Kapitola V. - Den šedesátý čtvrtý

3. dubna 2017 v 11:24 | Denis Arnold

Den šedesátý čtvrtý

Jsem doma. Pár dnů na JIP a potom pár dnů na standardu, tedy běžném nemocničním pokoji, kde jste čtyři. Čtyři normální pacienti, kdy jeden má za sebou umírání a druhý tam leží se zvýšeným cukrem krvi. Tady už se nic neřeší. Člověk tady leží, aby za pár dnů odešel uzdraven.

Jsem doma a jsem moc rád. V nemocnici mě nejprve malinko rozchodili. To znamená, že jsem chodil po nemocniční chodbě nejprve zavěšený do dvou rehabilitačních sester, pak už jen zavěšený do jedné, a pak už i sám. Potom jsem mohl konečně domů.

Je opravdu nádherné být po tom všem doma. Tady to znáte, tady máte zahradu, klid, nic tady nepříjemně nepípá, tady se můžete každý večer dívat na hvězdy. A taky … tady nemáte žízeň. Asi jedním slovem by se to vše dalo vyjádřit jako svoboda.

Jizvy po celém břiše a vpichy po hadičkách jsou zhojené. Ano, vše jde zpočátku trochu pomaleji, ale každý den se to vážně moc zlepšuje. A ten pocit, že až to jednoho dne lze a vy zkusíte projet trávník sekačkou, je prostě k nezaplacení. Užívám si to. Opravdu moc. Sekačka, která byla dřív jen pomocník, a obyčejný stroj, je najednou něco mnohem víc.

Těch pár dnů, co jsem doma uběhlo jako lusknutím prstů. Ale dnes jsem zase sám. Alena odjela s přáteli na čtrnáct dnů na Floridu. Prý to měla objednané a zaplacené ještě před mojí nemocnicí. Samozřejmě, malinko to v nás třesklo. Já jsem jí vyčítal, jak je možné, aby odjela sama beze mne na místo, které tolik miluji. Ona oponovala, že jsem stejně nebyl doma a že má taky nárok na svůj vlastní život. A tak nakonec odjela.

Dnešek znamená, že jsem se i pochlapil. Asi bych neměl, ale nosím půlmetrové kusy kmene stromu do stroje, který z nich udělá polena na dřevo do krbu. Práce je to zatím stále pro mne těžká, ale zase nemusíte o ničem bádat.

Jenže myšlenky, které jsou staré, které jste jen na pár měsíců odložili, vás doženou dříve nebo později i tady. S každým dalším polenem mi víc a víc vadí můj život manželský a můj život citový. On vlastně ani žádný není. Pokorně nakonec uznávám, že za to mohu z velké části i já sám. Člověk se zpočátku brání takovému přiznání. Ale nakonec to stejně vždy dopadne podle známého rčení, že každý příběh má vlastně verze tři … moji, tvoji a pravdu.

Obě naše děti studují už nějaký čas v Austrálii. Zůstali jsme sami dva. Už dlouho před nemocnicí jsem opustil ložnici, a pod záminkou, že chrápu, jsem obsadil pokoj dcery. To by bylo stejné, i kdyby si člověk v mezidobí nezaumíral. A Aleně to naprosto nevadilo. Nespali jsme spolu už hodně měsíců, a nikdy jsme to jeden druhému nevyčítali.

A pak vám řachne v hlavě. S otázkou co tady vlastně dělám, a s konstatováním, že už to vlastně takto dál nechcete, si sbalíte do auta veškeré oblečení a pár osobních věcí, a opustíte ten velký a nový dům kousek za Prahou a vrátíte se do malého domečku, ve kterém jste dosud měli jen kanceláře. Zpočátku … s vědomím, že už nemáte v životě tolik času žít, jak vlastně nechcete. Život je přece tolik nádherná věc! Jde jen o to vyjít mu v jeho zbytku naproti.

Následně mě Alena ještě jednou v mém azylu navštíví. Řekne mi, že si mě po nemocnici vypiplala a já, nevděčný hajzl, se zachovám takhle. Jak vypiplala? Jak sis mě? Copak jsem nějaká věc? To člověku, nejdřív naštvaně a potom i smutně, proběhne hlavou, ale ve finále je to stejně k ničemu. Karty už jsou na stole a rozhodnutí padlo. Vrátit se už není možné. Už ne, už nechci.

Po dalších pár dnech se dohodneme na smířlivém rozvodu. Já ho mám podat a ona to podepíše.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama