Kapitola III. - Den šestnáctý

2. dubna 2017 v 12:21 | Denis Arnold
Den šestnáctý

Dnešek byl z pohledu mého nového malého světa vlastně velký. Už dávno jsem přestal filozofovat v myšlenkách, s jakou rychlostí tady začnou mít pro člověka prvořadý význam naprosto jiné věci než venku.

Na chvilku zpátky do jakési reality mě vždy dostane návštěva Aleny. Je na ní vidět, že je na mě naštvaná, ale ještě mi to "sežrat" nedala. Povídá co doma, co děti, a co se tak venku za ty předchozí dny stalo. Sestřička mi říkala, že chodila tak každý druhý den a že ji naučili na mne mluvit, i když jsem byl jednou nohou na druhém břehu a nevnímal. Včera mne manželka pochválila, že podle monitoru prý pacient dýchá 52 hodin sám. Vždy mi řekne, kdo další, teď už i z okruhu široké rodiny, mi vzkazuje, že musím bojovat. Já mohu konverzaci vracet jen tak, že hlavou kývnu ve smyslu ano nebo ne. Pak tady mají takovou knížku, nebo snad sešit, s velkými tiskacími písmeny. Prstem se potom dá alespoň písmeny naznačit odpověď. Ale mě každý pohyb bolí a tak raději nechávám pořád ruce vedle těla. Před pár dny mi přinesla sluneční brýle. To mi udělalo vážně radost, protože ty zářivky jsou opravdu pro oči odporné. Tak snad už je nebudu muset řešit.

Ono je to vlastně příjemné poležení. Máte bačkůrky, které jsou vážně moc fajn. Člověk vůbec necítí dotyk paty a matrace postele. Vlastně jakýkoliv kontakt těla s postelí se tady snaží člověku nějak zpříjemnit. Pod rukama máte, nevím, něco jako polštář vyplněný asi umělohmotnými pilinami. Je to příjemné. Ruce nic nebrání v pohybu a přitom je pořád v pohodlí. Stejně tak má člověk vylepšené ležení i tím, že jednou za čas postelí projede taková malá mořská vlna. Nahoru … dolů, a pak zase zpátky. Už jsem se naučil na tu vlnu se zájmem čekat. Cokoliv tady člověku malinko zpestří život je moc fajn.

Už čekám i na jiné věci. Je to tady tak dlouhé a prázdné, že vlastně až dychtivě čekám na věci, které mi třeba nejsou příjemné nebo bolí. Ale hlavně, že se alespoň něco v té prázdnotě děje. A tak každé ráno už netrpělivě očekávám, až začne obvyklý ruch. Odběry krve, vylívaní nádob s močí, zapisování kolik toho pacient vypil a pak zase vyčůral. Mytí, holení, mazání zad kafrem, nové prádlo a prostěradlo, vizita, přepichování kanyl, výměna lahviček s různými léky a infuzemi, cvičení, návštěvy, večerní zhasnutí. Tak nějak ten den plyne s takovým minimem událostí, ale zatím jsem vděčný i za to málo.

Co mě vždy naprosto dostane je způsob jakým ty mladé, a někdy i od pohledu slabé, holky člověku vymění prostěradlo. Tělo na bok doprava, tělo na bok doleva, šup … šup a máte převlečenou postel. Jsou milé, jsou hodné, ale většinou jsou neosobní. Nedivím se jim. Kdyby měly řešit každý osud, každý příběh, každodenní slzy návštěv, každou bolest, nebo každou smrt … Jak dlouho by takovou práci mohly dělat?

Už se dokonce těším i dvakrát denně na příchod mé mučitelky. Pořád mezi námi funguje obchod cvik za pití, ale oba už to dobře známe.

Říkal jsem, že dnes mám velký den. Mám. Dopoledne přišel doktor, sestřička vedle něho s pojízdným podnosem. Jak tady člověk slyší jemné cinkání nástrojů na vozíčku, které se k němu blíží, hned tuší, že to nic příjemného nebude. "Pane doktore, já vám teď vyndám stehy," povídá zase ten můj pan doktor. A pak cvak, zatáhnutí a zase cvak a zatáhnutí. Na krku to trošku zatahá a zaštípne, ale jinak nic nehrozného. Měl jsem zbytečný strach. "Pane doktore, teď zkuste zakašlat, prosím." Člověku bleskne hlavou, že nemůže mluvit, natož zakašlat. A tak to tedy zkusím. Nadechnu se, zakašlu a najednou vidím, že doktor má v ruce moji rourku, která se mnou v mém krku trávila tolik času. "No vidíte, a je to," povídá. "Ještě nemluvte, to zkusíme později. Teď vám to sestra ošetří a já přijdu odpoledne. Nashledanou." A je fuč. No, tedy … kdyby mi řekl předem, co na mne chystá, asi bych si cvrnknul do cévky. Takhle to bylo opravdu lepší, musím nakonec uznat.

Přišel opravdu odpoledne. "Pane doktore, řekněte pomalu … máma." A tak slovo vyslovím. Já mluvím, já už vážně mluvím! Přál bych vám zažít tu nefalšovanou opravdovou radost. "Dobře," povídá. "Vypadá to opravdu dobře, ještě se na vás přijde podívat někdo z ORL, ale myslím, že budete v pořádku." Pomalu a trošku chraplavě se ho zeptám, jestli mi budou šít krk. Zakroutí hlavou, že ne. Prý to sroste samo. No, to mě moc neuklidnil. Nějak si neumím představit, že díra do krku sroste bez zašití a že to nebude vidět. Pak se trošku sám v sobě zastydím, že si tedy po tom všem opravdu rychle kladu požadavky. "Já si vás teď vyfotím, ano?" povídá. Nechápavě se zeptám proč. "Víte, nestává se tady zase až tak často, že nám pacient nadělá tolik starostí, odchází nám před očima, a za pár dnů tady leží ve slunečních brýlích jako někdo u moře na pláži," usměje se.

Po dnešku už vím, že to bude dobré.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama