Kapitola XX. - Den osmistý dvacátý třetí

24. dubna 2017 v 15:28 | Denis Arnold
Den osmistý dvacátý třetí

Nakonec jsme se rozhodli s Míšou odjet strávit víkend na chalupu k jejím rodičům. Míša to nijak nevyhledává, protože sice miluje svého otce a dokáže mu něžně říkat Ťulínku, ale s mámou to má jinak. Ne, není to tak, že by si nerozuměly, ale Míšino vidění světa je spíš v této oblasti takové to mužské, takové to až mužsky tvrdé.

Ještě, než jsem matku Míši poznal, jsme se sešli dvakrát s Míšinou sestrou a ony obě, nejprve mezi sebou větami a náznaky, jejichž obsahu jsem tenkrát zase tolik nerozuměl, a potom i ve vztahu ke mně, mi jaksi naznačovaly, že to bude asi vše dost náročné. Jejich matka je pro jejich partnery docela oříšek. Tak nějak jsem vyrozuměl, že to bylo až doposud náročné pro každého nového partnera obou sester. Ale obě o tom mluví spíš s pobavením v očích, a to mi dodává naději, že to takový malér snad nebude.

Maminka, křestním jménem Dana, je prý vždy pro každého partnera dost zásadní zkouškou jeho trpělivosti, nadhledu, a toho co je schopný vůbec ve své nové rodině potencionálně do budoucna vydržet.

Maminka se prý vyznačuje opravdu znatelným afektem, v pracovním životě nikdy nic vlastně, kromě naříkání, nedokázala, ale o to je její sebevědomí a pocit viny za všechno kolem ní na té druhé straně vyšší, a nikdy není podstata problému na té její, a jen vlastní straně. Za vše totiž prý může nepřízeň osudu, nepochopení rodiny a lidí kolem vůbec.

Má prý za sebou i demonstrativní odchod od manžela, který jí vydržel jen pár měsíců, kdy se potom celkem potupně vrátila zpět. Podstatně k té životní prohře v oblasti sebevědomí mělo přispět naprosté nenaplnění věty: "Však on pozná, jaké to je beze mne." Jenže Ťulínek si dost možná spíš za tu dobu odpočinul a vše mu nakonec zcela určitě vlastně bylo náramně vhod. Když něco nevěděl, zavolal holkám a ty, jednoznačně na jeho straně, mu poradily, jak si udělat omáčku nebo třeba jak a kde něco vyřídit na úřadech.

Maminka má za sebou i demonstrativní odchod z tohoto světa. Tak, jak to udělala, tak to nemohlo opravdu nikdy vyjít, ale dosáhla svého a v okamžiku, kdy jí v hlavě bylo nejhůře, ji přijela zachránit celá vyděšená rodina. Následná psychiatrická medikace ji celkem pomohla, ale tato akce jí na bodech v rodině naprosto nepřidala.

Maminka Míši musela strašně těžce nést i fakt, že její vlastní matka, a holkami tolik milovaná a obdivovaná babička za rozhodnost a autoritu zkušené kantorky, považovala za své dítě spíš než Danu jejího manžela. A babička byla už taková, že se nerozpakovala tuto skutečnost oběma do očí sdělit, a že se nerozpakovala Ťulínka obejmout a Danu dost tvrdě v tu chvíli naopak setřít, a vlastně ji poslat naprosto, ve vztahu k tomu porovnání dvou lidí kolem ní jako uznávaného a autoritativního předka, do kolen.

Míša nikdy neodpustila mámě, že v prvních dnech a týdnech, kdy z porodnice přivezla malého Andrease, a byla na vše naprosto sama. Maminka jí téměř pokaždé, pod nějakou náležitě zdůvodněnou výmluvou, nepomohla a nepřijela. Míša se z toho mnohdy určitě náročného stavu prvorodičky, bez mužského a pomoci rodiny, nakonec vyhrabala sama. Ale to jen prohloubilo zášť a pocit, že jí v tom matka vlastně tehdy nechala samotnou.

Asi to neprožije úplně každá nová maminka tvorečka, která v noci nespí, protože přemýšlí, jestli se mu nemůže něco stát, jestli se do bytu nemůže dostat někdo, kdo mu přišel ublížit, jestli ona dělá vše jak má, jestli on vůbec dýchá, jestli mu není zima a proč pořád celé noci pláče … ale Míša si to tehdy opravdu prožila, a zřejmě si odnesla takové poznání na celý život.

Ale zase na druhou stranu … kolik babiček svým dcerám zpětně vpálí, že co sis nadělala, to si teď vyžer! Neříkala jsem ti to? A spousta lidí z toho zase žádné drama vlastně ani nedělá. Ono to bude naprosto v těch našich životech individuální a každý z nás má bohužel, nebo bohudík, tu duši v jiném patře výtahu vnímání intenzity pomoci světa nám a kolem nás.

Ale abych byl opravdu upřímný… Dana, ačkoliv by spousta lidí v jejím případě, kdy si člověk sáhne na rozpálená kamna a prostě některé věci neopakuje, spolkne, nebo se je prostě odnaučí, je ve většině životních situaci nepoučitelná. To mě napadne třeba ve chvíli, kdy s Míšou sedíme po návštěvě jejich rodičů v autě a ona mi řekne, že si ji mamka vzala stranou a prosila ji, aby tátovy řekla, že má velké břicho, že je prostě moc tlustý, ať se snaží proboha zhubnout, že je vlastně neatraktivní. A v tom je jednat z podstat toho, že každý z nás vidí věci naprosto jinak. Dana je opravdu obézní žena, u které vás musí napadnout, že výhrada a žádost o pomoc ze strany dcery, při porovnání rozměru obou manželských postav, je naprosto mimo realitu. Ťulda by totiž nebyl za Danou vidět, ani kdybyste Danu rozřízli na polovinu. Přesto v sobě má něco, co ji nutí druhého kritizovat, a naprosto, a naprosto nikdy, nezačne u sebe, kde je to mnohem, ale opravdu mnohem horší.

Ale nakonec, když už malý nebyl zase tak malým, Míša s mamkou najely na režim, že minimálně jednou ve všední dny má večer volno pro sebe a dost často nyní Andreas jezdí s babičkou a dědou na celé víkendy na chalupu na Vysočinu.

Ano, a na takový víkend a na takovou chalupu, jsme dorazili poprvé společně i my. Přiznávám, vším tím předem naočkovaný jsem si myslel, že k nějakému maléru dojde hned při zaparkování a vystupování z auta na zahradě. Ale ne, to se vážně nestalo.

Ťulínek i Dana se tváří oba moc příjemně. Hodně tomu napomáhá i objímání se s Andreasem, za což se dá v takové chvíli asi schovat ledacos. Ale ani potom po vybalení a posezení, večer pod pergolou není žádnou afektovanou nebo nepříjemnou vzpomínkou. Spíš naopak. Oheň v kamenném ohništi příjemně plápolá, je nádherně teplá noc. Kolem pobíhá Andreas a mě určitě ten večer připadá moc hezký.

Otec Míši moc nemluví, ale vůbec nemáte pocit, že je to nějaký bručoun. Mamka mluví víc, ale ani náznak toho všeho, na co jsem byl tak malinko předem připravován. Dokonce ani nedojde na otázky třeba kolem mých dětí nebo mé práce. Vážně, moc fajn večer.

Jenomže, každé označení "fajn" se dokáže opravdu rázem změnit. Nám se to stane ve chvíli, kdy jsme už večer ukončili a šli si společně lehnout. Andreas spí dnes v pokoji babičky a my teď s Míšou už máme tu naši postel jen pro sebe.

Který chlap by odolal nádherně čisté vůni ženy, kterou má vedle sebe na levé straně? Který chlap by nebyl vzrušen, když jí zajede do těch jejích hustých a dlouhých vlasů?

Míša trpí na opary a tak se ani nedivím, že při mém pokusu o políbení se ten její obličej ode mne odvrátí. Beru ji takovou, jaká je. Je nádherná a žádný opar to nemůže nikdy změnit. Znám její opary, nikdy to nevadilo, a proto mě hodně překvapí, že tentokrát se odtáhne celým tělem. "Deny, ty to vážně musíš mít každou noc?" Takovou rekci zažiju poprvé a pár vteřin mi trvá, než ji spolknu. Nerozumím tomu. Nerozumím, proč dnes a proč vůbec. Při mé snaze pohladit její klíční kosti, tak nádherné kostičky, mi ruku odstrčí a znovu se zeptá a to slovo "fakt" opravdu zdůrazní. "Ty to musíš mít i tady fakt každý večer?". Nevím. Najednou mi není vůbec dobře. Cítil jsem pocit něžnosti a touhy a najednou taková sprcha. Žádné … dnes ne, jsem třeba unavená, ale místo toho: "Ty to musíš mít fakt každý večer?"

Asi nejsem zrovna konfliktní člověk, ale najednou mám pocit, že musím vykřiknout po všech těch měsících mého nenaplněného vyvrcholení, že kdyby alespoň jednou mne dokázala udělat, kdyby nebyla naprostý sobec, že bych ji určitě každou noc neosahával. Ano, cítím to jako velkou křivdu. Je to samozřejmě jen můj pocit. Tak hloupý, abych si myslel něco jiného, nejsem. Ale neřeknu to. Nevyštěknu to. Nemám v sobě odvahu třeba rozsvítit a vše o tomto našem problému ji říct a pak možná i naštvaně zhasnout a usnout. Jen to dnes cítím nějak víc hloupě a ješitně, i s pocitem malosti a s vidinou další nenaplněné touhy, že mi to vážně, ale opravdu vážně moc vadí. Nakonec se nezmohu na nic jiného, než že se k ní v posteli otočím zády a nemluvím. A ona to taky neřeší, čímž můj touhou nenaplněný vztek jen někde uvnitř mne dál bublá a hodně narůstá. Najednou se cítím moc ponížený a zbytečný. A když rychle usne, potom se ten pocit frustrace jen a jen už zvyšuje.

Nevím, jestli moje kvašení vzteku a naštvání trvalo minuty nebo snad i hodiny. Nakonec to přešlo a já se cítím jen v pozici, která mne uvnitř hodně trápí a nedovolí mi usnout. Nakonec se vykradu ještě za tmy ven na terasu, kde sedím, kouřím, dívám se na hvězdy, a pomalu se začínám utěšovat, že to vše bude určitě příště jinak. Že to byl jen nějaký snad rozmar a snad i jen úlet.

Dana má asi taky lehké spaní a jak uslyšela, že někdo vrznul židlí na terase, ihned dokvačila. Nevím, jestli mi to dělá dobře. Myslím, že jsem chtěl být sám, ale když se zeptá, jestli si se mnou může zakouřit a dát kafe… no … jak jsem měl odpovědět?

A tak spolu sedíme na terase. Dana samozřejmě vůbec netuší důvod, proč jsem na té terase já. Zato se rozpovídá o sobě. Nevím, měl jsem vždy duši vrby a dost možná to teď vycítila. Nejde na to samozřejmě hned. Nejdřív mluví o nás s Míšou, že je ráda, že jsme spolu, že ji naprosto dostalo, když ji Míša řekla, že jsme s malým byli společně v Motole na pohotovosti, když ho bolelo ucho. A že většinu věcí děláme dohromady jako rodina, nebo že já si dokážu s malým udělat jeden samostatný den bez Míši, aby si odpočinula.

Asi mi to říká, že je to v jejich rodině něco nového nebo jiného, ale mě to nijak nezaujme, protože to je přeci normální. Myslete si o mně cokoliv, ale na toto jsem nikdy ani nepomyslel. Bylo nás doma šest a měl jsem svoji vlastní rodinu. Takové věci by neměly být něco, co stojí za pochvalu, nebo uznání.

Pak se dozvím, že Míšin předchozí partner, Eduard, se tady na jejich chalupě objevil vlastně jen jednou a že po její nabídce, aby si tykali, jí tuto nabídku dost nekompromisně odmítl. Co na to máte říct? Jen beze slova kýváte hlavou jako, že chápete.

Po chvilce mlčení se Dana rozpovídá o sobě. Nemluví o malém, nemluví o holkách, nemluví o manželovi. Není to tak dávno, co před časem pochovali babičku. Byla rázná a byla hodně autoritativní. Anýska vlastně naučila mnohem dřív mluvit tím, že mu neustále něco četla a že s ním pořád mluvila. To by nedokázala ani ona a ani asi Míša. Ale měla ji ráda, i když z ní měla celý život pocit, že oproti bratrovi jí jako dcerou pohrdá.

Mnohem horší byl ale prý její otec. Také učitel. To je pro mě nová věc. Míša o dědečkovi nikdy nemluví. Dana mi se slzami v očích na konci přizná, že nikdy nezapomene na to, kdy ji několikrát jako dítěti udeřil hlavou o stůl, když něco nechápala, něčemu nerozuměla nebo něco provedla. Toto mu nikdy neodpustí.

Co na to máte říct? Že to chápete, že tomu rozumíte, nebo že je to strašné? Je zvláštní, jak v takové chvíli přestanete myslet na svoji vlastní křivdu v podobě sobeckosti milované osoby.

Ale nakonec je to stejně cizí příběh a vy nikdy nebudete tak empatičtí, jak by se v situaci kolem vás asi slušelo. Můžete kontrovat příběhem, že vaše Míša je v posteli, a nakonec i vývojem poslední dobou, ve vašich očích naprostý sobec? Ne, nemůžete. Násilí v rodině a na dítěti, které si potom to dítě nese sebou celý život, a dost možná se dočká později i pohrdavého pohledu na své dospělé chování ze strany vlastních dětí, tak jak se to stalo, Daně, i když ona to dost možná ani netuší, je mnohem víc.

Od operace jsem si prošel asi řadou depresivních stavů a úzkostí. Hodně mi o tom řekli doktoři a hodně jsem o tom i četl. Myslím, že nebudu po tom všem co o Daně, nyní asi pořád ještě ne v úplně plném komplexu vím, daleko od pravdy, že trpí typickou maniodepresí. Jeden den může zpívat od rána, mít naprosto skvělé plány do budoucna, může za celý den udělat na zahradě víc práce, než jiný za několik sobot. A pak přijde většinou to delší období, kdy nemůže nic, neudělá nic a je ráda, když si vůbec dojde ráno vyčistit zuby.

Dana, před chvilkou po své kávě ve čtyři ráno, odešla spát. Nikdy jsem neoplýval nějakou suverenitou, nebo pocitem, že jsem jediný, kdo vše ví nejlépe. Ale dnes během té jedné noční kávy mi došlo, že Dana nemá ve svém okolí najednou většího spojence, než jsem já. Ale současně si i uvědomuji, že moje spojenectví jí naprosto v ničem nemůže pomoci. Snad pochopení, ale to vás nevyléčí. Zbytek její rodiny podstatu jejího příběhu a její nemoci, což si ani neuvědomují, nechápou, a zřejmě nikdy ani chápat nebudou. A jestli do té rodiny zase přijde někdo nový, zase bude poslouchat, že mamka je v jejich rodině docela problém.

Obávám se, že vždycky bude považována za tu afektovanou, nespolehlivou … a jako máma v nouzi … k ničemu.

Ale abyste něco takového pochopili, abyste si to třeba v nějaké ordinaci byli ochotni vyslechnout a pak se podle toho chovat, tak to byste museli žít svůj vlastní život bez toho svého obsahu. A to většinou možné není.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama