Kapitola IV. - Den dvacátý sedmý

2. dubna 2017 v 14:37 | Denis Arnold

Den dvacátý sedmý

Jednou vlastně ta moje pohodička a pohodlí skončit musely. Je to známka, že mi je každý den lépe, ale zase na druhou stranu, jakákoliv změna zavání úzkostí, co bude dál.

Na ARO ležíte, pozorujete ten šrumec a tak nějak si zvyknete. Dokonce mi nabízeli televizi… prý budou dávat Želary. Nakonec to tam má člověk docela rád. Jen ty noci jsou opravdu hodně dlouhé. Kolikrát si myslíte, že už bude konečně ráno. Pak se proplíží sestřička v modré fleecové mikině. Vy se zeptáte kolik je hodin v naději, že je tak pět ráno, a ono je teprve, nebo jen, půl jedné. Nekonečná noc má tak ještě dlouho pokračovat.

Nevím, jestli se mi to zdá, nebo je to jen moje představa, ale v hlavě mi už poněkolikáté letí, že až budu, bůhvíproč, na kolečkovém křesle, že si hned dojedu do automatu koupit nějaké pití v plechovce. A když je můj sen hodně ošklivý, potom mi samozřejmě ta plechovka upadne na zem a kutálí se směrem od mého kolečkového křesla pryč. A už vůbec nevím proč, ale následuje v mé hlavě děj, že tu utíkající plechovku zastavím nohou, a tak vlastně zvítězím sám nad sebou a sám nad tím vším.

Na ARO to po mém probuzení šlo už ráz naráz. Jeden den vám vyjmou tracheotrubici, druhý den zjistíte, že máte jedním stehem na nose přichycenou nějakou sondu do žaludku, kterou vás krmili, a že ta také musí pryč. Potom vás odcévkují, a z těla postupně vytahají všelijaké ty kanyly a hadičky, a nové vám už nepíchnou. Prostě, každý den je jedna hadička pryč. A když vám vyjmou centrální katetr někde pod klíční kostí, potom musí už následovat jediné … převoz na jiné nemocniční oddělení.

Ale to je taky paráda. Převážejí vás vlastně z budovy do budovy, a jen přes silnici. Nějakých třicet padesát metrů. Ale … vezete se na sanitních nosítkách, vpředu jde asi řidič, nebo nějaký vedoucí skupiny. Vaše nosítka pevně drží dva lidé zase asi, podle oděvu, ze sanitky, jeden vepředu a druhý vzadu. Vedle nosítek jde sestřička a ten celý nádherný cirkus doplňuje lékař s velkým červeným batohem na zádech. Někde mezi nohami na nosítkách máte nějaké ty monitory a přístroje a připadáte si docela důležitě.

Pak vás převezou na metabolickou JIP a vaše namyšlenost dostane hodně rychle zabrat. Postel tady je pořád fajnová, ale už ne tolik. Tady se mořské vlny už nedočkám. Nedočkám se ani bačkůrek nebo třeba obložení těla těmi umělými pilinami. Jediné, co je stejné z vašeho předchozího malého světa, je obrovské okno do vašeho pokoje, abyste byli pod dohledem.

Jinak se s vámi nemažou. Určitě vědí proč, ale ten přechod je docela tvrdý. Bolí vás záda? Jasně, ale už se musíte obrátit sám, pane doktore. Pár vteřin se snažíte, přijde vám to jako nekonečné minuty, ale atrofované svaly to nedovolí. A když si sestřička náležitě užije vaší snahy, stojíc vedle vaší postele, potom malinko povýšeně, že se to dělá takto, člověku podtrhne prostěradlo a tak se na vysněný bok ihned dostanete. Tady už nic zadarmo není. Musíte se snažit, pane doktore … tu větu slyším tak dvakrát … třikrát za den.

Nějaký starší pán vedle na posteli se mnou v pokoji strávil dva dny. Víc nás tady není. On jen ležel, nemluvil, a ani jednou neměl otevřené oči. Přístroje mu pípaly, sestřičky ho každý den ráno myly. Pak umřel. Smrt dokáže být hodně rychlá. Během pár minut jeho tělo zmizelo a postel se tvářila jako nová a navoněná. Zase si brzo do ní někdo ulehne.

Dnes tu byla Alena společně s mojí mamkou. Nemáme už pár měsíců s manželkou zrovna ideální vztah, ale nemusela mojí mamce vyčítat, že jsem jí o své operaci před pár týdny ani neřekl. A co jsem taky měl? Šel jsem si nechat ufiknout laparoskopicky část žaludku, abych zhubl. Kdo by se s tím chlubil? Lidem v práci jsem řekl, že jedu na služební cestu a doma jsem neřekl nic, protože stejně přes týden bydlím jinde. Podle chirurga to měla být záležitost na čtyři dny. Riziko komplikací je malé. Možná malé, ale já si ho vybral. Nemám slezinu, jsem po selhání vnitřních orgánů, na břiše mám odspoda nahoru a potom pod žebry do strany obrovskou jizvu do tvaru velkého "L", a jsem rád, že jsem po opravdu velkém hemoragickém šoku vůbec normální. Tak se o tom alespoň všichni kolem mne baví. A tak trochu naznačují, že se stal dokonce asi zázrak.

"Namasíruji ti nohy, chceš?", povídá. Ale ta otázka je zbytečná … stejně jako poslední naše společné roky. Už v půli otázky mi ty prsty u nohou stejně žužlá. Usilovně vrtím hlavou, že ne, ale nic platné mi zamítavé vrtění hlavou vůbec není. "Jestli na mě budeš takhle zlý, už za tebou nebudu chodit, " schytám to ještě.

Naštěstí zasáhne sestřička. "Paní, to nemůžete! On už musí všechno sám." Nejsou tady tak milé sestřičky jako na ARO, ale za tento zásah jsem opravdu vděčný.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama