Kapitola XIX. - Den osmistý jedenáctý

21. dubna 2017 v 14:50 | Denis Arnold
Den osmistý jedenáctý

Jeden by neřekl, že nevyžehlené košile mohou být ve vztahu tak velký problém. V tomto hloupém přezírání vlastně důležitých věcí jsem se po všech těch životních kotrmelcích vůbec nezměnil a hodně brzo mám sklidit, co jsem zasel.

Míša mi často večer vlastně vyčítá, že přijedu a nechci večeřet. Ženská prý má základní instinkt nakrmit chlapa, který se zase o rodinu stará jinak. A já se prý tomu jejímu ženskému principu bráním, a jí to docela trápí.

Zpočátku se jí snažím vysvětlit, že opravdu nemám skoro žaludek a hlavně, že mi ufikli i nějaké to chuťové centrum v tom žaludku, a že je mi tudíž opravdu jedno, jestli jím maso nebo suchý chleba.

Asi jen opravdový magor by si totiž nejvíc pochutnal spíš na zvuku jídla, než na jeho obsahu a množství. Ale já to tak zkrátka mám. Ráno si v práci z mrazáku vyndám dva plátky chleba a položím je na topení, aby pěkně vyschly a ztvrdly. A když se tak stane, potom celý den dokážu ty ztvrdlé plátky chleba pomalu chroupat a víc opravdu k životu nepotřebuji. Navíc, jím jen spíš pro pocit toho zvuku chroupání, než že bych měl hlad.

Vždyť kvůli tomu nejedení musím chodit každé tři měsíce do nemocnice na internu, kde mě vybaví podle výsledků krve vždy něčím, co mi chybí. Musím pít proteinové koktejly a jiné kalorické bomby, musím užívat dost vitamínů, musím doplňovat železo … a tak pořád dokola.

Ale zvyknete si. Je to daň za to, že už nejsem tlustý. Naopak si opravdu hodně užívám své hubenosti. Po fyzické stránce se cítím naprosto perfektně. Snažím se chodit skoro každý den dolů k Vltavě na stezku bruslit, doma posiluji veslováním, a když to jde, vyrazím pomalým během lesem do kopce na blízké sportovní letiště a zpátky. V tom všem fyzickém výkonu, nebo touze po něm, se můj život od operace opravdu hodně změnil.

Co se ale nikdy nezměnilo, a vždy to nakonec nedopadlo moc dobře, je moje snaha celý život být nezávislý, řekněme … na ženách. Dnes nebudu daleko od pravdy, když si zpětně uvědomuji, že podstatnou měrou mého rozvodu s Alenou byl třeba fakt, že mě vlastně nikdy nedokázala z takového toho ženského pohledu potrestat. Není večeře? Ok, já si něco udělám sám. A později domů už rovnou chodím najedený z práce, kde mám na přípravu jídla veškeré vybavení. Není vypráno? Nevadí, vždyť v práci mám pračku i sušičku, a dokonce jsem se pokusil naučit i žehlit. Není sex? No … tak nakonec taky nevadí, protože, když cítím, že je to za trest a že to trvá už dlouho, potom si tu svoji potřebu pohlazení najdu jinde. Můžete být tlustý, ale když máte malinko toho charisma, nějaké peníze, postavení a moc, potom si pohlazení není zase až tak těžké najít. Nejsem na tyto věci zrovna hrdý, ale tak to prostě se mnou je celý život.

Alena mi kdysi po rozvodu napsala dopis na rozloučenou, ze kterého si dnes pamatuji už jen závěr … její největší chyba byla, že mě nechala si žít svůj vlastní život.

No … a i když Míšu naprosto zbožňuji, některé věci a mé chyby se prostě opakují. Je to jednoznačně moje pochybení, ale já se utěšuji tím, že většina domácích prací by neměla být výsadou, nebo naopak povinností, toho druhého, a že když to zvládnu, potom jsem té ženské vlastně ulevil. Nebo, ne?

Ano, těžko asi budu někdy po manželce, přítelkyni nebo milence požadovat, aby vykopala krumpáčem a rýčem dotvořila díry pro stromky na zahradě, nebo aby rovnou vykopala základy pro náš nový dům. Ale ani ona asi nebude sedět na zadku a bušit příborem o stůl s dotazem, kdy už budu sakra servírovat tu svíčkovou, se kterou se pachtím od rána.

Vše by podle mého vidění světa mělo vznikat jaksi díky přirozené a vnitřní autoritě pohlaví každého z dvojice. Co brání muži odehnat ženu od sekačky na trávu, a co brání ženě svého mužského seřvat, že v pračce obarvil prádlo, a ať už proboha vůbec nikdy pračku bez ní nezapíná?

Ale když ta rozhodnost a přirozená autorita v podobě rozdělení některých věcí mezi muže a ženu, samozřejmě nikoliv nějak absolutně, prostě chybí, potom člověk jako já si vlastně postupně v životě ze svého pocitu nezávislosti na tom druhém udělá svého koníčka. A když to přežene a naplní pohár trpělivosti toho druhého, potom musí počítat, že přijde trest. A někdy je ten trest opravdu definitivní a hodně bolestný. Ale abychom byli objektivní … se stejným trestem musí počítat i žena, pokud zase ona naplní pohár trpělivosti svého vyvoleného něčím jiným.

Proboha, proč dvojice mezi sebou někdy diskutuje, když stačí prostě využít chvíle, když ten druhý třeba pracuje na zahradě a neví co se uvnitř bytu děje? Tak, jestli něco míním vážně, potom to zpropadené žehlicí prkno v takové chvíli postavím a prostě žehlím a žehlím! Nebo se zase pletu?

Nás to vše nakonec oba s Míšou dohoní, ale na to bilancování je ještě v těchto dnech brzo.

Žehlení, praní a jídlo, jsou přesně ty věci, které, alespoň si to myslím, zvládám sám, a dokonce zpočátku mám pocit, že by to Míše mělo ulehčit, a ve finále vlastně udělat radost. Ale když se nyní ta situace po Aleně opakuje i s Míšou, potom musím, možná už pozdě, sám sobě přiznat, že se prostě asi chovám jako chlap přinejmenším naprosto, ve vztahu k partnerce, nestrategicky … a dost možná naprosto hloupě, zbytečně naivně … a vlastně, paradoxně, i sobecky.

Ano, dělám tu hloupost, že košile peru jen tak jednou za pár měsíců. Dřív jsem se problému se žehlením vyhýbal tak, že jsem si zkrátka kupoval košile nové a zase jen nové. Ty jednou nošené jsem každý den svlékal rovnou do speciálně za tím účelem koupených popelnic ve sklepě. Asi by to tak pokračovalo i dál, jenže ani sklep, ani popelnice, a nakonec ani skříně na košile vyprané, nejsou nafukovací. Už prostě ty jednou použité košile není kam dávat.

V této souvislosti bych asi měl poznamenat, že nejsem takový ten rozmařilý šílenec, který utrácí a utrácí za hlouposti. Ale když během pár měsíců zhubnete více než polovinu své původní váhy, potom ty košile v mnohem menší velikosti prostě kupovat musíte.

Postupně se naučíte tak nějak po chlapsku košile žehlit. Ve finále to není žádná hitparáda, ale nakonec to nějak jde. A pak se ten problém objeví, a vy byste byli vážně rádi za ženskou ruku. Na židli leží ukrutná hromada přeschlých košil, nová žehlička spokojeně, ale naprázdno, zpracovává vodu na páru, nové žehlicí prkno by taky rádo už mělo něco za sebou ...

Naštěstí je tady moje láska, která mi to ukáže, a snad i do budoucna naučí, abych vše dělal lépe. Ale pozor, i ona toho má po deseti košilích dost. Jenže, ta hromada je tak velká! "Vezmu si ten zbytek domů a vyžehlím to, až když budu mít čas, až bude malý ve školce, ano?" "Ne lásko, to ne, já to zvládnu," odpovím odhodlaně a v duchu se modlím, aby si je opravdu odvezla. Jinak, ani nelžu, opravdu se to chci naučit a udělat si vše sám. Pak se chvilku vzájemně dohadujeme, naše dohady se dokonce přenesou i do hovoru, který později vedeme v restauraci na pivu po procházce, abychom si od toho všeho úsilí zahladit faldy na košilích pobytem na vzduchu odpočinuli. "Tak víš, co? Já tedy vyžehlím tu vypranou hromadu a ten zbytek, co máš ve sklepě ještě nevypraný, si vyžehlíš sám, ok?"

No, panečku ... s takovou naivně působící grácií mi dát najevo, že jí to žehlení vlastně vadí a vysiluje, přesně jak jsem si myslel, se jí už opravdu vyjádřit lépe podařit nemohlo. Ale já přece vím, že jí to obtěžuje. Pochopitelně, že jí to vadí, vadí, vadí a zase vadí! Opak by naopak byl spíš jízdenkou do mých mrákot. Ale vždyť jsem to po ní přece ani nechtěl!

Tak to je celé. Přijde vám tento den jako malicherné, malé a zbytečné řešení hloupostí? Ano, nepochybně máte pravdu. Ale když se takové maličkosti začnou i v okamžicích bezmezné zamilovanosti načítat, potom vás nejspíš čeká brzo docela zásadní problém.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama