Kapitola XVI. - Den sedmistý padesátý čtvrtý

19. dubna 2017 v 14:17 | Denis Arnold
Den sedmistý padesátý čtvrtý

Dnes jsme se Míšou vlastně asi poprvé pohádali. No … pohádali … vůbec nedošlo na onu klasickou výměnu názorů zvýšeným hlasem, ale dopad to mělo ve finále stejný.

Vše začalo naprosto běžně, a dokonce tomu předcházelo naše společné a nadějně víkendové rozhodnutí, že vezmeme Andrease do Království železnic, tady na Smíchově. Míša v chodbě začala malého oblékat a na mě zavolala, že už půjdeme. A tak jsem udělal, to co asi každý. Přišel jsem také do chodby, navlékl si bundu a tenisky a sledoval, už oblečený a připravený, její oblékací bitvu s Anýsem.

A on to boj opravdu je, to musím uznat. Navléct dítě do bundy, které má milion jiných důležitějších činností právě v tom okamžiku na práci, a v každé ruce nějakou miniaturu dinosaura, obout jednu nohu do boty, když se vám dítě obrátí na břicho a zase zpátky, a to samé zvládnou i při druhé botě, asi opravdu vysiluje.

A tak si vedle nich tak stojím a myšlenkami pomalu řeším, kde jsem vlastně v ulici zaparkoval auto. Přísahám Bohu, nejsem typ, který by nervózně postával, něco komentoval, ukazoval na hodinky nebo kroutil významně očima v sloup. O to víc mě překvapí Míšino vyštěknutí: "Přestaň mě do hajzlu stresovat!" Ona ta výzva svojí melodií je hodně podobná melodii tónu, jakým celou dobu uklidňuje a diriguje Anýse, aby se už konečně oblékl, a tak mi okamžik trvá, než mi dojde, že na něho by to obhroublé slovo nepoužila a že to patřilo vlastně asi mně.

Naše oči se setkají. Ano, myslela to na mne. Nepřemýšlím, čím ji tak stresuji, ale s pocitem křivdy a, přiznávám … i dotčení a pocitu nespravedlnosti, raději chodbu opustím a jdu na ně čekat do auta.

Na výstavě se potom celkem úmyslně věnuji Andreasovi a vůči Míše, až na ty nejdůležitější reakce, mlčím. Dojde jí to a omluví se mi. Odpovím, že to je samozřejmě v pořádku, ale něco uvnitř mne stejně zůstane.

A tak právě sedím v obýváku. Míša spí a já se vykradl z postele, protože nemohu spát. A v hlavě se mi odehrává v plné verzi film, jehož náznaky mě provázely vlastně celý den.

Míša před čtyřmi roky otěhotněla s člověkem, který jí byl určitě tehdy blízký, ale měl svoji rodinu, a ta měla přednost. Proto Andreas nemá v rodném listě v kolonce otec nic vyplněné. Jeho táta ještě před pár roky byl v jednom severočeském městě pan Někdo. Nepřeháním, když řeknu, že to byl původem policista z hospodářské kriminálky, který se později díky všemu … vlastním schopnostem, kontakty a vazbami, nepochybně i úplatky v rámci různých privatizací, řízenými bankroty a úpadky firem, které nesplatily své úvěry, stal nefalšovaným miliardářem s velikými plány a vizemi. Ale když své impérium postavíte na takovém základě, potom se velmi často stane, že už při změně poměrů nejste považován za lobbistu, což je poslední dobou u nás takový moderní výraz pro člověka, který korumpuje a podplácí a zavazuje si lidi, kde může, a kterýžto výraz už vůbec nemá ten svůj původní anglický význam z parlamentu v Londýně. A když vás potom noviny začnou odhalovat a nazývat kmotrem, a vám se vše hroutí pod rukama, potom ten zbytek vlastně nakradeného, nebo našetřeného majetku odjedete raději utrácet jinam.

Andreasův otec zmizel na Floridu. V onom českém městě po něm zbyla jen spoušť, spousta dluhů, a spousta lidí bez práce. A taky spousta nadávek, svalování viny jen na něho, i když soudnému člověku musí být jasné, že kolem něho museli žít lidé, kteří mu v tom všem opravdu vydatně pomáhali. Pro Míšu s Anýsem to má výhodu v tom, že mají nádherný velký byt na Smíchově, auto, a pravidelné alimenty v dost desítkách tisíc každý měsíc. Alimenty chodí úzkostně z anonymního účtu v zahraničí, ale to máma, která se stará v první řadě o dítě, nemá vůbec potřebu řešit. Tedy … tedy pokud není opravdu cvok. A to se svým pragmatismem Míša vážně není a já se jí vůbec nedivím.

A tak sedím v tom obýváku a ve tmě přemýšlím, do jaké situace jsem se vlastně příchodem k Míše a Andreasovi dostal. Z pohledu nějakého vzdělaného odborníka jde opravdu klasickou neúplnou rodinu, kdy otec své dítě viděl jej jednou na fotografiích, a to ještě z doby peřinky novorozence. A tak si uvědomuji moc dobře, že jsem vlastně takový ten zamilovaný jedinec, který se objevil v rodině, kde dítě od malička vyrůstá jen s matkou. A také chápu naprosto jasně, že jsem zamilovaný chlap, který ale musí opravdu důsledně respektovat životní situaci kolem své lásky. Protože jinak o ženu svého života přijde.

Anýs je takový ten klasický tříletý andílek. Andílka pozná zamilovaný jedinec velmi brzo a samozřejmě většinou hned jako nedílnou součást své nové lásky. Do takové situace chlap vstupuje, takovou situaci musí, a hlavně chce, respektovat. Zamilovaný mužský musí méně či více takové situaci přizpůsobit svůj život i své myšlení, což vše vypadá na první pohled snadně, ale opak se dostaví velmi brzo. Nebo … nebo hodně rychle musí ze vztahu prchnout, má-li v sobě alespoň tolik nesobeckosti, aby objekt své lásky nechal hledat jinde něco smysluplnějšího než je vztah právě s ním.

Ale věnujme se jen mé osobě, která je zamilovaná, která andílka poznala vedle své lásky a která bere ten fakt jako životní situaci, jíž se prostě zbavit nijak nelze. Takový chlap, věřím, to tak vše opravdově cítí od samotného počátku vztahu a nikdy to nemůže být jinak, hovoříme-li tedy pořád o jednom a tom samém zamilovaném člověku. Takový mužský bere "Zemi a její měsíc" jako jednu osobu … osobu mu tolik a tak moc blízkou, osobu tolik milovanou. Zamilovaného chlapa zatím ani jednou nenapadlo, že by to vše mohlo být jinak, že by jeho nádherná láska byla sama, bez závazku, a jen a jen pro něho, že by si oba mohli plánovat každou minutu společného času úplně jinak než ve třech, že by oba mluvili společně a plánovali jen své "vlastní" děti …

V prvních dnech, kdy člověk andílka pozná, se zpravidla nic moc neděje. Andílek chodí a pobíhá vedle mne, aniž opravdu rozpozná rozdíl mezi Denym a třeba sousedem někde odvedle. Postupně si samozřejmě všimne vzájemných doteků zamilovaných dospělých, jejich dlouhotrvajících objetí, jejich políbení a vzájemných úsměvů. Andílek se rovněž vyznačuje téměř nadpřirozenou schopností tvářit se, že nevidí a neslyší, a pak později doslovně zopakovat v nejméně vhodnou dobu část konverzace těch jeho dospělých.

Andreas zpočátku nijak viditelně nereaguje, až je to nám oběma už docela divné. Postupně ale přece jenom se jeho chování, a tím i chování moje, Míši, nebo prostě chování všech tří najednou, protože vše souvisí se vším, začne měnit. Ale bylo to, a stále je, pro mne jednoznačně nádherné životní období. Hrajeme si společně, tváříme se, že spolu třeba něco opravujeme. Anýs povídá, poučuje a rozumbraduje ... mnohdy … tedy i o věcech z minulosti, které mi zrovna nemusí být příjemné, ale je to vážně vše fajn a naprosto skvělý čas pro moji mužskou duši.

Andreas, a není se čemu divit, postupně ale přejde dříve nebo později do stavu, kdy mne začne někdy odmítat, protože mu vlastně beru kus maminky z různého úhlu pohledu. Zpočátku nijak radikálně, ale jeho vyhraněnost nakonec vyroste do stavu, kdy to už pocítíme všichni tři jako fakt, který bohužel existuje, a nikdo z nás tomu nedokáže nějak zabránit.

A tady bohužel postupně docházím opravdu k nemilosrdnému a tvrdému poznání, co znamená někdy připojit slovo tyran ke slovu andílek, nebo ta dvě slova dokonce naprosto úmyslně zaměnit. Najednou není nic divného na tom, že pokud maminka je pryč, plačky se nechá obléci do pyžamka, plačky přijme fakt, že maminka je v práci a že se vrátí, až když on už bude dávno spát. Potom se stoprocentní jistotou přijde ještě jeho poslední sázka na větu, která mu u maminky téměř vždy funguje a která začíná vždy stejně: "Ale prosím! Já chci …". Před tím neuteče nikdo.

Míša mu téměř vždy v takovou chvíli po nějaké době jeho tlaku vyhoví, lhostejno z jakého důvodu, protože na to prostě už většinou nemá nervy. Andreas ani jinou variantu vlastně nezná. Já ale vyhovět nemohu, protože jednak Míša je opravdu třeba v divadle, a jednak si současně myslím, že bych sám měl problém s nerespektováním faktu, který se Andreas prostě musí naučit v životě přijímat, tedy že něco nejde, a to dokonce ani "když se poprosí".

S Míšou jako pár nejprve opatrně, a potom možná už i zcela otevřeně, přijdeme každý po svém na to, že naše pohledy na to, co si nakonec Andreas vybrečí a prosadí, se někdy dost liší. Není vůbec nic neobvyklého na tom, že při takovém rozhovoru mi dá Míša dost rezolutně, rodičovsky, nesmlouvavě a kategoricky najevo, že bych měl upustit třeba od metody odkázat Anýse, v případě jeho hlasitého projevu vzdoru a vzteku, při pláči k tomu přidruženému, zkrátka v případě dětského vydírání dospělých vůbec, do jeho pokojíčku, s tím ať se vrátí, až bude chtít, ale bez pláče, a bude zase vše fajn. Podle názoru Míši, a teď už nikoliv i lásky současně, ale mámy, neboť postavení maminky je vyšší, totiž stačí vystrčit tyranského andílka na chodbu před obývák. Může se však stát, že právě zamilovaný jedinec, tedy já, ale zase s takovým řešením bude mít nakonec problém, neboť mnohdy cítím, že v takovém případě budu právě já chápán ze strany Andrease jako jeho skutečný nepřítel, který se ho zbavuje, který ho odstrkuje od mámy, který ho tak tímto způsobem vlastně trestá. Od Míši je na vykázání na chodbu zvyklý a bere to samozřejmě úplně jinak.

Už jsem si zvykl, že zpravidla lze očekávat, že se po chvilce mrňous vrátí se slovy: "Maminko, promiň mi to." Nebo: "Maminko, já tě mám tak rád." A Míša, a kdo by čekal něco jiného je v tuto chvíli blázen, ho pochopitelně obejme a odpoví mu, že ho má taky přece ráda. A za deset minut, když je Andreas unavený nebo zase bez nálady, … nebo za dobu o něco delší, když je celkem v dobrém rozpoložení, se vše znova a znova opakuje. Sedím v tom tmavém obýváku a cítím, že mi ta sumarizace událostí, které se dají už předpovídat, opravdu někde uvnitř vadí.

Já mám v hlavě myšlenku ze své výchovy dnes už dvou dospělých dětí, že považuji ten tolik sporný pokojíček za výsostné území dítěte. Tady si může totiž vše ten malý tyran rozmyslet, tady se může i vztekat a dupat, tady ho za ty projevy nikdo netrestá. Je to totiž jeho pokoj a jeho území se vším všudy. Tady nikdo nevidí, zda pláče opravdu nebo vydírá, tady nikdo neslyší, co říká sám sobě a jak moc na dospělé nadává. Jako táta dospělých dětí si v takovém případě asi vůbec nemyslím, že takové vykázání do vlastního území pochopí dítě jako trest.

Jsem dokonce přesvědčený, že naopak jako skutečný trest Anýs pochopí právě tu chodbu vedle obýváku, protože ta v jeho myšlení neznamená vlastně vůbec nic, jen prostor kudy se chodí a kam je vždycky vystrčený, protože to tak mamka dělá pokaždé, a protože možná právě teď překáží mamince v povídání nebo objímání se s člověkem, který mu tu jeho maminku zrovna přišel vzít a také si ji bere.

A tak se mi několikrát vlastně stane, že právě s vykázáním na chodbu mám zase problém já. Ale to, upřímně, zatím v první řadě respektuji jako přání či postoj Míši, protože nemám právo jít nad její názor.

Co si dnes ale v tom tmavém obýváku uvědomuji už zcela zřetelně, je poznání, že pohled Míši na malého, na pokojíček, nebo chodbu, Anýskovo zlobení, vztek, pláč a dětské vydírání, už pár dní pomalu ale jistě ignoruji a snažím se do věcí nezasahovat. Poprvé si naprosto jasně uvědomuji, že hádka jako dneska, odseknutí nebo zvýšený hlas Míši mi za to nestojí.

Při malinké zpětné bilanci si uvědomuji, že už pár dnů moc nereaguji, snažím si moc dění okolo ve smíchovském bytě nevšímat, ale cítím to vše, že se mi kupí a narůstá jako balvan někde uvnitř mého těla a mé duše. Poznávám, že často dochází k situaci, že je pro mne uvnitř víc než těžké sedět v takové situaci třeba celé odpoledne. Lhostejný v takové situaci ale zcela určitě nejsem, jen si nevím rady. Nemohu ani takový být, popřel bych sám sebe. Ale musím přiznat, že už pár dnů s výmluvou na práci na Smíchov jezdím až tak kolem osmé, když už je malý v posteli.

Člověk by asi nebyl člověkem, kdyby v rámci takového přemýšlení mě nenapadlo jako velký problém, že já nejsem a nikdy nebudu otcem Andrease. To je myšleno jako smutné konstatování pohledem obecným a běžným, ale pokud mám však mluvit za svoje nitro a srdce, potom mi fakt, že nejsem jeho tátou, moc… opravdu moc vadí a dokonce se přistihnu, že mě to až bolestně trápí.

Ale my s Míšou a Andreasem však musíme žít dál. Nemohu opomenout, že vedle těch věcí, které mě s malým trápí, jsem zažil už i naprosto lidsky nádhernou, dojemnou, krásnou a mému srdci tolik příjemnou věc, když jsem v noci pocítil, že mě Andreas vzal za ruku, že mi přišel dát pusu na dobrou noc, že se k nám s Míšou v objetí přitiskl a nechtěl se naopak mezi nás vklínit a tak nás rozdělit, že se podíval na objímající se pár a jen se usmál a nic už dál neřešil, že se mě dokáže zeptat nebo ode mne něco dokonce chtít, že mě prostě neignoruje. V takových chvílích cítím opravdové a ničím nefalšované štěstí. V takových chvílích mám zase po té divné předchozí době od operace pocit, že mám rodinu, že se můj život ubírá tím správným směrem, a který má už zase smysl.

Ale teď sedím v tom obýváku a uvědomuji si, že těch dojemných situací je bolestně méně, než situací, kdy je to přesně naopak. Andreas ode mne mnohem častěji naprosto nic nechce, všechno kolem mne naopak neguje, často říká: "Ale já nechci, aby Deny se mnou šel. Ale já nechci, aby mě Deny oblékal. Ale já tady nechci s Denym být, maminko." Často nechce, abych ho hlídal, když jde Míša třeba jen na nákup. Nechce s pláčem, abych s ním nebo pro něho něco udělal, pohrál si, byl s ním v pokoji, četl mu z knížky, odvedl vyvenčit psa, prostě nechce, abych udělal cokoliv. Tedy chce, abych dělal ve vztahu k němu vlastně nic … Jde jen o to říct slovo a tím i svoje přání "nechci". Bohužel, a to "bohužel" bolí a bolí mě tolik moc, když si najednou připadám ze strany dítěte nechtěný, naprosto bezmocný a zcela bezradný.

V takovém případě přecházím ve vlastním zájmu do naprosto pasivního režimu nevšímat si, nedráždit, nepřikazovat, nerozhodovat, neporoučet, neplést se, ignorovat… zkrátka nevychovávat.

Ale ještě to nechci vzdát. Míšu miluji jako nikoho na světě. O pocitech lidí dětmi odmítaných se už napsalo mnoho a mnoho vět. Ta situace tady byla, je tady teď a bude čekat i na potomky odmítaných, a to zase v roli odmítajícího nebo odmítaného. Člověk musí věřit jen jednomu … čas a vnitřní inteligenční barometr dítěte pozná, že ten druhý ho má rád. Použít v této chvíli větu, že ten druhý to s ním vlastně myslí dobře, by samozřejmě také dobře znělo, ale "rád" je víc než "myslet dobře". Do té doby to musím a budu zkoušet. Pomalu a opatrně, protože každé dětské "ne" mě opravdu moc bolí.

Jsem už hodně ospalý a půjdu si zase k Míše lehnout. Když si položím hlavu na polštář, jěště mě napadne, že jsem se vlastně už dostal i do situace, že si toho všeho všimla i Míša. Že si všimla, že se spolu a malým někdy vůbec nebavíme, že si nepovídáme, že se asi vzájemně i ignorujeme, že mne Anýs nepozdraví a přehlíží, a naopak, že já se malého kolikrát ani nezeptám, jaké to bylo dnes v Sokole nebo ve školce.

Tak, tady už v následujících dnech půjde o opravdovou zkoušku … zkoušku všeho … pevnosti vztahu, lásky, komunikace, podpory, důvěry, a třeba i o pochopení situace. Půjde dost možná i o smíření se, se situací kdy smířit se lze v obou směrech. Kam se může moje láska dostat a kam se může dostat láska nebo uvažování Míši jako matky … pochopitelně i s důsledky, které její rozhodnutí nakonec přinese. Myslím, že nás všechny čeká dost perných dalších dnů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama