Kapitola VI. - Den dvoustý padesátý čtvrtý

4. dubna 2017 v 10:52 | Denis Arnold
Den dvoustý padesátý čtvrtý

Uběhla řada týdnů od mého odchodu od manželky. Za tu dobu se hodně věci kolem mne, nebo dost možná v mé hlavě, změnilo. Z počátku to člověka ani nenapadne, že ho nakonec opravdu dostihla vážná nemoc, o jejímž příchodu lékařka v rámci posledních vyšetření před propuštěním z nemocnice spekulovala. Nebral jsem to vážně. Euforie z propuštění jednoznačně vyhrála.

Rozchod, život v samotě, nechuť chodit do práce a řešit jakékoliv problémy. Klienti dostávají informace, že pan doktor je pořád v pracovní neschopnosti, ale nemohou tak dlouho čekat na jeho návrat a odcházejí jinam. Jejich problémy nepočkají a už vůbec nehledí na možná pochopitelné problémy jejich letitého zachránce a, v nadsázce řečeno, spasitele. Už není co fakturovat a peníze na firemním účtu kancelář na svoji existenci požírá neuvěřitelně rychle. Zatrpklost na osud, špatná a smutná nálada, blížící se finanční problémy, pokud se něco nezmění … to je to, co mě už tolik dnů pronásleduje a ničí.

Jednoho dne se špatná, mrzutá, ale hlavně smutná nálada stane vaší každodenní družkou, se kterou vstáváte, se kterou žijete celý den, se kterou se snažíte večer co nejdříve usnout, aby vás v noci probudila úzkostí sevřeným hrudníkem a už vám znovu usnout nedovolila. Jsem si naprosto jistý, že člověk, který takovou partnerku nemá, nikdy nepochopí bolestivost a zákeřnost takového soužití. Každý ví, co je rýma nebo angína. Ale co víme o nemoci, kterou jsme nikdy nezažili? Cítím, že je to spíš naopak. Zdravý člověk vaši úzkost, váš smutek, váš pocit vlastní lenosti, neschopnosti, obtížnosti pro okolní svět, vaši beznaděj a pocit zbytečnosti, vnímá úplně jinak. Pro polovinu lidí jste slaboch, který nezvládá své problémy. Druhá polovina lidí cítí potřebu vás nějak povzbudit, nakopnout, nějak motivovat větami tipu … to dáš, to zvládneš, není to tak, nesmíš si všechno tak brát, to bude dobré. Paradoxně, tato druhá skupina, řekněme vnímavějších lidí, vám nakonec ubližuje mnohem víc, než skupina lidí lhostejných nebo pohrdajících. Velmi brzo si při větě "to dáš" uvědomíte, že oni možná, vlastně určitě …ano, ale vy ne. A tak padáte níž a níž ještě mnohem rychleji.

Zažil jsem před měsíci opravdu hodně fyzické bolesti. Ale tato bolest … tato bolest duše je nepopsatelně horší a zákeřnější, než ta fyzická. Fyzická dosáhne svého vrcholu a dál už jít nemůže. Ta psychická se zdá, že nemá konce a je den ode dne silnější. Lékařka z psychiatrie mě před propuštěním varovala, že to může přijít. Hemoragický šok, neokysličování mozku, prožité trauma, selhání orgánů, celková vnitřní sepse a těžký zápal plic … "Pane doktore, je zázrak že vůbec žijete a že jste normální. Po reoperaci mě k vám na JIP volali dvakrát na konzilium. Ptala jsem se vás, zda jste ochoten přiznat, že jste v nemocnici. Byl jste úplně mimo. Neviděla jsem to dobře. Pak vás po dalším zhoršení ještě převezli na ARO a já myslela, že to je opravdu konec. To vše myslím opravdu v dobrém, měl jste obrovské štěstí. Ale počítejte, že se můžete ke mně vrátit s nějakými psychickými problémy," řekla mi na rozloučenou. A přidala vizitku.

V prvních dlouhých dnech smutné nálady, kdy vám dojde, že to není obyčejná smutná nálada, na kterou má čas od času nárok každý, ale že ten smutek už vás vážně provází nepřetržitě celé dny, ještě máte sílu bojovat. Vlastní vůle, to je to, na co člověk spoléhá. Jenomže, ono to nestačí, a to poznání pošle člověka ještě víc do kolen. Postupně každodenní zaběhlý život ztrácí na své normálnosti. Ráno je moc těžké, a mnohdy prakticky nemožné, vstát. Protože tak dva metry od postele začíná ten příšerný svět, který prostě nezvládáte. Jsou dny, kdy postel vlastně ani neopustím. Neobléknu se, nevyčistím si zuby. Vedle postele jsem si připravil kýbl, do kterého celý den močím. Nejsem schopný sejít dolů na záchod. Velkou potřebu v sobě dokážu udržet i týden, možná déle. Asi to není až tak těžké, protože moc nenakupuji, nejím a nevařím. Některé dny jsou na pár hodin malinko lehčí, a tehdy se snažím svoji zanedbanost řešit, ale za pár hodin je to zase zpátky. V takové okamžiky malinké úlevy musím spěchat … hygiena, nakoupit chleba do mrazáku, záchod, poštovní schránka…

Už to sám nezvládnu. Na stolek vedle postele jsem si připravil vizitku paní doktorky. Dnes ne, ale až budu mít zase trochu lepší chvilku, musím zavolat a poprosit o pomoc.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama