pozvu společnost, aby se šla podívat. Ani mi nedojde, že všichni hodnotí jen ten mechanismus prkénka, a nikoliv moji úžasnou šikovnost. Nikomu jsem ty dvě hodiny v obýváku vůbec nechyběl.

Večer, když s Míšou spolu ležíme vedle sebe v posteli, z ní cítím skutečné nadšení. "Bylo to hezké, viď? Andreas si to užil. Všem se to muselo líbit." "Já nevím, Míšo, já jsem měl většinu oslavy hlavu pod hajzlem," odpovím s nádechem pokusu o sarkasmus, ke kterému by asi nedošlo, kdybych se dočkal v rámci hodnocení oslavy i slov uznání, že jsem něco udělal dobře. "Ty se zlobíš?" "Ne, nezlobím. Chtěla jsi to, a já to udělal. Ale prosím, příště si pamatuj, že chci být rovnocenný se všemi ostatními, a ne v pozici nějakého údržbáře, který to vlastně vůbec ani neumí." "To jsi měl říct hned, že je ti to na obtíž," odpoví, a já cítím, že naše pohoda opět dostává zabrat. "Míšo, proč z dneška nemáme žádnou společnou fotku … jen ty a já, nebo my s Andreasem?" "Deny, to přece není pravda," odpoví dotčeně, ale protože se fotilo jen a jen s mým fotoaparátem, tak vím, že to pravda je. Nechápavě, s hořkým úsměvem ve tmě, malinko zakroutím hlavou. Myslím, že Míša si toho ani nevšimne.

"Ale to víš, že mi nic nevadí," pravím smířlivě a opravdu hodně něžně, a při tom se moje ruka sune pod dekou na ty její naprosto úžasné klíční kosti. "Pojď ke mně."

Pomalu tu něžnou výzvu ani nestihnu doříct, a Míša mě vezme za zápěstí a téměř zlostně odhodí moji ruku zpátky k mému tělu. Nevím, kdy člověk má poznat, že pohár přetekl. U mne to asi nebyl ani pohár trpělivosti, ale spíš pohár poznání, že to prostě už jiné nebude. Zlostně vstanu a jdu si zakouřit do obýváku. Jenomže cigareta tentokrát nemá svůj uklidňující účinek. Ba právě naopak. A tak když dokouřím, mám ve všem jasno. Rychle se obléknu a do tašky si sbalím svých pár věcí z oslavy. To potichu neuděláte, i když se o to opravdu snažím. Možná … možná kdyby Míša už spala, ale ona nespí. "Co to děláš?" slyším najednou za zády. "Míšo, já jedu domů, toto nemá smysl." "Deny, dobře si rozmysli, co uděláš, protože jestli mě tady dnes necháš zase samotnou, potom se už nikdy neuvidíme!"

Když v člověku bublá nějakou dobu, frustrace, zlost, pocit sobeckosti ze strany druhého, a po dnešku i pocit, že jste jen nakonec nějaká onuce, potom vůbec nedokážete porovnat to vše teď s tím hezkým před tím. Můžete milovat, můžete zbožňovat, můžete dokonce cítit, že to je ta jediná a prává ženská vašeho života. Ale ta naběhlá žíla na čele, že už vás někdo jen komanduje a v podstatě jen využívá, nakonec zvítězí.

"A víš co, Míšo? Já to vím a bude nám oběma lépe." Nasměruji své tělo naprosto rezolutně ke dveřím, a ještě než slyším jejich definitivní zackvaknutí, dohoní mě věta: "Deny, neodcházej!" Ale v té větě není nějaký strach, touha něco zachovat. Spíš by se asi člověk divil, kdyby ji neslyšel, protože tak se to prostě dělá. A potom "buch", dveře se zavřou a já co nejrychleji odcházím z chodby, a potom ze vchodu ke svému autu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama