Kapitola II. - Den čtvrtý

2. dubna 2017 v 9:35 | Denis Arnold

Den čtvrtý


Příroda nás stvořila a příroda si nás zase bere zpět. Co všechno za tu dobu stihneme, a co všechno naopak nestihneme?

Co všechno lidem, na něž - při vzpomínce na ně - nás bolí na prsou, nestihneme říct, nevysvětlíme, a co v životě nevyslovíme nebo nedořekneme nikdy a vůbec. Mnohdy je potom už navždy pozdě.

Brzo pochopíte, proč tady ležíte. Mozek už zase funguje naplno. Člověk leží, pozoruje dění okolo a má opravdu hodně času přemýšlet. Jak a proč to bylo tenkrát? Odpustím někomu, nebo to nedokážu? Odpustím někdy sobě, že z banality se nakonec stal, a asi ještě stane, boj o to na tomto světě vůbec být? A odpustí někdo moje prohřešky zase mně? Ne, teď nic z toho ještě nevím ...

Už chápu i takovou hloupost, že to světlo nade mnou je zářivka, ta nemocniční, která svítí ve dne i v noci. Jen ji na noc malinko ztlumí, ale i tak vás bodá do očí. V noci se tady často rozsvěcí, to když se na vedlejších postelích něco děje. A lehnout si na bok tělo nedovolí. Později mi dojde, že můj boj se zářivkou byl ten nejmalichernější, ale teď mi přijde naprosto zásadní.

Po pár dnech se člověk dozví, že prostě leží na zádech a nemůže se otočit na bok, protože ventilátor, který mu pomáhá dýchat, to nedovolí. Mám trubici zavedenou pod ohryzkem do krku, ale teď ještě necítím, že to tak je. Jen, když mě ošetřují, tak cítím na krku pálení a štípání. Nemohu mluvit, nemohu se hnout, ale vše mi přijde naprosto samozřejmé a normální. Už jsem se z toho prvního šoku vzpamatoval. Kdyby mi před časem někdo řekl, že budu mít kdy díru do krku, asi bych hodně protestoval, nevěřil, a až bych uvěřil, potom bych zase řešil, že na mně bude už navždy vidět jako na nějakém mrzákovi.

Už vím, že ležím na ARO. Ten svět tady je úplně jiný než venku. Tak jiný, že ani nemám čas nebo chuť vnímat, že to vše ještě před pár dny bylo v mém životě naprosto jinak.

Na nohách cítím bačkůrky, které tady asi dostane každý. Jsou vypolstrované, jsou měkké a heboučké. Jsou vlastně moc příjemné, ale pořád jsou to prostě botky, které dobrovolně nikdo nosit nechce. Prý, abych neměl proleženiny.

Nenávidím dvakrát denně okamžik, kdy mě přijde mučit rehabilitační sestra. Ale vyzrál jsem na ni. Nefungují mi ledviny, tak jak mají, nemohu pít, ale ta žízeň je nesnesitelná. Jsem vděčný za každý kousek ledu, který dostanu do pusy místo pořádného doušku vody. Jsem vděčný za každý umožněný lok vody. Nemohu mluvit a tak jen se zavřenýma očima dělám posunky hlavou, jako "ano" a jako "ne". Dnes se k tomu přidala možnost naznačovat rukama. A tak naznačuji. Levou rukou u úst naznačuji, že chci pít. Jako chlápek v hospodě, který tím říká: "Tak co, dáme si?" A jsem to já, kdo má pocit, že nad mučitelkou vyhrál.

Za každou změnu cviku ... pravou nohu pokrčíme a narovnáme ... a teď levou nohu pokrčíme a narovnáme … naznačuji rehabilitační sestře, že tou levou nohou pohnu, jen když dostanu brčkem napít. Ona je takový drobek můj v modrém, který dělá jen svoji práci. Za tu dobu si už zvykla, že soucit a slzy sem nepatří. Má asi zakázané mi dávat skleničku, ale já jinak nedám a nehnu se, dokud neprohraje. Opatrně mi strčí brčko do pusy a hned ho vytáhne. Já jsem ale za těch pár dnů už opravdový mazák a vím, že musím v tu chvilku opravdu hodně tahat a sát. Až ji to chudinku vyděsí a dívá se doprava a doleva, jestli nás někdo neviděl.

Tak to má za to, že mě mučí. Pro dnešek už je pryč. Můj malý a lusknutím prstu náhle scvrklý svět se zase začíná pomalu propadat a já vidím stále méně a méně. Zítra přijde mučitelka zase a naše hra "něco za něco" bude pokračovat.

Přístroje hučí, pípáky pípají, ruka s kanylou bolí méně a méně ... člověk se najednou bojí usnout, protože tak nějak tuší, že už by se probudit nemusel. Bojím se usnout, protože třeba zítra bych už nemusel cítit, že můj nemocniční mikrosvět na hranici mezi životem a smrtí je zase ve směru na stranu života o kousek větší.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama