Kapitola XVII. - Den sedmistý osmdesátý druhý

20. dubna 2017 v 12:26 | Denis Arnold

Den sedmistý osmdesátý druhý

Když člověk pomine ty letité manželské nebo partnerské vztahy, které mají tendenci často přecházet ve zvyk, společné povinnosti nebo dokonce ve finále až vlastně v kamarádství, potom první týdny, měsíce, nebo snad i roky, života zamilované dvojice jsou úplně jiným rozměrem života. Růžové brýle za pár měsíců odpadnou, ale skutečný vztah trvá dál, a dokonce získává až fantastické rozměry, které dosud neměl. Jde o opravdové plánování společné budoucnosti, rodinu, sladění pohledu na výchovu dětí, což se projevuje třeba v názorech na cizí děti, jejich konkrétní chování v nějaké situaci kolem vás, posuzování třeba následné reakce rodičů kolemjdoucích dětí na společné procházce k Vltavě. Jeden si myslí to, druhý třeba ono, a dost často se dvojice přistihne, že vlastně na věc má svůj až neuvěřitelně jednotný a shodný názor. Nechápavé společné kroucení hlavou, ironický úsměv, pošeptání kritiky do ucha partnerovi na téma jednání okolí, jsou jen malým příkladem mnoha věcí, které partnery buď spojuje, nebo rozdělí. A když je něco spojí, potom jejich držení se na procházce za ruku, ty ruce ještě víc k sobě přitáhne ... a zpevní.

Míša mi hned na začátku řekla, že u ní je hodně těžké ukončit nějaký vztah a začít nový. Nesnáší takové to kolíkování si území každého z dvojice, které prý přichází pokaždé. Raději se snaží ještě o původní vztah hodně bojovat. Určitě v tomto má mnohem víc zkušeností než já.

Jednou jsme se malinko opili a ona se rozpovídala. Ve dvaceti se vdala, aby novomanžel hned druhý den po svatbě odjel na týden někam s partou na motorky i se slečnami. V následujících dvou létech byla zřejmě jediná, kdo z vesnice nevěděl, že její manžel jí už párkrát zahnul. Když se to od nějaké opravdu fajnové kamarádky dodatečně dozvěděla, doma byla velká hádka, ona byla obviněna, že je hysterka, a vše bylo zakončeno dvěma fackami.

Jenomže se to vše ještě potom několikrát opakovalo a ona podala návrh na rozvod. Přiznám se, že mi nebylo vůbec příjemné, když mi líčila, jak jejich bezdětné manželství bylo vlastně na jeden zátah rozvedeno. Ráno se spolu nasnídali, dokonce pomilovali, a po dvanácté každý odešli od soudu s rozvodovým rozsudkem. Moc příjemně se neposlouchalo ani její vyprávění, že po rozvodu odešla za klukem do Kladna, otevřeli si společně květinářství, on udělal nějaký malér a musel do vězení. Vydržela za ním chodit na Pankrác skoro dva roky, ale celé ty dva roky už věděla, že až ho pustí, ona odejde. Potom zažila nějaké kratší epizody, které se mi docela rychle, a jsem za to rád, vypařily z hlavy.

Míša mluví tak nějak s úctou, a myslím, že to myslí opravdu upřímně, že v jejím životě se vlastně objevili jen tři muži. První ... manžel. Druhého poznala, když v tom již zmíněném severočeském městě pracovala v reklamní agentuře, kterou si dlouhodobě najal pozdější otec Andrease. Chodili spolu asi dva roky, ale svůj vztah naprosto tajili. On měl rodinu, město bylo malé, a jít s ním třeba na večeři znamenalo, že vás ten večer pozná a patolízalsky osloví víc než jeden člověk. Míša mi v opilosti i přiznala, jaký pocit zažívá taková holka, když si o ní lidé začnou myslet, a dávat jí celkem nepokrytě najevo, že je zlatokopka, nebo když jí začnou oslovovat, aby něco svému partnerovi vyřídila, či ho nějak ovlivnila. On často večer, když k ní přišel, říkal, že si jde k ní odpočinout a že potřebuje energii, kterou jenom ona mu umí dát. A Míša mu ji dávala. Paradox na tom je, že se nakonec rozešli. Míša se kvůli tomu odstěhovala zpátky do Prahy. On po čase v Praze zřizoval jednu, v budoucnu řízeně bankrotující kampeličku, a Míša od něho v rámci propagace otevření pobočky záložny v Praze doslala práci. Snad opravdu došlo jen na jednu večeři, několik láhví vína, společnou noc, a početí Andrease.

Údajně třetí, a poslední, životní muž byl Eduard. Eduard měl to štěstí, že vyrůstal s člověkem, který v devadesátkách vybudoval na vlastním nápadu obrovskou továrnu s mnoha pobočkami, které generovaly naprosto čisté miliardy. A protože skutečný vlastník, tak jako spousta opravdu chytrých bohatých lidí, nechtěl nikde v zápisech v obchodních rejstřících figurovat, Eduard se hodil všude jako předseda představenstev, předseda dozorčích rád a jednatel v mnoha, potom už i víceméně jen firem, které většinou pouze nakupovaly drahé nemovitosti, nebo investovaly mimo původní činnost. A tak se z Eduarda stal taky milionář s mercedesem. Eduard není určitě žádný trouba, musí být nepochybně i velice schopný, ale jeho pocit, že je vlastně taková jako ta, někdy tvářící se samostatně myslící loutka, v něm postupně vyvolala hodně silné deprese a musel se také začít léčit. Často si potom svoji frustraci vybíjel právě na Míše a jejím synovi. A to byla doba, kdy se s Míšou rozešli. Podstatně k tomu přispěl i fakt, že Eduard se nikdy nesmířil s tím, že Míša má Andrease s jeho vlastně úhlavním nepřítelem v podnikatelském teritoriu. A Eduard na minulost umí žárlit víc než dobře.

Toto vše mě postupně vede bohužel k poznání, že Míše imponují charizmatičtí, silní a i často arogantní partneři, kteří musí mít hodně velká ramena a hodně silné lokty. Aby takový člověk měl třeba jako psa nějaké to gaučové plemeno, tak to mi Míša rovnou říká, že na ní by takový pes u chlapa působil strašně antikoncepčně a směšně. Ona to ale vlastně nemyslí zle. Je to její povaha a její životní postoj směrem k budoucnosti. Prostě má ráda silné chlapy, co něco dokázali, nebo něco znamenají. Bohužel. Já si čím dál víc uvědomuji, že jsem přesný opak takových lidí. Dejte mi na výběr mezi velkým a malým plemenem psa, a já si vyberu pražského krysaříka, kterého budu nosit pod mikinou.

Jenomže, po dnešku jsem i já nakonec hodně frustrovaný. Často používám u Míši doma její počítač k vlastní práci nebo jen k prohlížení internetu. Dnes mě navíc Míša poprosila, abych jí naše společné fotky nahrál do jejího počítače. Když fotografie nahráváte, nemůžete si nevšimnout fotek předchozích. A na těch je Míša s Eduardem na nějaké jachtě. Co mě zarazí, je datum jejich pořízení. Míša kdysi na seznamce naši konverzaci hodně nasměrovala mně tolik lahodícím společným směrem dotazy typu: "A jak najdu toho muže mého života, když jsem ho nikdy nenašla … a když už jsem tolik měsíců sama?" Problém je v tom, že mi dojde při prohlížení starých fotek, že takové otázky mi pokládala tak tři týdny po skvělé tropické dovolené na lodi s Eduardem. Pár desítek minut se utěšuji, že je to opravdu minulost, a že teď se máme opravdově lidsky rádi a že je vše naprosto jinak.

A když už pomalu sám sebe přesvědčím, potom v rámci hledání nějaké vlastní historie v prohlížeči počítače naleznu odkaz na firmu, která mi pro Míšu vyrobila náš zásnubní prsten.

Nikdy bych holce neotevřel telefon, to přísahám! Ale tady jsem na ty odkazy kliknout prostě musel. Míša si na stránkách firmy před časem zjišťovala, zda je diamant na prstýnku opravdu diamant nebo zirkon. Samozřejmě si zjistila i jeho cenu.

A pak si lehnete a najednou vidíte vše v trošku jiném světle. Dost možná v přehnaně jiném světle. Ale já najednou vím, že ta tehdy rychle přinesená a viditelně natržená krabička s kondomy někde v šuplíku zase neležela tak dlouho, aby snad měla projít svojí exspirací. Najednou to vidíte tak, že ta krabička možná tak tři týdny před vámi plnila dost pravděpodobně běžně svůj účel.

Večer, když usnula, jsem se poprvé z jejího bytu někdy ve dvě ráno vytratil a odjel domů. Najednou mi strašně vadilo, že bych s ní měl trávit jednu společnou postel až do rána.

Problém je v tom, že ji opravdu moc miluji a že najednou, vlastně už po několikáté, nevím, co mám dělat ... a jak se mám (nebo budu) chovat zítra.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama