Kapitola XIV. - Den šestistý dvacátý první

16. dubna 2017 v 13:30 | Denis Arnold
Den šestistý dvacátý první

Po několika dnech, kdy jsme se vídali na pár minut, nebo když jsme měli štěstí i na pár hodin, jsme se zase objímali a líbali před jejím bytem v autě. Ty moje výlety večer před dům na Smíchově už jsou hodně časté a já se pokaždé nesmírně těším, až Míšu znovu vezmu a schovám do náruče. Dnes si jako pokaždé hodně povídáme. A pokaždé je o čem. Nevzpomínám si na třeba jen dvě minuty, kdy bychom, se mimo vzájemného objetí, dokázali odmlčet a chvilku se každý mlčky dívat ze svého okna v autě.

"Andreas je dnes u mámy, nepůjdeme ke mně do tepla a třeba na kafe?", pronesla s trochou obavy v hlase po chvilce. Uff! Posledních pár dnů si víc ani nedokážu přát, ale když to přijde, dostanu opravdu nefalšovaný strach. Nakonec jdeme a já poprvé za tu dobu vidím, jak Míša s malým vlastně bydlí. V pokoji běží televize a já jsem rád, že Míša opravdu zapne rychlovarnou konvici. Asi oba moc toho sebevědomí nemáme. Když kávu přinese, udělá nádhernou věc. Nesedne si vedle do křesla, nezeptá se, jestli chci cukr nebo mléko, ale posadí se mi do klína, pažemi mě obejme a nohy si přehodí přes bok křesla.

A zase se držíme bezeslova v pevném a v tom nejtěsnějším objetí. Nádherně voní čistotou. Její ruce se začínají proplétat mými vlasy a ty moje si zase užívají tu nádhernou délku a bohatost vlasů holky, kterou tak strašně miluji. Ta touha je najednou nesnesitelná.

V téměř stejný okamžik oba začínáme zrychleně a vzrušeně dýchat, a to vzrušení pořád roste. Káva na stoje je to poslední co bychom teď měli řešit. Moje ruka nemůže jinam, než na holá záda pod svetřík. A když narazí na podprsenku, kterou naprosto bezmyšlenkovitě a spontánně jednou rukou a jedním pohybem rozepne, na chvilku mě napadne, že toto se mi vlastně stalo poprvé. Jde určitě jen o šťastnou náhodu, ale v hlavě mi bleskne, že by bylo divné, kdyby se jednou k tomu pohybu profesionálního baliče nevrátila.

Ale ta myšlenka rychle odezní, protože moje ruce pomalu pod tou rozepnutou podprsenkou naberou směr přes žebra, dokud neskončí její nádherná prsa v mých dlaních. Hlavou mi bleskne, že její pevná prsa jsou mnohem větší, než jsem si kdy na ní všiml. Když je stisknu, po všech stranách mi přetékají mimo dlaně. Zažívám nádherný pocit a nádherné vzrušení z pocitu hlazení tvrdých bradavek. Míša vzdychá pokaždé víc, když po bradavkách prsty přejedu, a úplně nejvíc v okamžicích, kdy ty dva tvrdé pahorky jemně stisknu prsty. Její ruce mě zbaví trička a rozepnou kalhoty. Uleví se mi, protože to napětí v kalhotách až začalo bolet. Svléknu si tričko i kalhoty, a to samé provedu s Míšou. Ona je nádherná, krásná a moc vzrušující žena. Nakonec oba zůstaneme jen v tom posledním. Ona v kalhotkách a já v trenýrkách, ale to nám vydrží jen malý moment. Vzájemně a nedočkavě každý z toho druhého svlékneme i ten poslední kousek oděvu.

Z křesla se přesuneme na pohovku a dál se hladíme a líbáme. Za celou dobu našich předchozích setkání jsem necítil její jazyk, a byl jsem za to rád. Vždy mi takový polibek připadal, že nemá přijít někde na ulici, ale až v okamžiku, kdy se jeden člověk druhému naprosto oddá do náručí. A to je právě teď. Dotýkáme se něžně jazyky, opravdu jemně a bez zběsilého šťourání a rejdění v ústech toho druhého, jak to znáte asi často odjinud. O to víc je to vzrušující. Dlouho nechci opustit ta její velká a pevná prsa a ty nádherně tvrdé bradavky.

Ale když si ona začne hrát se mnou a vzrušeně vzdychne, protože ucítí, že i já jsem najednou mokrý, potom ta jedinečná prsa opouštím, a pomalu, přes skvělé žensky pevné tělo, směřuji dolů. Čím víc se blížím k tomu místu dole, tím víc mám pocit, že to chce ještě urychlit. Ne, to se přece nedá uspěchat! Já byl vždy asi trapič, a tak nikam, oproti očekávání a fyzické touze milenky, nespěchám. Vždy jdu kousek dolů a pak se o pár centimetrů zase vrátím zpět. A moc mě vzrušuje, že jí to vadí, že se celé její nádherné tělo snaží dostat tím místem k mé ruce, aby už dosáhlo svého. A pak se konečně dostanu k tomu ženskému spodnímu pahorku, ze kterého je tak snadné sjet níž a pocítit teplé, mokré a neuvěřitelně měkké místečko, kdy každý pohyb prstů vám ona vrátí vzdychem, něžným polibkem nebo pohybem těla směrem naproti ještě víc tlaku prstů uvnitř. Ale moje prsty směřují ještě níž. Pomalu, opravdu hodně pomalu, do ní zajedu jedním prstem a potom přidám ještě jeden. Ten třetí, palec jí něžně hladí nahoře v místech, kde ono citlivé místečko ženského těla začíná. Potom už to nemůže dopadnout jinak, než že si vás zavede dovnitř. Kolik lidí zažije jiný, šťastnější a lepší bezprostřední pocit v životě? Tolik milovaná bytost je pod vámi, je jenom vaše a vy vnímáte, že to vše tak chce ... že po vás opravdu touží.

Celé to úžasné milování vlastně narušil jen jeden moment. To, když se Míša takovým tím vzrušeným a pomalým hlasem zeptala, jestli mám kondom. Negativně jsem zavrtěl hlavou. Asi v takové chvíli nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Že jsem s něčím, jako dnes večer, nepočítal, že opravdu nejsem profesionál, který nosí něco kondomů pro každý případ někde v peněžence?

"Miláčku, chvilku počkej," řekla a na pár vteřin se zvedla z pohovky. Vrátila se zpátky, roztrhla obal přineseného kondomu z krabičky a něžně mi ho nasadila. Určitě tím získala pocit jistoty a bezpečí a to znamenalo, že dokonce dvakrát dokázala vyvrcholit.

Potom to bylo na mně. Ale nešlo to. Vzrušený jsem byl pořád, ale do konce dotáhnout jsem své vzrušení nedokázal. Když jsem najednou začal mít pocit, že už jenom čeká i na konec z mé strany, potom jsem svůj orgasmus, přiznávám, přihrál. Když máte kondom, druhá strana nemůže většinou nic poznat. A to se stalo.

Vím, že jsme potom vedle sebe leželi a já si, vedle pocitu, že jsem zažil nádherné milování, i na chvilku pomyslel, že sehrát partnerovi dosažení orgasmu by mělo být výsadou jen a jen žen a že jsem se asi mezi ně právě zařadil. Paradoxně mi ten nedostatek vlastního vyvrcholení pramálo vadil. Objímal jsem svoji lásku, věděl jsem, že se jí to líbilo a v hlavě jsem tak svého vyvrcholení vlastně dosáhl a nic víc nepotřeboval.

Teprve o pár dnů později jsem poznal, proč jsem nemohl a jak zásadní roli v tom všem, ale hlavně v mé hlavě, hrála ta již dávno přede mnou načatá krabička s kondomy, kterou Míša tak rychle přinesla.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 writing-mood writing-mood | 17. dubna 2017 v 18:05 | Reagovat

Nemám sice tušení, do jakého příběhu nebo jeho části jsem se přimíchal, ale je to napsané pěkně a ten sex působí reálně. Což znamená, že je ti zřejmě víc, než průměrně lidem tady na blogu, nemám pravdu?

2 Denis Arnold Denis Arnold | E-mail | 17. dubna 2017 v 18:46 | Reagovat

Dobrý večer, já zase nemám tušení, kdo mi píše ... :), a to se odepisuje obtížně. Nevím, kolik je lidem na zdejším blogu v průměru věkem, ale já se snažím napsat naprosto pravdivý příběh. A ... ano, jsem vlastně stařík:). Zdraví Denis Arnold

3 writing-mood writing-mood | 18. dubna 2017 v 19:13 | Reagovat

Řekl bych, že průměrně tak kolem 12-13, právě proto mám pocit, že někdo jako vy(ačkoliv jsme na internetu, kde se to moc nedělá, pojďme si teda vykat :D ) tu hodně vyčnívá.
Nevím, jestli jste si s Blogem pro svoje psaní vybral zrovna správně místo a jestli to tu lidé dokáží ocenit.
Nicméně přeju hodně štěstí, snad se najde co nejvíc lidí, které ten pravdivý příběh zaujme :)

4 Denis Arnold Denis Arnold | E-mail | 18. dubna 2017 v 20:58 | Reagovat

[3]: Vážený pane, nevím kdo jste a tak trochu doufám, že Vám vážně není těch 13. Tím věkem zdejších bloggerů jste mě malinko rozhodil. Já bloggoval dlouho na Idnes, kde jsem psal takové ty klasické blogy. Hodně se to četlo i karmovalo (možná až moc), a já dostal nakonec odvahu se pustit i do prózy ze svých šuplíků. Moje jednotlivé kapitoly ale začaly tak trochu fušovat ve čtenosti a v počtu udělení lajkú zaběhnutým bloggerům, kteří v dnešních dnech shodou okolností soutěží o titul Blogger roku. A to se mi stalo osudným. Pan Patrik Banga mě naprosto nekompromisně s odvoláním, že alter ego se na blogu iDnes nesmí, ze všeho vymazal. Marné bylo moje pípnutí, že ani jejich nejlepší blogger pan Ladislav Větvička vlastně není Ladislav Větvička. Nakonec jsem nad tím mávl rukou a podal si registraci na zdejší blok, kde je klid a pohoda. Ano, už mě nečtou tisíce lidí, ale když je obzvlášť dobrý den, potom si na můj blog najde cestu pak deset lidí. To je celé. Netušil jsem, že toto je vlastně dětský blog. A nějaký typicky literární jsem nenašel. Už tuto knihu zde ale dokončím a pak ... a pak se uvidí. Ještě jednou mi dovolte, abych Vám poděkoval za zájem o moje psaní i Vaše rady. S úctou, Denis Arnold

5 writing-mood writing-mood | 18. dubna 2017 v 21:57 | Reagovat

[4]: Jestli jste se dřív v tomhle odvětví pohyboval, myslím, že by bylo skvělé o tom na Blogu.cz napsat. Jak už jsem říkal, tady se snaží mládež začínat, myslím, že by kdekdo (včetně mě) uvítal rady, poznatky a příběhy z povolání. Určitě by to mohlo spoustě mladých lidí hodně pomoct a poslat je to správným směrem.
Ale to je jen takový nápad :D
A jelikož už jste se podruhé ptal po mém jménu -
S pozdravem, Vojtěch Rauer

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama