Kapitola VIII. - Den čtyřstý padesátý sedmý

6. dubna 2017 v 11:29
Den čtyřstý padesátý sedmý

Muselo to tak nakonec dopadnout. Jen naivní člověk by to viděl jinak. A já v tomto naivní byl, ale prostě jsem začal intenzivně doufat, že se to vše dá zachránit. Proto jsem po domluveném podání žádosti o rozvod svůj návrh po nějakém čase od soudu vzal zpět. Ale Alena už byla rozhodnutá a podala návrh na rozvod sama znovu, tentokrát už v pozici navrhovatelky.

Jednou, když mi bylo hodně těžko, jsem jí zavolal do práce. Telefon mi zvedla její kolegyně a po slovu moment následovalo ono klasické překrytí sluchátka rukou, kdy slyšíte jen tlumený zvuk rozhovoru. Umím si představit Alenino zběsilé zamítavé kroucení hlavou a jednoznačnou zápornou gestikulaci rukama. Po pár vteřinách jsem se dozvěděl, že tady teď není.

Odcházím z Justičního paláce a v hlavě se mi neskutečnou rychlostí promítá film mého života za posledních třicet let vedle Aleny. Před pár minutami jsem si vyslechl rozhodnutí soudu … naše manželství se rozvádí. Ale na světě by to tak asi fungovat mělo. Každé špatné rozhodnutí, každý špatný čin by měl být v nějaké formě potrestán. Protože jen tak si uvědomíme, a snad se tím v budoucnu i budeme řídit, že jsme udělali chybu. A já si před chvilkou trest vyslechl.

Poznali jsme se o prázdninách na jihu Čech, kde mě kdysi vychovávala babička a kde Alenina rodina měla chalupu. Jsme od sebe věkem jen o jeden měsíc a krátce po prázdninách toho roku, kdy jsme spolu začali chodit, nám bylo oběma šestnáct let. První rok do dalších prázdnin byl takový všelijaký … já jsem tajně v prváku na gymplu v Pardubicích zkusil i jiné vztahy. A Alena to samé absolvovala v Praze. Naše druhé společné prázdniny začaly rozpačitostí, vzájemnou bilancí nevěry a nepevnosti našeho vztahu. Když jsme z prázdnin oba odjížděli domů, byli jsme si jisti jeden druhým, a tak to i do budoucna dlouhých třicet let už zůstalo.

Po maturitě a neúspěšném přijetí na školu jsem se zakousnul, že tu školu prostě dělat chci, ať mi kdo chce, říká cokoliv. Z hlediska kádrového posudku, který se tehdy v rámci rozhodování o přijetí na universitu posuzoval, jsem si zrovna ideálně nevedl. Biologický otec emigroval do Ameriky, lhostejno, že jsem o něm od té doby neslyšel. To do posudku nestrčíte. Můj opravdový táta, který mě i osvojil, byl vyhozen z partaje, a tak ani on mi zrovna moc v tomto asi nepomohl. Ale nikomu jsem to nevyčítal. Nějak mě tehdy napadlo, že bude nejlepší, když mě ke studiu vyšle samotná dělnická třída. Odejít z nástavbové střední programátorské školy v Náchodě po necelých třech měsících bylo tehdy moje první vlastní rozhodnutí, které mi mělo následně ovlivnit celý život. Vzpomínám si na můj první skutečný a zásadní konflikt s rodiči. Mé rozhodnutí odejít z Náchoda do fabriky a živit se s maturitou jako pomocný dělník ve skladu hutního materiálu, bylo pro oba tehdy moc. Byla to první samostatná a důležitá věc, kterou jsem si prosadil.

Dodnes vzpomínám na mé začátky uprostřed montérkového světa. Ve společné šatně jsem vyfasoval skřínku, která ani neměla očka, kterými by se provlékl visací zámek. Ale postupně se tak nějak vše uklidnilo. Já pracoval ve skladu, později jsem si udělal takzvané vazačské zkoušky, abych mohl pracovat pod továrním mostním jeřábem. Když je vám devatenáct, narážky, posměch a despekt okolí vnímáte naprosto jinak, než později ve středním věku. Asi po roce udělal můj vedoucí, nebo chcete-li šéf, fatální chybu. Při nakládání mnohatunového balíku plechů si nezkontroloval svislost lan mostového jeřábu, balík plechů se nadzvedl a on se ho marně snažil v jeho pohybu do strany zastavit rukou. Ta jeho ruka se opřela loktem o další hranici balíků plechů a z toho není cesta ven. Tehdy jsem poprvé viděl, jak vypadá lidská kost a šlachy. A tak jsem se stal vedoucím hutního skladu já, protože nikdo jiný nebyl. Zpočátku jsem slýchával od ostatních, že jestli budu takhle dělat, že ze mne budou chodit jen montérky. Ale nakonec jsem si určitý respekt získal a dokonce po dvou letech, když jsem v továrně končil, jsem zažil upřímné a nefalšovaně kamarádské rozloučení.

Na další dva roky jsem odešel za Alenou do Prahy, kde jsem získal místo topiče v kotelně obrovského domu v centru Prahy a dál pracoval na svém kádrovém posudku pro studium na vysoké škole. Každý rok jsem to vždy na přelomu jara a léta zkoušel u přijímaček, ale nic platné mi to nebylo. Vyšlo to nakonec až napočtvrté.

Problém tehdejší doby byl ten, že když se kluk nastěhoval do rodiny své holky, že povětšinou došlo na mínění rodiny, a ta manželčina vyznávala názor, že bydlet spolu mohou jen manželé. S Alenou jsme se vzali v našich jednadvaceti na den jejích narozenin. Za dva roky po svatbě se nám deset minut před dvanáctou na Silvestra narodila dcera.

Byl jsem tehdy pár dnů po porodu v prvním ročníku na škole a vzpomínám si na náš vzájemný telefonát, kdy já jsem se ze Slovenska na lyžařském kurzu od plačící Aleny dozvěděl, že je zpátky i s dcerou u Apolináře, že má za sebou kyretáž a že dceru nechali v průvanu, a ona je teď nemocná. Jeďte domů z povinného kurzu na pomalu tehdy politické škole ze Slovenska! Odbyli jsme si to na dálku, ale ustáli jsme to.

Potom následovalo dlouhých pět let. Kyretáž způsobila Aleně srůsty a ona přestala menstruovat. Už nikdy nebudeme mít druhé dítě. Vzpomínám si, jak moc mě tehdy dorazila hloupě konstatující otázka gynekologa, který řekl: "Ale vy už jedno dítě máte, ne?" Alena potom od svých dvaadvaceti začala viditelně stárnout a šedivět. Díky zázračnému doporučení se později začala léčit u nějakého politicky vystrčeného gynekologa, který pracoval v ordinaci na předměstí Prahy. Dodnes mě mrzí, že jsem si nezapamatoval jeho jméno. Když po roce nebo dvou Alena přišla s první kapkou menstruační krve, oba jsme to považovali za naprostý zázrak a den bezbřehého lidského štěstí. Její stav se měsíc od měsíce zlepšoval, alespoň pokud se týká zdraví normální ženské. S druhým dítětem jsme to už dávno a dávno vzdali.

Vojnu po škole jsem absolvoval v Podbořanech a v Žatci jako velitel tanku a později tankové čety. Normálně bych na to období asi rád nevzpomínal, ale stalo se něco úžasného. Alena je těhotná! Vzpomínám, že když jsem to volal mé mámě, že se naprosto lidsky, neplánovaně a bez jakéhokoliv afektu do telefonu rozplakala a telefon mi bezeslova položila.

Syn se narodil pět a půl roku po své sestře. Ani tehdy to ale nešlo tak úplně normálně. Příčná poloha, porod necelých 48 hodin … paní přece nechcete rodit císařem …, potom na monitoru přestalo být to malé srdíčko a nastoupily kleště. Alena byla tak porodem zřízená, že ještě hodně týdnů potom jsme každý den připravovali lavor s dubovou kůrou, ve kterém několikrát za den seděla. Ale i to jsme přežili. Naše dvě děti jsou dnes úžasné.

O další etapě našeho společného života asi není co říct. Zvonilo se v celé republice klíči, abychom byli svobodní a mohli si vybrat i soukromé podnikání. A tak přišly devadesátky. Já si udělal postupně profesní licenci a se čtyřmi klienty na počátku jako začínající, ale sebevědomý, podnikatel otevřel vlastní kancelář. Ono to zní docela snadně, ale tak to opravdu nebylo. Nakonec jsem měl štěstí. Za dvacet pět let praxe jsem vybudoval docela renomovanou kancelář s třemi stovkami klientů a s celkem nadstandardním počtem zaměstnanců v rámci mého oboru.

Dnes mě rozvedli. Já jdu po chodníku k autu a mám hlavu k prasknutí. Kdybych nebyl chlap, asi bych si někde sedl na lavičku a ve skrytu před okolím brečel. Tato etapa skončila. Mohu na vše už jen vzpomínat. Moc dobře si uvědomuji, že posledních třicet let mého života se najednou stane jen vzpomínkou, která už nikdy nebude mít pokračování. Jakou cenu ve finále mají váš profesní úspěch, peníze, drahá auta stojící před zcela novým velkým domem, když opravdu lusknutím prstů jeden den ztratíte zdraví a za pár měsíců na to dokonce rodinu? Můj pád na dno je způsoben okolnostmi, ale podstatnou částí i jako důsledek mého chování a způsobu stanovení životních priorit. Už jsem to jednou říkal … každý příběh má tři verze … moji, tvoji, a pravdu.

Člověk se v takové chvíli uchyluje k větám, kterým sice moc nevěří, ale v tom okamžiku jsou to jediné, co vlastně má. Ty moje zní: "Každý konec je novým začátkem. A … každý pád na hubu je vlastně pohybem vpřed." Bude to těžké, ale pokusím se jít dál.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama