Kapitola IX. - Den pětistý dvacátý devátý

7. dubna 2017 v 11:05 | Denis Arnold
Den pětistý dvacátý devátý

Zase uběhla řada dnů. Moje každoměsíční návštěva lékařky na psychiatrii způsobila vlastně dvě věci. Měsíc co měsíc mi zatím pokaždé mění antidepresiva. Pořád něco zkoušíme. Ať mi ale předepíše cokoliv, stejně nějakou výraznou a zásadní změnu necítím. Ale nakonec … co řeším? Tu nejvýraznější změnu přineslo po pár týdnech hned první nasazení léků ještě v nemocnici.

Už nezažívám ten ponižující pohled na kýbl vedle postele, který se mi vracel jako potupa zpátky do duše. Každé ráno jsem také schopný vstát, opustit postel a navštívit koupelnu. Podstatná pro mne je i druhá změna v podobě toho, že jsem začal komunikovat s okolím. Sice jen po internetu, ale i to se najednou počítá. Když žijete úplně na dně, potom pro vás hodně znamená jakýkoliv posun směrem z toho dna, i když to třeba pro mnoho vašich sousedů bude směšné a z jejich pohledu vlastně bezvýznamné a dost možná hloupé. Vůbec bych se nedivil, kdybych zde v ulici získal nálepku minimálně podivína. Ale lépe to zatím opravdu nejde. A já jsem upřímně šťastný, že je to alespoň takto. I to konstatování, že jsem šťastný, je obrovským posunem, protože depresáři šťastní nejsou. Ano, asi to není ta představa obsahu štěstí, jak ho vnímá zdravý člověk, ale pro mne je to nyní opravdové vítězství.

Dole v přízemí mého baráčku se ale nezdržuji. Ty místnosti jsou vlastně jen typické, a dnes už i jen prázdné, kanceláře a já se své práce, pohledu na kopírku, pohledu na šanony se spisy a lidi kolem telefonů a počítačů pořád moc bojím. A tak trávím většinu dne ve své malé ložnici, kterou jsem si kdysi v rámci přestavby domku nechal jen pro sebe. Mám tady vše, co potřebuji ... postel, televizi a počítač. Svůj život řídím a prožívám právě tady.

Každých pár dnů slyším ze zdola kroky a pohyb. Vím, kdo to je, ale stejně dolů nejdu. Moje máma se tady vždy jednou za dva tři dny objeví a naskládá mi do mrazáku krabičky s jídlem. Jede vlakem nějakých sto kilometrů, potom MHD asi hodinu z nádraží. Celá ta akce ji musí stát vždy tak půl dne. Přesto se za mnou nikdy nejde nahoru podívat. Asi dostala v nemocnici nějaké instrukce, či co. A já jsem jí za to moc vděčný. Vůbec netoužím po větách, že vše bude zase dobré.

Naše vzájemné vztahy se po mnoha létech hodně změnily. Tedy spíš můj vztah k mámě. Co jsem se oženil, měl rodinu, děti a práci v Praze, naprosto hloupě jsem začal dávat přednost právě jen své práci a právě jen už své vlastní rodině. Kolikrát se stalo, že jsme přijeli na víkend do Pardubic, my se s mamkou z nějakého malicherného důvodu štěkli, a já zavelel rodině, že odjíždíme. Ani jsme si nestihli sundat v předsíni bundy. Ano, člověk je mnohdy moc hloupý, arogantní a sobecký. A když je mu potom blbě, nemůže se nevšimnout, že do mrazáku mu nenosí jídlo děti nebo manželka, ale právě jeho máma, kterou tolikrát zbytečně a nespravedlivě odstřelil.

Je nás šest sourozenců. Já jsem nejstarší. A v takové rodině má většinou první a poslední dítě statut takového toho jedináčka. S mamkou jsme od sebe věkově pouhých, a necelých, osmnáct let. Když jste dítě, vůbec si ten fakt neuvědomujete. Když jste jako táta od rodiny v maléru, potom vám dojde, že vy a mamka jste pořád jen jedna generace, která si rozumí a má si co říct bez ohledu na způsob myšlení a změny tokem času kolem vás.

Internet. Mnoho lidí cítí naprosto správně tu ztrátu identity, osobnosti a bezprostředního fyzického pohledu do očí při komunikaci s jedinečným člověkem proti němu třeba na kávě. Ale pro mne je to nyní vlastně jediná možnost, jak komunikovat s okolím. Anonymita se stala nakonec mojí vzpruhou. Postupně mi přestává stačit se ráno probudit, udělat ty nejdůležitější věci, absolvovat každý den další a další díly pravidelně jdoucích seriálů v televizi, abych večer na každém kanálu vyslechl krvavé zprávy, a nakonec podpořen práškem na spaní usnul, aby následně přišel další, ale hlavně ten samý den.

A tak se postupně čím dál více odvažuji komunikovat s někým neznámým na různých chatech a seznamkách. O fyzický kontakt s takovými lidmi ale nemám pořád vůbec zájem a celkem záměrně v komunikaci pokračuji jen s lidmi, kteří to mají stejně jako já.

Něco z vás ale i taková anonymní komunita vycítí a mnohdy i využije, aby vám sebrala hodně z toho mála energie, kterou disponujete. Byl jsem vždy tak trochu vrba, která naslouchala lidským příběhům. V práci to znamenalo navíc těmto lidem nabídnout konkrétní pomoc nebo řešení. Na internetu jste ale jen to naslouchající a chápající druhé ucho. A tak postupně poslouchám někdy až bizarní nebo legrační životní příběhy. Ale mnohem častěji vnímám smutné a pohnuté osudy a zážitky. Některé věci opravdu dokáže vymyslet jen život. Domácí násilí, domácí znásilnění, bytí a ponižování jednoho dítěte a naopak naprosté opičí vyzdvihování dítěte druhého. Domácí ponižování a manipulace tady nejsou také vůbec neobvyklé problémy. O pracovních problémech moc neslyším, zřejmě protože si píšu téměř výhradně s ženami.

Stejně tak tady na internetu není problém z ženy vycítit, že si jen dokazuje, že by mohla, kdyby chtěla. Velkým překvapením, tedy zpočátku, když se to stane několikrát, tak už tak překvapený nejsem, pro mne je i rozhovor se ženou, která od samého počátku velmi důrazně dbá na svoji anonymitu, až striktní zásadovost a počestnost. Od takové ženské vás později šokují třeba i nahé fotografie, o které jste ani nežádali. Když jindy zavoláte na poskytnuté číslo, potom vám velmi rychle dojde, že při rozhovoru s vámi některé ženy masturbují. Prý mám do telefonu sexy hlas, což je naprostá hloupost, protože když se slyším na nějaké nahrávce třeba v diktafonu, z celé duše svůj protivný hlas nenávidím. Ale naprosto žádným problémem není na internetu ani počátek rozhovoru někdy ve dvě odpoledne, aby vám cudnost z druhé strany chatu za pár hodin skončila v posteli. Dokonce přijede sama a vy pro ni ani nikam autem nemusíte. Někdo je zoufalý, někdo si něco jen dokazuje, a někdo hledá jen zábavu a dobrodružství. Není to častá věc, protože o lidská setkání opravdu zájem nemám, ale přiznávám, že dvakrát se mi to už stalo. Tady jsem si asi já cosi dokazoval.

A tak člověk, když o to stojí, dokáže slyšet a zažít různé příběhy. Nechci být konkrétní, protože o tom moje povídání není. Ale jen pro ilustraci jeden takový příběh zmínit musím...

Jmenovala se Michaela, a nějak jsme si padly do oka na jedné seznamce. Michaela se od počátku naší komunikace vyznačovala urputnou snahou být na mužském naprosto nezávislá. Třeba mi poslala padesát nádherně rudých růží. Trochu rozpačitě jsem zásilku přebíral od dopravce a snad jsem se i styděl, protože takové věci má přece dělat chlap. S jedním takovým mužským, kterému dává najevo svou nezávislost, už má dceru. Nic po otci dcery nechce a sem tam jim oběma umožňuje i setkání. On o ta setkání ale moc nestojí. Zato mnohem víc stojí o to, aby si přes firmu Michaely dokázal odepsat DPH z nákupu horského kola. A Míše to tak vyhovuje. Má velkou marketingovou firmu, kde je absolutním mozkem a vládcem. Firma jí hodně dobře funguje a prosperuje. Během naší komunikace mě dokázala několikrát vyrazit dech věcmi, které si o mně na internetu zjistila.

Michaela jednoho dne přijela za mnou domů na kafe, protože jí velmi brzo došlo, že já nikam nepůjdu, a to i za cenu, že si spolu přestaneme psát. Byla fajn. Byla hodně sebevědomá, rázná a na můj vkus příliš dominantní ... ale byla vlastně fajn. Po dvou skleničkách portského se jala vyrazit po mém přízemí prohlížet zarámované fotografie. "Děláš pěkné děti," povídala. Co na to máte říct? Máte být skromní, pokrčit ramena a říct, že jsou obyčejné? Jsou to přece jen a jen vaše děti a dost možná vás nikdy nenapadlo se na to takto dívat.

Pár dnů na to mi od ní přišla pozvánka, že slaví narozeniny a že jsem zván na Žižkovskou věž do pokoje One Night. One Night? Na tomto místě je asi dobré vysvětlit, že ta příšerná, vysoká kovová stavba na Žižkově má někde restauraci, kterou nikdo ani pořádně nezná, ale hlavně, že zde opravdu existuje luxusně vybavené apartmá zvané One Night … za cenu bezmála třicet tisíc za noc. Jiný název si vzhledem k ceně ani nelze představit. Asi se zase předvádí … to bylo první, co mě napadlo. Měl jsem pocit, že jedu na nějaké exklusivní místo … na nějakou okázalou narozeninovou párty. Chyba lávky, Deny!

Výtah, zaklepání na dveře pokoje a tam vám přijde otevřít jen ona. Prý už tady někdo byl, protože ona ten pokoj má od dvou hodin odpoledne, ale všichni už odešli. To ostatně poznáte i vlastním pohledem podle vyjedeného tácu s nakrájeným ovocem. Zřejmě pozornost podniku. Ale teď jsme tady sami.

Ano ... luxus každým coulem. Obrovská televize, nádherný nábytek, úžasná postel, přepychové povlečení, vše prosklené, bar a opravu fascinující koupelna. Dojem asi kazí jen nasměrování té obrovské prosklené stěny pokoje směrem na žižkovské sklady a dál ven z Prahy. To tehdy někdo nedomyslel. Je to přesně obráceně, než výhled na staré centrum města, kam bych asi pokoj nasměroval já. Ale i tak to stojí za to.

Povídali jsme si, popíjeli z baru do malých lahviček ukrytý alkohol, společně se vykoupali v obrovské vaně a pomilovali jsme se. Potom jsme si zase povídali a zase se pomilovali. Jako milenka byla naprosto úžasná. Dokázala mi říct, kdy mám být v ní, kdy ji to mám dělat jazykem, a kdy rukou. Teprve mnohem později mi došlo, že jsem dvakrát za tu noc vyvrcholil do ní a že to tak úplně náhoda nebyla. Míša chtěla druhé dítě, a zase s člověkem, který měl být jen dárcem spermatu. Hlavně musel asi dělat hezké děti a nesměl být úplně hloupý. Naštěstí jsem už starý kořen a tak se ze mne tatínek nakonec nestal.

Vše mi přiznala v dopise na rozloučenou, který mi s balíčkem od ní přišel. Druhým obsahem balíčku byl takový ten velký obraz, kde je nějaká fotografická koláž, ale vše je na hrubém platně, že to jako obraz vypadá. V popředí toho je Michaela, za ní Žižkovská věž a dole vytištěné datum naší jediné společné noci.

V poslední době v té poměrné záplavě komunikací s ženami se objevila celkem náhodně Barbora, která psala úplně jinak. A naše dopisování se dostalo do fáze, kdy jsem se začal těšit na každou její reakci a toužebně a napjatě jsem čekal na každou její odpověď. Byl bych hloupý, kdybych zrovna Barboru nevyčlenil z té spousty jiných reakcí. Ty její mě začaly doslova fascinovat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama