Kapitola XII. - Den pětistý sedmdesátý osmý

13. dubna 2017 v 12:27 | Denis Arnold
Den pětistý sedmdesátý osmý

Jenomže Michaela není vůbec snadná kořist. Pořád si každý den několikrát napíšeme. Dokážeme si zavolat, dlouho se bavit a hodně i smát, ale na nějaké další osobní setkání nedošlo. Napadlo mě, že asi nemá ještě vše vyřešené z minulosti. O tom se ale nebavíme. Jestli je pravda, že je vážně člověk, který si musí udělat zkoušku zkoušky, potom se dost možná snaží svůj předchozí vztah ještě zachránit. Anebo patří do té kategorie lidí na seznamkách, kteří se vlastně pro něco nového, a momentálně až nově definitivního, rozhodují hodně váhavě, protože co kdyby posezení s dalším člověkem ze seznamky bylo ještě lepší než to předchozí. Ale jak je to ve skutečnosti se asi nikdy nedozvím.

Moje léčba té nenáviděné družky v hlavě zabrala. Cítím se určitě mnohem lépe a můj život postupně dostává zpátky svůj původní rozměr. Antidepresiva zabrala. Co se mě však drží pořád je každý den tak dvojnásobný atak úzkosti. To je moc nepříjemná věc. Úzkost se předem nijak neohlásí. Najednou se vám sevře hrudník a vy cítíte strach, ale naprosto bez jakékoliv příčiny, bez jakéhokoliv důvodu. Úzkost vás dokáže v noci probudit, úzkost vás dokáže dohnat na nákupu nebo při hrabání listí na zahradě. V nemocnici mi lékařka předepíše nějaký vyprošťovák, který opravdu zabírá, ale vlastně nijak neléčí. A když si později přečtu na internetu co je tato řada léků zač, že jde o návykovou věc, že lék vlastně obsazuje a ovlivňuje stejné mozkové receptory jako alkohol, potom raději zkusím další internetovou radu.

Pohyb v takovém případě pomáhá, a to mohu opravdu podepsat. A tak vždy, když úzkost přijde, se přemluvím a hodinu šlapu na rotopedu. Někdy i třikrát denně. Určitě jsem i trochu zhubl. Nakonec, vždyť jsem se kvůli tomu nechal operovat, ne? Takže snad pozitivní zjištění. Ze svého předchozího života mám tak tři druhy oblečení … nejtlustší, tlusté a relativně plnoštíhlé. Už se oblékám jen do oblečení z období plnoštíhlosti. Váhu doma nemám, a to že člověk hubne, už vůbec nezjistí ani každodenním pohledem ráno do zrcadla, protože si připadá pořád stejný.

Ale že každodenní pohled do zrcadla, a nevidění změn, nemusí nutně znamenat odraz reality, jsem zjistil nedávno. Jednou za tři měsíce musím do nemocnice na obezitologii na kontrolu. A tak si tam tak sedím v čekárně, moje lékařka vyprovodí předchozího pacienta a zavolá mé jméno. "Ano, tady jsem, už jdu," vykřiknu. "Dobrý den paní doktorko," pozdravím ještě. Ona se podívá mým směrem a já spatřím v jejích očích opravdové zděšení. V tu chvíli nevíte, jestli se máte usmívat, že jste něco dokázali, nebo jestli se máte začít bát, že něco není v pořádku. Každopádně, lékařku následuji s odstupem několika metrů do ordinace, a slyším její: "Ježíši Kriste!", a vůbec to nezní vítězně, nebo alespoň povzbudivě.

Tuto mladou doktorku znám za ty roky asi nejvíc. To ona mi kdysi tvrdě oznámila, že mne na nějakou bandáž žaludku nebo jeho zmenšení nepustí, dokud nezměním svůj životní styl. Tehdy jsem se na ni i trochu zlobil, protože jsem si vážně myslel, že tlusťoch přijde k lékaři, podstoupí laparoskopickou operaci, a pak už bude jaksi sám od sebe hubnout a hubnout a tase z něho bude kluk k nakousnutí. Ne, tak to opravdu tehdy nebylo. Dva roky jsem musel navštěvovat v nemocnici rekondiční centrum, kde jsem pod lékařským dohledem chodil na běžícím pásu, vesloval a jezdil na rotopedu. Asi po dvou létech mi paní doktorka sdělila, že jsem dokázal pravidelným cvičením zhubnout ze 142 kg na 122 kg, a že si už operaci zasloužím, a že mám jít tam a tam na chirurgii, abych si dojednal podrobnosti operace. Vše je prý domluvené.

Už jsem o tom mluvil. Měl jsem absolvovat banální laparoskopickou operaci, u které hrozí jen komplikace v maximálně čtyřech procentech. Nakonec jsem si ta čtyři procenta vybral do asi poslední mrtě a malinko si dokonce zabojoval i o život. A tato moje paní doktorka, podle sestřiček, za mnou, když jsem byl kómatu, dost často chodila. Nikdy se asi nedozvím, jestli jí šlo přímo o mě, nebo zda mohla pociťovat i nějaký stupeň viny na tom všem. Na mém vztahu k ní to ale nikdy vliv nemělo. Mám ji rád pro její empatii, ale i dost nepříjemnou upřímnost. Alespoň hned víte, na čem jste. Takže, když vaše paní doktorka pronese ono "Ježíši Kriste", potom byste měli alespoň zpozornět.

"Pane doktore, to není normální. Vždyť vy vážíte 68 kilo!". Samotného mě ten údaj taky překvapí, ale někde v duchu cítím paradoxně pěkný pocit. Vždyť to jsem přece vždycky chtěl! "Já vás musím poslat zpátky sem k nám na metabolickou JIPku. Jste podvyživený, musíme vyloučit podezření na anorexii, ale i onkologické onemocnění". Je zvláštní jak člověk přijímá postupně tu řadu možných diagnóz. Podvyživený? To mi vlastně dělá radost … po všech těch desetiletích života tlusťocha. Anorektik? No, to tedy opravdu nejsem, protože kdyby paní doktorka věděla, že za den dokážu spořádat třeba i pět tyčinek Snickers. Ale onkologické onemocnění znamená rakovinu a v tu chvíli vám mezi půlkami nikdo neprotáhne ani list papíru. Tady si uvědomíte, že se najednou moc bojíte, protože s tím jste vůbec nepočítali.

Nic mi nebylo platné, že jsem se snažil vysvětlit, že opravdu hodně cvičím, a že do toho svého odoperovaného žaludku se mi moc jídla nevejde. Nakonec jsem na tu JIP opravdu nastoupil. Po pár dnech mě propustili. Nic nenašli, ale prý mě alespoň spravili o dvě kila. A tak to vlastně zůstalo dodnes.

Když tak ležíte na té nemocniční posteli a sledujete, jak do vás kape asi nějaká ta proteinová, či jiná výživná, bomba, potom je telefon, sms, a Michaela na druhé straně vlastně požehnáním. Nepíšu jí, kde jsem. Ale bavíme se třeba o tom, jaké má ona pochybnosti o nás společně. Michaela mě jednou dostala naprosto do kolen. Bavili jsme se o tom rozdílu věku nás obou. A když mi asi zcela upřímně o svém pocitu napsala, že je to pro ni opravdu velký problém, protože jednou umřu mnohem dřív než ona … ano … tak, když ležíte na kapačkách na JIP, potom vás to opravdu moc nepotěší. Vždyť ona má vlastně pravdu.

Ale postupně z ní cítím, že tu věc s věkem přestává řešit. Když mě potom jako zdravého pustí z nemocnice domů, potom se odhodlám ji pozvat znovu na rande, a ona tentokrát neodmítne.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama