Kapitola XI. - Den pětistý čtyřicátý třetí

11. dubna 2017 v 23:55 | Denis Arnold
Den pětistý čtyřicátý třetí

Barboře jsem zavolal hned druhý den dopoledne. Tatam byla moje sklíčenost, nechuť mluvit s lidmi, a moje ulita vůbec. Nepovídali jsme si tolik hodin jako včera, ale i tak to bylo nádherné. Už to, že mi řekla, abych moment počkal, že jde na zahradu, kde je lepší signál, pro mne znamenalo víc, než bych kdy byl řekl nebo si dokázal představit. Bral jsem to, jako že jí na tom záleží, a byl to moc hezký pocit.

Její syn je prý s rodiči na houbách a ona už je vyhlíží. Na můj povrchní dotaz, jestli mě hodně za včerejšek nenávidí, protože se nemohla vyspat, jsem se dočkal odpovědi, že naopak. Zdánlivě běžná odpověď mi rázem vylepšila den. A když mi řekla, že na můj dnešní telefonát netrpělivě čekala … no … s člověkem dokážou zamávat i mnohem méně obsažné věty. Samozřejmě, neskákal jsem během telefonátu s ní do výšky, ale v duchu ano, a to tak že hodně, ale ona to poznat nesměla.

Moc jsem najednou toužil ji poznat. Proto její nabídka, že bychom se mohli dnes večer vidět, bylo ta nejhezčí otázka za poslední měsíce. Krátce na to jsem zalitoval své hloupé a přitroublé povahy, kdy jsem řekl, že je to možná dost brzo, že ji nechci někam tahat, že když je s rodiči … a tak … Hned se toho chytla a vlastně mi dala zapravdu. Jenže, já byl neupřímný už, když jsem ty věty vyslovoval. Dost možná, že jsem chtěl slyšet opak, ale on nepřišel. A najednou mi přišlo, jak moc ji vlastně chci vidět. Dalo mi potom dost práce to vše nenápadně okecat, aby mé předchozí věty neplatily. A tak jsme se nakonec domluvili. V sedm večer v jednom malém městě u Sázavy. Pro ni pár kilometrů od chalupy a pro mě kousek od sjezdu z dálnice.

Asi bych to nebyl já, kdybych k té restauraci nepřijel za minutu dvanáct. Rychle jsem zaparkoval auto a pomalu utíkal směrem k restauraci. Bylo mi trapně, když jsem najednou z nějakého dětského železného kolotoče za parkovištěm uslyšel: "Haló, já jsem tady." Nebylo mi příjemné zjistit, že viděla můj spěch na poslední chvíli.

Barbora byla trochu jiná, než na fotkách ze seznamky. Byla hezčí. Hned jsem si všiml, že není zmalovaná jako to znám odjinud. Bunda, ve které seděla v restauraci, taky nebyla evidentně její. Těch několik čísel navíc mi později vysvětlila, že si pomalu vše na sebe půjčila od mamky a tety, protože jela zkrátka na chalupu a nevěděla, že se potkáme. Každopádně, nic z toho mi nevadilo. Během večera si bundu několikrát svlékla a zase oblékla, ale já to přikládal nervozitě, a to mi vlastně dělalo dobře.

Než jsme si objednali pití a jídlo, tak jsem se dozvěděl, že je vlastně hodně konzervativní, a že je pro ni naprosto normální si dělat zkoušku zkoušky. To se docela ukázalo i v tom, co si objednala k večeři. Kuřecí prsa s broskví a plátkem sýra. Hned jsem si vzpomněl na televizní kuchaře, kteří takovou volbu dnes považují za totalitní úlet a hodně se tomu smějí. Ale ona na své objednávce trvala a mně to vlastně imponovalo.

A ve stejném duchu pokračoval i večer. Hned na začátku mě dostala přiznáním, že vlastně není Barbora. Jmenuje se Michaela, a Barboru zvolila jen pro seznamku. Hned jsem si vzpomněl na Michaelu ze Žižkovské věže. Dvě Michaely za sebou? Tak to bude dost možná osudem daný malér!

Ale nebyl. Prožil jsem moc hezký večer. A že ten večer bude hezký, mi došlo, až když si naprosto zbytečně a jen a jen, aby protahovala čas, objednala po večeři třikrát stejný čaj. Vždy velmi pečlivě sáček s vylouhovaným čajem několikrát omotala na talířku takovou tou šňůrkou od čajového pytlíku k tomu papírovému označení značky čaje. Docela jí ten proces vyhovoval, protože mohla mít celkem důvod po tu chvilku sklopené oči.

O sobě moc nemluvila a po mně toho taky moc vědět nechtěla. Myslím, že nám to oběma vyhovovalo. Ale pořád bylo o čem si povídat. Večer do jedné ráno, kdy nás personál z restaurace vyexpedoval, uběhl až moc rychle. K mému překvapení Michaela souhlasila, že si můžeme povídat ještě chvilku v mém autě. A povídání to vlastně bylo hodně dlouhé. V autě hrála muzika, sem tam jsem musel pustit motor, abychom se zahřáli. Někdy ve tři čtyři ráno jsem se přistihl, že si svírám ruce mezi koleny, aby mě nenapadlo se pokusit ji vzít za ruku. Určitě bych tím večer jen pokazil.

Nakonec jsme se rozloučili. Nepodali jsme si ruku a nepolíbili se na rozloučenou. Z hlediska toho zvláštního večera by nám oběma asi přišlo vše nepatřičné. Když jsem po odjezdu z parkoviště po pár kilometrech zastavil, abych se vyčůral, a pohlédl na naprosto čisté nebe s nádherným úplňkem, najednou mi docvaklo, že jsem zažil naprosto mimořádné setkání a že udělám vše, abych Michaelu mohl znovu vidět. Tehdy mi došlo, že ačkoliv jsem neucítil ruku nebo rty, že jsem se vlastně asi zamiloval, a že moc budu toužit po tom ji znovu vidět. A ani mě sobecky nenapadlo, že ona nemusí znovu chtít vidět mne.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama