Kapitola XXI. - Den osmistý dvacátý pátý

24. dubna 2017 v 20:00 | Denis Arnold
Den osmistý dvacátý pátý

Tu noc jsem už spát nešel. Z terasy jsem se ráno přestěhoval pod pergolu na zahradu, nohy jsem si položil na druhou židli a užíval si nádherného rána. Potom, kolem sedmé jsem sedl do auta a odjel do vedlejší vesnice nakoupit rohlíky a něco k snídani pro všechny. Když jsem se vrátil, dokonce ještě všichni sladce chrupkali. Potom se objevil Andreas, se kterým jsme se šli pár stovek metrů projít za chalupu a když jsme se vrátili, pak už to v chalupě normálně žilo.

Dopoledne přijela Lucie s rodinou. Ano, to je ta Lucie, která na mne, ještě v době, kdy jsme se s Míšou jen objímali v autě, byla zvědavá, a která po Míše chtěla, aby mi zavolala po mém odjezdu, ať se vrátím, že mě chce poznat.

Lucie je Míšina největší kamarádka. Dělí je od sebe skoro desetiletý věkový rozdíl, ale spojil je téměř totožný osud.

Lucie vyrostla v dětském domově. Má za sebou určitě věci, o kterých nikdy nebude mluvit. Já jen vím, že od nějakých dvanácti let vždy z dětského domova utekla a téměř vždy skončila, než ji chytili, v partě bezdomovců, squatterů, nebo jinak z našeho pohledu divných, či jiných, lidí. Vždy se nakonec do dětského domova musela vrátit, ale nikdy to vlastně nikam nevedlo. Lucie je ráda za dokončenou devátou třídu základní školy. Na víc se ani dostat nemohlo, protože vlastně byla permanentně na útěku. To ale neznamená, že je nějak hloupá. Řekl bych, že právě naopak. Ta holka je moc vnitřně inteligentní.

Mezi šestnácti a sedmnácti utekla naposledy, a rok jí nikdo nenašel. A když potom ano, už byla plnoletá a do domova se vrátit nemusela. V té době měla vlastně obrovské štěstí. Nějakým řízením osudu se jí ujal jeden, z těch zvláštním způsobem zbohatnuvších lidí z let devadesátých. Ano, přesně v tom městě, kde kdysi vládl i otec malého Andrease. Rozdivočelou Lucii tehdy umírnil, dal jí pocit partnera a rodiny, a ať je dnes jakýkoliv, tehdy tu holku skutečně spasil. A protože byl nejlepší kamarád tehdejšího severočeského kmotra, tak Lucii umožnil to samé, co otec Andrease mojí Míše, a to třeba vlastního koně, pocit vidění světa z hřbetu toho koně, ale i dost urputnou a nelehkou povinnost se o takového koně starat. V hřebčinci se obě seznámily, a to pevné přátelství trvá až dodnes.

Vlastně, obě holky se dnes dají zařadit do kategorie "zelených vdov". To je většinou výraz pro výrazně mladší, ale zaopatřenou, milenku člověka, který má peníze a samozřejmě rodinu, kterou nemíní z různých důvodů opustit. Ale zvětralá manželka, která v rámci rozvodu vám dokáže sebrat až polovinu majetku, odříznout vás od dorůstajících dětí, anebo škodit úplně jinak, ale vždy hodně bolestně. Na druhou stranu taková manželka bude často čelit tendencím kmotra, který pokud není naprosto impotentní z moci, potom si bude vydržovat i někoho o hodně mladšího. Takové hezké dívence uděláte dítě a o oba se potom postaráte. Je to přesně osud Míši a otce jejího syna. A to je i přes kopírák napsaný příběh Lucie a její dcery.

Ale Lucie s tím vším, díky svému životnímu příběhu, začala mnohem dřív než Míša. Když otěhotněla, dostala zaopatření, o kterém se jejím vrstevnicím nebude zdát do konce života.

Jenomže Lucie nebyla zase až tak hloupá holka z děcáku, která je za vše strašně vděčná. Lucie potřebovala skutečnou lásku, která se s otcem její dcery, s vlastní rodinou milence, rychle vytratila po jejím otěhotnění. A tak si Lucie vzpomněla, že ještě někdy v první, nebo druhé třídě existoval nějaký Aleš, a že ji vlastně nikdy cit k němu neopustil. Divné? Ne, takové příběhy prostě život píše. Lucie nakonec svého Aleše z první třídy skutečně našla a dodnes žijí v neutuchající zamilovanosti, byť již několik let jako manželé.

Těžko říct, co je větší nebo menší štěstí. Ono se to slovo ˇštěstí" dá někdy v životě zaměnit za slovo naprosto opačného významu, a to doslova téměř současně.

Ale dobře, tak Lucie, vzhledem ke svému bídně rozehranému osudu, štěstí měla. Po narození dcerky a pár měsíců na to i po příchodu Aleše, jako jejího osudového muže, došlo k mému opravdovému údivu, a to si myslím, že jsem v životě zažil dost, k naprosto tvrdému vyjednávání mezi Lucií a otcem její dcery. Na jedné straně stála povinnost odstěhovat se do jiného města, kde čekal opravdu velký a luxusní byt, před jehož okny parkovalo luxusní auto. K tomu pár připravených milionů v bance čekajících jen na podpis bankovního převodu v případě dohody. Vše za cenu, že se v kolonce otec na rodném listě dítěte objeví Aleš. A vše i pod podmínkou, že do budoucna už nic víc existovat nebude. Tedy hlavně žádné další peníze a pravidelné alimenty. Myslím, že to Lucie s Alešem asi hodně probírali, nebo je taky dost dobře možné, že na to přistoupili téměř okamžitě. Kdo ví? Já opravdu nevím, a ani to není pro mne teď nijak důležité.

Každopádně, dnes přijela Lucie s manželem Alešem, jejich dcerou a s malým, skutečně vlastním, synkem. Mezi námi to třesklo asi hodinu před jejich příjezdem, kdy mi z tašky Míša vybrala jiné oblečení, než jsem měl na sobě od rána s tím, že tato košile mi sluší víc, než tričko, a že ty kalhoty jsou přece daleko lepší.

Nebylo to chování, které bych u ní zažil poprvé, a přiznávám, naprosto se mi nelíbí. Beru to jako hraní si na realitu, která je jen na oko. Takto přece všichni společně normálně nežijeme!

Poprvé jsem to zažil u mne doma, když měli poprvé přijet její rodiče odpoledne na návštěvu. Od rána totiž vypuklo do té doby u nás naprosto nevídané uklízení, leštění mísy záchodu, pečení a vaření. Přiznám se, že jsem na to vše nereagoval zrovna vstřícně. Nemám moc rád přetvařování, a tady mi to tak vše ve své podstatě přišlo. Nemyslím si, že náš záchod je nějak špinavý, nebo dokonce hrozný. Ale když se musí dokonce blýskat, potom mě napadne, proč se neblýská i jen pro nás, pro nás tři proboha! Samozřejmě, skončilo to nějakým vysvětlením, a dost možná i zvýšeným hlasem, na což jsem docela rád rychle zapomněl.

Situace, kdy po mě Míša hodí třeba ovladač od brány, sdělí mi, že bych mohl aroganci vyučovat na vysoké škole a že toto ode mne opravdu nečekala, aby se mi potom za deset minut omluvila, že to tak nemyslela, je už jakýmsi průvodcem našich posledních dnů.

A tak celkem s gustem si Míšou vybranou košili nevezmu a raději riskuji dusno, které od té chvíle mezi námi zavládne. Ono to dusno zase až tak veliké není, protože já sedím pod tou pergolou, nedělám vlastně nic, a Míša někde uvnitř chalupy leští záchod. Takže se moc nevidíme.

A pak už přijede Lucie s Alešem, a my nemáme čas si některé věci dovysvětlit, a třeba i dovybojovat. Člověk by byl asi opravdový hlupák, kdyby z Míšiny vstřícnosti vůči vlastní osobě necítil chlad. To třeba při podávání první kávy návštěvě. Můj hrníček tam jaksi v nabídce není. Ale to je přesně ono, tím mě nikdo nikdy nepotrestá. Nejsem dotčený jako včera v posteli, a naprosto v klidu si dojdu udělat svoje kafe. Dokonce to návštěvě zdůvodním, že piju jiné, než rozpustné.

Potom už ta návštěva probíhá tak nějak jako všude. Co děti? A půjdeme se s dětmi projít? A jak se vlastně teď máte? Kamarádky si mají hodně co povídat, a já jsem za to rád. Napětí pominulo. Aleš je z mého pohledu takový ten klasický produkt dnešní doby, který spíš konzumuje, než vytváří. A já mám rád svůj klid a spíš pozorování stavu okolí, a tak jsem za to vše vlastně vděčný. Někde uvnitř cítím, že jsem moc rád, že Aleš většinu času věnuje svému telefonu, než že má tendenci se napodobit holkám a zavést nějakou komunikaci.

Večer, když už děti spí a my všichni si rozlijeme nějaké to víno, co návštěva přivezla, zábava začíná trošku odsýpat i jiným směrem. Oheň zase plápolá a opět je ta pěkná, teplá a hvězdná noc. Celý den jsem byl vlastně vedle Aleše, který když už odložil telefon, potom se začal bavit o věcech pro mne celkem většinou nezajímavých, ale sem tam najednou a nečekaně i zásadních a důležitých, že jsem i zpozorněl. Lucku miluje a obě jejich děti taky. Dělá prodejce aut a nic moc mu neplatí. Ještě, že má Lucku, která dokáže peníze vydělat. Na můj asi nechápavý výraz obličeje nejprve neodpoví, ale po pár skleničkách se rozpovídá. Lucka už několik let jezdí do Znojma každých čtrnáct dnů tancovat u tyče. No … tak po této větě mi nefalšovaně z pusy vypadne cigareta a já si propálím na tom nejcitlivějším místě kraťasy. "Co?" A věřte, můj údiv je opravdu opravdový. "Ty to nevíš? Lucka si přivydělává tančením u tyče. Jednou za čtrnáct dnů po víkendu přiveze tak třicet … čtyřicet tisíc."

Zpočátku beru vše jako spíš nějakou hloupou legraci pod vlivem, ale pak už ne. A když se Aleš rozpovídá, že na jejich luxusní Audi má asi největší zásluhu právě on, protože podepsal dobrovolně za to rodný list Alenky, potom mi ukažte člověka, který by se tomu zasmál, nebo byl snad v jakémsi klidu nad věcí, protože se ho to vlastně netýká. Je to přece cizí život.

Moje práce mě zavedla několikrát do světa, a několikrát jsem i v cizině podobné bary s tyčemi, kolem kterých se točí nádherné holky, navštívil. Ani v Kanadě si taková krásná holka nevydělá u tyče víc než pár dolarů za večer tím, že jí přiopilí, nadržení čumilové, nebo jinak úchylní muži středního věku, a dokonce i staříci, strkají jednodolarovky za kalhotky jako reakci na jejich vystrčený a nádherně zformovaný zadeček v titěrných kalhotkách. Abyste si vydělali víc, musíte, a to bez pardonu, na pokoj. A vůbec si nedělám iluze, že zrovna ve Znojmě je tomu naprosto jinak. V duchu se mi chce hulvátsky, ale tak nějak s naprostou upřímností, zakřičet: " Ty vole, vždyť ta tvoje je normální prostitutka, copak to vážně nevíš, nebo se snad na tom všem rád vezeš?" A přiznávám, že mě to stojí hodně sebeovládání, abych se alespoň ironicky nerozesmál. Jenomže prakticky ve stejný okamžik mi hlavou prolétne, že to Aleš vše moc dobře ví a přinejmenším jen sám sobě tvrdí něco jiného, něco chlácholivého. A najednou je mi jasné, že jemu to vše vlastně vyhovuje. Jako táta na mne působí opravdu náramně, ale když si projedu tu návštěvu a jeho chování od rána, potom jsem přehlédl, že on je vlastně takový ten mužský vyžírka, který raději nevidí, ale o to raději utrácí.

Nakonec na nějakou ironii, nebo poklepání si na čelo, nebo v oči v sloup, kdy by poznal, co si o tom všem opravdu myslím, zaplaťpánbůh nedojde. Aleš totiž vytáhne tabatěrku a na otázku holkám, jestli zahulíme, se mu dostane nadšeného souhlasu. Myslím, že mě to taky čeká, i když jsem se s tím vlastně nikdy nepotkal. Ale výzva to pro mne je, to nepochybně. Čekám od toho něco skvělého, smích, výbornou náladu a dost možná i usmíření s Míšou. A tak předem ubalené cigáro mezi námi putuje. Já dostanu rady, že ten kouř v sobě musím držet mnohem déle než kouř z cigarety. Netuším, jak to mají ostatní, ale Aleš ihned usne v sedu asi po dvou potáhnutích, holky se nějak výrazně nesmějí a na mě to má spíš účinek naprosto opačný. Sám na sobě cítím, že brunátním a že ve mně není po náznaku dobré nálady ani stopa. A když se jdu potom vyčůrat někam za složenou hranici dříví, potom mám vůbec problém svoji potřebu vykonat. Celé tělo se mi třese a já mám pocit, že mě kolena ani neunesou.

Ještě k ránu zase na noční kávě dostanu od Dany ponaučení, že když člověk hulí, a je v depce, že mu to tu depku jen prohloubí. "A ty máš už druhý den depku, viď? Jsi totiž na zabití, to vidím. Míša to s tebou vůbec nemá jednoduché. Uvědomuješ si to vůbec?" Má pravdu. Není mi dobře celý víkend a tráva mi navíc asi naprosto uškodila. Najednou v sobě cítím nenávist, opravdovou, skutečnou a militantní nenávist k Alešovi a Lucce, ale i k Míše, která hulí celé ty roky s nimi. Přistihnu se, že se ptám sám sebe, proč mi to dali. V takovém okamžiku vlastní vinu neberete. Skutečně pravdivá odpověď sobě samotnému, že jsem to já, naprostý hlupák, neměl dělat, vás ani v tu chvíli nenapadne. Vina je jednoznačně ve vaší hlavě na okolí, ne na vás. Co se jim na tom líbí? A pocit, že Míša si příště to svinstvo zahulí ráda s nimi znovu, je strašný a naprosto v té chvíli pro mne nepřijatelný.

Ráno jsem znovu maximálně protivný. Zase dojedu pro rohlíky, ale tentokrát se mě dotkne, že se mě Míša nezeptá, co chci k snídani, i když oba dobře víme, že nikdy nic nechci. Ona se chová stejně jako pokaždé a já se tentokrát v duchu zlobím. Asi jsem opravdu celý den na zabití. Nemohu se na ni nijak zlobit. Mohu se zlobit jen na sebe, ale to člověku dojde až po nějaké době. Určitě ode mne očekávala víc celý víkend a já se naopak zakousl a nepustil od své protivnosti.

Po obědě se rozloučíme s Luckou, Alešem a dětmi, a i my brzo jedeme domů.

Po našem návratu Míša poprvé odjela dnes ode mne, že si musí odpočinout. Do té doby jsem odjížděl jen já. A ona mi vždy říkala, že je to pro ni to nejhorší, co ji mohu udělat. A najednou odjela sama a mě došlo, že tím sáhla k prostředku, který pro ni je ve vztahu téměř nemyslitelný. Tady se to zlomilo. Věděl jsem, že udělala věc, která byla pro ni mezi námi do té doby nepředstavitelná, a pochopil jsem najednou, že už není se mnou šťastná.

Ale i já jsem si za ten víkend uvědomil, že ze mne se ten pocit vnitřního štěstí a zamilovanosti se zavázanýma očima vlastně vytrácí, a to pomalu až raketovou rychlostí.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama