Kapitola X. - Den pětistý čtyřicátý druhý

11. dubna 2017 v 14:13 | Denis Arnold
Den pětistý čtyřicátý druhý

Barbora … z internetové seznamky. V něčem je od začátku jiná. Když jste v pozici mužského, kterému nejde o rande nebo kafe, ale jen a jen o psaní, potom si nemůžete nevšinout, když má někdo jiný, než takový ten běžný seznamkový profil.

Tady je pomalu každý v kolonce povolání manažer nebo právník. Profily, kde žena od začátku dává najevo, že je strašně aktivní, že má spoustu přátel a že nemá vlastně vůbec žádný volný čas … no … po pár měsících už takové profily ani nečtete, protože vás napadne, že ona vlastně partnera nehledá. Ale psát o sobě hlouposti, které povětšinou ani nejsou pravda, tvářit se strašně nezávisle, a přitom platit nějakých 700 korun za tříměsíční členství … poslat sem tam nic neříkajícího smajlíka nebo úsměv druhé straně … to je taky určitý výraz skutečné povahy toho, kdo je na druhé straně internetu. Někdy mě zaráží, že každý z nás týden co týden zdolává nějaké ty skály, nebo že všichni žhavíme pomalu každý den bicykl, abychom zdolali sjezd z nějakého kopce nebo urazili hodně kilometrů po silnici. Kdyby to tak opravdu bylo, potom by to třeba v Praze muselo vypadat jako v nějakém vietnamském velkoměstě, kde auta proti lidem na kolech nemají šanci. Tak to tady prostě chodí. Za nějaký čas si zvyknete a věci začnete přehlížet.

Seznamkový profil Barbory je v tomto dost jiný. Cítím skromnost, vím, že je jí 35 let, že má malého syna a že hledá lásku. A za to, co o sobě napsala, se vůbec nestydí a hlavně … neschovává to vše za celkový obraz profilu, který jinde a jindy vyznívá spíše ve sdělení … "když se mi někdo ozve, budu ráda, když ne, taky se nezblázním". Odpověděl jsem jí něco v tomto duchu. Napsal jsem, že ten profil je opravdu jiný, že třeba nebojuje za světový mír a odstranění hladu ve světě. Ne, to není legrace … takové profily na zdejší seznamce jsou opravdu hodně časté. Tedy … vedle toho sportování. Popravdě … cítil jsem i potřebu jí položit otázku, že je atraktivní, mladá, evidentně není blbá a už vůbec, že nevypadá jako zoufalec. Vše jsem zakončil otázkou: "Proboha ženská, co vy tady vůbec děláte?". A ani jsem odpověď nečekal. Jsem o nějakých šestnáct let starší a ona by byla svým způsobem i divná, kdyby sáhla k odpovědi pro staříka.

Jenomže ona odpověděla. V žádném případě jsem se za ty měsíce nestal profesionálním seznamkovým baličem žen. Naprostou většinu mých protějšků na druhé straně seznamky odradím ve chvíli, kdy poznají, že si chci jen psát. U Barbory jsem si navíc moc dobře vědom, že jsem pomalu ve věku jejího otce. A tak se naše následující dopisování z její strany spíš ubírá ke konstatování, že tato seznamka je její první pokus a jak tedy já, z pozice několikaletého zdejšího seznamkového matadora, vidím její šance poznat toho pravého mužského. A zase moje odpovědi spíše směřují k radám, kterak si nenechat za tři měsíce strnout ze strany seznamky peníze z kreditní karty na další období, nebo že ji může potkat rande, kde se nápadník ani neobjeví, ale dost možná bude stát někde za sloupem nákupního střediska a bude mu dělat dobře, že takovou holku vlastně na rande vytáhl. Bavíme se i o tom, že v naprosté většině případů fotografie na profilu zase až tak moc realitě neodpovídají … buď jsou úplně odjinud, nebo mají věk už pár let od svého vzniku za sebou.

Barbora si tady na seznamce našla nějakého hasiče, který se rozvedl, má děti, a teď hledá. Po pár dnech mi napsala, že na kávě skutečně byli, ale že zřejmě oba byli rádi, že kávu dopili, rozloučili se, a se slibem, že si zavolají, se rozloučili, aby už nic dál neproběhlo. Je mi jí líto, působí jako vážně moc milá a fajn holka. Píše opravdu hodně skromně a na mne to dělá moc velký dojem. Už několikrát jsem si pomyslel, že osud ke mně byl vlastně krutý, protože jsem oproti ní tak starý. Je to první ženská, se kterou si dokážu představit, že si nebudeme jen psát. Ale ten rozdíl věku a i témata, kdy já radím a ona poslouchá, nás od sebe oddělují.

A pak se to stalo. Mám kamarádku. Mladou holku, která se ve třiatřiceti vypracovala ve velké firmě na obchodní ředitelku. To tak trochu znamená, že jste bez partnera, dítěte, nebo jiných podobných ambicí. A já jsem zase člověk, který se lidem vyhýbá. Nic si s Olgou vzájemně dát nemůžeme. Ale sem tam na večeři společně zajdeme. Nejiskří to mezi námi, myslím, že jsme skuteční kamarádi, a to i navzdory tezi, že kamarádství mezi mužem a ženou vlastně existovat nemůže, protože vždy alespoň jedna strana má představu jinou.

S Olgou jsme si domluvili po pár měsících zase večeři na dost zapadlém místě v Praze. Já to podle navigace našel, ale Olina nikde. A tak jsem ji zavolal, abych ji případně na místo navedl. Znáte to … ťuk ťuk do telefonu, telefon na ucho a slyšíte vyzvánění. A pak najednou slyším: "Ahoj, ty mi voláš?" Tak dvě vteřiny mi trvá, než mi dojde, že ten hlas je úplně jiný! Bezmyšlenkovitě, a napůl automaticky, jsem nevytočil Olgu, ale právě díky množství předchozích sms moji Barboru ze seznamky. Co to s člověkem udělá? No … slabší povaha telefon bezeslova asi típne a bude následně dlouho přemýšlet, jak to položení telefonu vlastně druhé straně okecat. Moje letitá praxe doslova vyžadovala pohotovost a tak, když mi to v těch dvou vteřinách vše došlo, se mi ta pohotovost hodila. Situaci mi ještě zkomplikoval právě příjezd Olgy na parkoviště restaurace, které jsem jednou rukou ukazoval, kde má zaparkovat, a druhou rukou držel telefon na uchu s Barborou. Obě, alespoň v mých očích, si neměly vše dohromady spojit. Tedy … musím říct, že to úplně jednoduchá situace pro chlapa není.

"Chtěl jsem tě slyšet. Nezlob se, že otravuji," odpověděl jsem Barboře, a Olině současně v ten okamžik ukazoval, že už ok, že může vypnout motor.

Moc, opravdu moc mě překvapil hlas Barbory, jeho zabarvení, a taková zvláštní bezprostřednost a upřímnost, které jsem z telefonu slyšel a cítil. "Jsem ráda, že jsi nakonec zavolal. Myslela jsem si, že to asi nikdy neuděláš. Je z tebe cítit takový nezájem. Myslela jsem, že jsi snad i nějaký přelud." Opravdu jsem upřímně a od srdce odpověděl, že je milá a že děkuji a že to tak není. "Jen jsem to zkusil, mohu se ještě někdy ozvat?". "Tak … tak po deváté, ano? Musím uložit malého, ale pak to půjde," odpověděla a mně bylo najednou moc hezky po celém hrudníku. Najednou jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem si domluvil večeři s Olinou a že v mém pokračování telefonátu s Barborou to teď opravdu nejde. Ale ta devátá, to prostě musím!

Domů jsem přijel kolem půl deváté. Další půlhodina byla tak trochu utrpením, protože jsem si přestal být jistý sám sebou, ale i Barborou, jestli mi telefon nakonec opravdu zvedne. A těch pět minut po deváté? Musel jsem vydržet! Přece nezavolám přesně v devět. A pak jsem zavolal. Barbora to zvedla a moje veškeré obavy ihned spadly. Byla stejná jako navečer. Milá, bezprostřední, nádherně se smála. Je na chalupě se synem někde u rodičů. Je prodloužený víkend a zítra půjdou do lesa na houby. Chce něco vědět o mně a já chci něco vědět o ní. Ale nic důvěrného, nebo snad i zásadního. Hned na začátku přistoupí na moji větu, že o věcech, o kterých nechceme mluvit, prostě mluvit nebudeme a že si to hned řekneme. I tak spolu mluvíme až do druhé hodiny ranní. Dvakrát slyším, že na Barboru někdo během našeho hovoru mluví. Prý maminka, protože leží pod peřinou v pokoji, který se nevytápí. Je mi líto, že jí je zima, ale současně mi to dělá strašně moc dobře. Ješitnost mi šla vždy velmi dobře.

Potom se domluvíme, že si zavoláme hned zase zítra. Barbora asi vůbec netuší, jak moc to vše pro mne znamená, a jak se moc těším na zítřek.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama