Kapitola XVIII. - Den sedmistý osmdesátý pátý

20. dubna 2017 v 19:25 | Denis Arnold
Den sedmistý osmdesátý pátý

Míša se mnou dnes strávila odpoledne pár hodin. Navečer odjela, byť dnes je Andreas u babičky, a my jsme mohli spolu strávit celou noc. Ale dnešek byl pro oba asi tak náročný, že nakonec odjela, a ani jeden z nás toho druhého nemusel, nebo dokonce nechtěl, přemlouvat, abychom zůstali spolu.

Pro každého z nás ale ten den byl náročný z důvodu, o kterém jsme si oba navzájem mysleli, že ho víme jen každý zvlášť. Míša se tvářila, že chápe moji výmluvu, že dnes večer musím dodělat nějaké papíry na zítra ohledně kanalizace, kterou mi do baráku už měsíc zavádějí, a kontrovala tím, že se musí večer podívat na internet na anglické školky, protože otec Anýse vyjádřil přání mu takovou školku zaplatit.

Přiznávám, že jsem se v okamžiku sdělení tohoto důvodu cítil jako chlap, a třeba i do budoucna jako táta, ponížen a k ničemu, protože jsem jí už několikrát řekl, že to prostě i bez těch jeho alimentů vše zvládneme. Míša, protože zná mé názory, nakonec považovala za nutné mi s mírným pocitem provinění, který jsem z ní cítil po celou dobu toho vysvětlování, řekla, že Andreas je prostě syn někoho, kdo mu chce něco do života dát a že ona vlastně nemá právo ani otce, a ani jeho syna, v tomto nějak omezovat, nebo něčemu bránit. Asi bych normálně reagoval zcela opačně, ale po tom všem za dnešek, jsem nakonec rád, že jsem konečně definitivně pro dnešní večer sám.

Po mém minulém nočním odjezdu mezi námi za celou dobu poprvé ani jednou za den neproběhla žádná sms. O telefonátu ani nemluvím, protože zavolala jen jednou a já to stejně nezvedl. A tak jsme každý trucovali ve svém. Nakonec to Míša nevydržela a přijela ke mně.

Její objevení se v obýváku pro mne bylo opravdu překvapením, a to nejen protože si dávala velký pozor, abych její příchod do poslední chvíle nezaznamenal, dokud nebude nakonec stát pomalu vedle mne. Najednou jsem pocítil z její přítomnosti i obrovskou radost umocněnou velikostí citu, který k ní chovám. Tolik mi chyběla!

Oba jsme se na sebe bez pozdravu jen dívali. Stála ve futrech pár vteřin a pak se mě zeptala, jestli jí udělám kafe. Mlčky jsem se zvedl, že samozřejmě ano. Když jsem ji míjel, vrhla se mi kolem krku a začala usedavě plakat. Nevím, kdo z vás něco podobného zažil, ale být "tvrďák" dál … to se prostě nemůže normálnímu člověku podařit. A tak jsme se objímali a hladili v těch futrech dveří hodně dlouho.

Když se vše uklidnilo, potom došlo i na otázky a vysvětlování. Já se dozvěděl, že už nikdy nesmím v noci od ní odejít, že to prostě příště nezvládne. Ona se naopak ode mne dozvěděla, že mi vadí její panovačnost, hysterie, arogance a hádavost ohledně každé kraviny.

Ano, to byla nepochybně z mé strany pravda, ale o mém šmírování a poznání z jejího počítače jsem nedokázal jako ten poslední slaboch říct ani slovo. A to, že ve mně stále sílí pocit, že je v posteli naprostý sobec, bych jí neřekl snad ani ve chvíli, kdy by mě našla po propařené noci spát pod vlivem někde mimo postel.

Nakonec jsme si už opravdu při kávě dokázali povídat. Já se dozvěděl, co dělali s Andreasem ty poslední dva dny a ona zase co jsem dělal já. Ve finále jsme dokázali naplánovat i víkend u našich na chalupě. A zase jsme se dokázali dlouho držet za ruce … a hladit … a objímat.

Jenomže, asi to znáte, když vyžehlíte, zažehnáte nebo zacelíte nějakou pohromu, a pomalu si v duchu odfouknete, že už snad bude klid, potom se vždy něco stane, co vám to odfouknutí obrátí vzhůru nohama. A to se stalo jako na potvoru přesně dnes.

S Míšou si povídáme, držíme se za ruce a najednou zvonek. Na ten ve svém výsostném území samozřejmě reaguji já, a tak se zvednu a jdu se podívat na tu malou černobílou obrazovku, kdo že to zase otravuje. K té obrazovce jdete docela klidně, protože vás ani nenapadne, že se může zrovna dnes objevit nějaký malér.

A tak celkem v pohodě číhnete na ten monitor, a tam je nějaká ženská hlava. Během další vteřiny vám dojde, že je to (do prdele, nebo snad i kurva!) Michaela z věže. A během další vteřiny je vám jasné, že ona ví, kde máte na druhé straně plotu pověšené náhradní klíče od branky i baráku. A ještě během další následující vteřiny je vám jasné, že prostě ty klíče použije, aby na vás třeba doma počkala. Myslím, že kdybych teď řekl, že by se najednou ve mně krve nikdo nedořezal, že by to byla docela klidná zlidovělá hláška. Na mne totiž v tu chvíli šly opravdové mrákoty!

Netuším, jestli někdo má představu, že ve chvíli, kdy se chlap usmiřuje, a snad už i usmířil se svojí životní láskou, přijde taková matka atomové bomby, která nemůže ve své realitě dopadnout jinak, než že naprosto suverénní Michaela z věže vysvětlí od plic mé Míše, co jsem vlastně za hajzla.

Nikomu bych snad nepřál, aby zažil ten sled všech možných scénářů, které člověku v jedné vteřině proběhnou hlavou. A nikomu bych nepřál, aby ve stejné vteřině vyhodnotil, že to dopadne hodně špatně, ať nakonec zvítězí jakýkoliv scénář.

Nakonec se zachovám jako totální blázen, a pak budu celé dlouhé dny řešit, že moje Míša z nějakého důvodu se k té situaci později už nikdy nevrátí. Snad jen … snad jen, že ví, že vlastně depresář a cvok vlastně jsem.

Během okamžiku, a naprosto bezmyšlenkovitě, strčím klíč do zámku vchodových dveří a se slovy: "To je ten magor od kanalizace," zatáhnu rychle všechny žaluzie do obýváku ze zahrady a řeknu Míše, abychom šli raději nahoru, že na něho nemám dnes náladu. V jejích očích vidím velké a udivené otazníky, ale spíš ve směru k tomu jak se chovám já, než k nastalé situaci. Celkem neprotestuje a jde se mnou nahoru, a já za sebou zavírám postupně každé volné dveře, aby nic ze zdola nebylo slyšet. Ono to klepání na železné žaluzie nakonec stejně slyšet je, ale Míšu už ani v tom šoku z mého chování nepřekvapí vlastně moje pomalu klidná věta, že dneska na řešení kanalizace opravdu nemám náladu.

Uff! Tak to bylo vážně o vlásek. Problém je v tom, že s Michaelou z věže opravdu nic nemám už řadu měsíců a vlastně ani nevím, proč přijela. Kdybych nebyl takový slaboch, potom bych to té své Míše raději řekl, a toto drama v mé hlavě si mohl ušetřit.

Ale já takovou situaci opravdu nikdy ani v duchu nepředpokládal. A teď si vezměte, že jsme se zrovna usmířili!

Nakonec to vlastně vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Moje Míša se nikdy nedozví skutečný důvod mého bláznivého chování a já ji raději už navždy ponechám se zkušeností, že takto se prostě někdy chová depresář, který se vyhýbá lidem, a člověk trpící úzkostmi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama