Kapitola VII. - Den třístý třicátý šestý

5. dubna 2017 v 10:12 | Denis Arnold
Den třístý třicátý šestý

Na tu vizitku nakonec opravdu došlo. Došlo na ni v okamžiku naprosté lidské zoufalosti člověka, který si uvědomil, že možná už zítra nedokáže močit do kýble vedle postele, a velmi pravděpodobně svoji velkou potřebu nebude schopný vykonat dole na záchodě. Lékařka to rychle pochopila a nekompromisně mi sdělila, že musím do nemocnice a že mi posílá sanitku.

A tak jsem už několik týdnů na otevřeném psychiatrickém oddělení v nemocnici. První dny se moc od pobytu doma neliší. Je tady zavedený pevný řád, ale zpočátku vás nikdo do ničeho nenutí. Nechají vás celé dny ležet v posteli a dohlížejí jen na to, aby člověk jedl a bral léky. Při ranním, poledním a večerním braní léků dostanete v umělohmotné lékovce několik tablet, před sestřičkou je musíte zapít, spolknout a ještě potom musíte otevřít pusu … asi protože někteří své léky schovávají pod jazyk.

Ale postupně se člověku uleví. Po nějakých čtrnácti dnech už tolik času netráví v posteli a odváží se začít chodit po chodbě. Nejprve chodíte po chodbě se sklopenou hlavou, abyste se s nikým nemuseli zdravit, nebo snad i na něco odpovídat. Později jste schopní se s někým i bavit, a pak i poměrně hodně času začne trávit s ostatními na prostorné venkovní terase oddělení, kde se sedí, stojí, kouří, povídá … a někdy slyšíte dokonce i smích.

Nevím, jak je to v jiných nemocnicích, ale já se dostal v podstatě na ženské oddělení, kde na mém pokoji jsme jen čtyři mužští. Jinak chlapi vlastně došli. Vedle nás jsou dva pokoje za příplatek za nadstandard, kde se v jednom pokoji lečí podnikatel, a v tom druhém nějaká mladá bohatá holka. Zbytek patra je vyhrazen čtyřem pokojům, kde se uzdravují dívky a ženy trpící anorexií a bulimií. Vždy jsem měl jako tlustý chlap spíš rád hubené holky, ale tady vás opravdu překvapí, jak je často až hodně smutné vidět všechny ty vystouplé lidské kosti na postavě zakončené jinak někdy moc hezkým obličejem. Jsou tady mladé holky, ale jsou tu i čtyřicetileté mámy od dvou dětí se stejným problémem.

Život tady je vlastně pro každého každý den stejný. Nechají vás spát docela dlouho. Jen sem tam v pět, nebo v šest ráno přijde sestřička a někomu z nás nabere krev, ale nějaké každodenní pravidlo a otravné brzké vzbuzení to není. A když potom přežijete a odstřelíte nějakou tou výmluvou rehabilitační prudičku, která vás nutí jít na rozcvičku, potom přijde snídaně. Ještě před tím ale všichni musíme podstoupit pravidelné každodenní vážení.

Pro člověka věci neznalého je zpočátku velkým zážitkem, kterak se dá zamaskovat množství snědeného jídla. Přehazování plátku salámu nebo nakrojeného sýra do druhého talíře, když se jeho majitelka podívá jiným směrem, je tak nějak normální. Na přilepení plátku šunky zespodu na stůl si taky rychle zvyknete. Jídlo se dá schovat i do pantofle, či tenisky, nebo pod mikinu. Ale lidská vynalézavost, vzniklá díky zoufalosti v hlavě, jde mnohem dál. Nikdy bych nevěřil, že se dá i několik plátků salámu neviditelně ukrýt do obalu od taveného sýra a pak prázdný talíř ještě s pochvalou dohlížejících sestřiček vrátit do okénka kuchyně. A co teprve, když celý balíček zatavené šunky skončí ve speciální kapse v teplácích! Takové vylepšené tepláky si tady nevyrobíte. S těmi jste sem museli už přijet.

Holky snídají, a pár z nich i pláče. Nedivím se jim. Já dostanu rohlíky dva, a s mým zbytkem žaludku jsem rád, že do sebe dostanu půlku rohlíku. Anorektička dostane tři rohlíky, k tomu minimálně deset deka balíčku šunky, sýr, máslo a často ještě vejce natvrdo. A musí jíst, dokud vše nezmizí. Tolik slz a náběhů na zvracení u jídla jsem nikdy neviděl ani v žádném přiblblém komediálním filmu. Na to vše tady každé ráno dohlížejí tři sestřičky a někdy mám pocit, že si ten dozor a buzeraci opravdu užívají.

Potom přijde v té samé jídelně takzvaná komunita. To si všichni z oddělení sedneme kolem dokola na židle v místnosti. V čele sedí dva … tři lékaři a několik sester. A my všichni se děsíme, až na nás z jednoho na druhého přijde řada povídat, co jsme včera zažili, na co jsme si mysleli, kdo nám udělal radost, a kdo nás naopak zklamal. Skoro každý den se s někým loučíme. Dnes to je asi pětatřicetiletá anorektička, která všem děkuje za záchranu života. Přibrala tady deset kilo. Teď už ví, že má děti, které ji potřebují, a slibuje, že hladovět už nikdy nebude. Všichni ji popřejeme sborově hodně štěstí, abychom ji tady na komunitě přivítali za tři týdny zpátky v naprosto zuboženém stavu.

Na komunitě se taky skoro každý den řeší nějaké to udání. To mají na starosti sestřičky. Sestřička, paní Janáková, se včera prý dozvěděla, že Zuzana na záchodě cvičila a přitom přece ví, že to má výslovně zakázané. Zuzana se nejprve brání, že se jen protáhla na záchodě o futra dveří. Pak se rozpláče a marně přemýšlí, který had z jejích kamarádek ji udal. Její udavačka ji nejspíš v tu chvíli drží také za ruku jako ostatní.

Někdy komunita dokáže někoho i vyloučit. Kolega z mého pokoje se sblížil s jednou z pacientek. Spát spolu se tady snad ani nedá, ale trávit spolu každou volnou chvilku, držet se za ruku a políbit se … ano, to jde. Ani to však neuteklo bdělosti personálu. Prý byli oba varováni v tichosti jednou mimo komunitu, ale ve vztahu přesto pokračovali. A to je nepřípustné. Oba dnes budou z oddělení propuštěni.

Dnes jsem si hned po obědě povídal s tím VIP podnikatelem na jeho samostatném pokoji. Jsme oba tak nějak ze stejného oboru a tak si sem tam i společně sedneme. Na dveře pokoje zaklepala Jana … pro změnu bulimička. "Oto, můžu se u tebe vyblít?" oslovila podnikatele a ten kývl a hlavou pokynul směrem k záchodu na pokoji. Už mě takové věci ani nepřekvapují.

Překvapení nám všem ale připravila ta mladá bohatá holka z vedlejšího samostatného pokoje. Má, z mého pohledu zvláštní nemoc, je závislá postupně zřejmě úplně na všem. Už tady prý byla několikrát, a pokaždé s jinou závislostí. Jednou moc nakupovala a utrácela, podruhé byla workoholik, potřetí se tady objevila s posedlostí sexem, počtvrté ji sem přivezli odněkud mimo Prahu k doléčení po opakovaném pokusu o sebevraždu. Teď je tady pro změnu se závislostí na popíjení Coca Coly. Když vám dojde, že to není vůbec žádná legrace, snažíte se to pochopit jako skutečnou nemoc, a ne jako chování cvoka. Má asi spoustu peněz. Dnes si byla odpoledne jen tak koupit velké BMW, a když si ho vezla už jako vlastní, tak ji napadlo, že nám všem sem na oddělení ještě koupí obrovskou televizi. Nějaký technik ji právě instaluje v jídelně. Personál se tomu nebrání. Zřejmě má pokyn respektovat každý sponzorský dar, i když vznikl jako jednoznačný důsledek nemoci, pro kterou je na oddělení dárce léčen.

Každý pokoj má jeden den službu. To znamená, že tady nemáme kuchařky a uklízečky. Pokoj, který má službu, z várnic ostatním na talíře vydává jídlo, potom je třeba vše umýt, uklidit a místnost poklidit, což znamená hlavně vyprázdnit skrýše na vyhozené jídlo. Takový pevný řád má určitě svůj smysl. Člověk se pomalu vrací zpátky do reality. Zpočátku vás tady chrání. Žádný počítač a žádný telefon. Rychle si zvyknete, že třeba nemusíte řešit složenky, nebo vztahy z venku. Postupně se vám ale záležitosti běžného života vrací zpátky. Každý z nás tady může být chráněn maximálně jen tři měsíce.

Po řadě týdnů, kdy jsem naprosto nechtěl mezi lidi, začínám využívat možnost, že vždy ve dvě odpoledne vyrazím domů, chvilku pobudu, abych se nejpozději na devátou večer vrátil zpátky. Ještě později mohu domů i na celé dlouhé víkendy. Blíží se čas, kdy budu muset tento samostatný a svérázný svět i já, jako každý, jednou opustit. Moc chci věřit, že se sem už nikdy zpátky nepodívám.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama