Duben 2017

Kapitola XXIV. - Den nový

25. dubna 2017 v 17:42 | Denis Arnold

Den nový

To, že se probouzíte z nějaké podivnosti kolem vás, nikomu hned nedojde. Zvuky přicházejí odněkud z dálky. Otevřete oči a zase je hned zavřete. Ani netušíte, že jste ty oči otevřeli, nebo že to jsou dokonce vaše oči.

Po chvilce to zkusíte znovu a oči zůstanou otevřené déle. Ale stejně to člověk v první chvíli vůbec nechápe. A vlastně se ani nesnaží to pochopit. Spíš citem vnímáte, že se něco kolem vašeho procitnutí děje. Zprvu ani nevíte, nebo ani netušíte, že jde právě, a jen, o vaše procitnutí.

Někdo se vás dotýká, a někdo na vás mluví. Neodpovíte, protože ani nevnímáte, že ten někdo mluví přímo na vás.

"Pane doktore, slyšíte mě? Jste v nemocnici. Zavolám pana doktora, ano?"

Zase ty oči zavřete. Není to vše naprosto důležité.

Potom cítíte vzetí za rameno, pohoupání tělem a mužský hlas: "Pane doktore, víte, kde jste?"

Neodpovím. Ani nevím, jestli ta otázka patří mně. Ale otevřu znovu oči. Nade mnou se naklání zarostlá mužská tvář s brýlemi.


"Pane doktore, už nespěte, zkuste se na mne podívat, a zkuste mě vnímat." Ta zarostlá tvář mluví nějak divně. Později mi dojde, že snad s polským nebo i ruským přízvukem.

"Jste v nemocnici, kývněte, jestli mi rozumíte." A tak kývnu. Sice naprosto netuším, proč jsem v nemocnici, ale té otázce rozumím.

"Dobře, už to bude dobré. Jen se snažte znovu neusnout, ano? Jak se cítíte?"

Jak se cítím? Já přece nevím, jak se cítím, a už vůbec nevím, proč jsem v nemocnici, a proč na mě někdo cizí vůbec mluví!

"Cítíte někde bolest?" zeptá se ten zarostlý obličej. Zakroutím hlavou, že ne, ale neodpovím, protože vůbec ničemu nerozumím. Nic nechápu.

"Tak dobře, přijdu zase za chvilku," odpoví ta neupravená tvář v brýlích.

Potom mám čas. Čas pomalu a bojácně ponechávat oči otevřené a začít vnímat, co se vlastně děje. Ty zvuky okolo už jsem někdy slyšel. Píp, píp, tatatata … píp. A zase ten tlak nad loktem ruky, a zase ten divní stisk kolíčku na ruce. Palcem si cvrknu do kolíčku na ukazováku, a ten kolíček z ruky někam odpadne. Zvuky kolem se okamžitě zesílí a já pochopím, že to je díky tomu kolíčku.

Někdo přijde a zase mi ukazovák tím kolíčkem scvakne. Udělám pro ten kolíček odmršťující pohyb ještě jednou, a zase někdo rychle dorazí, a zase mi ten ukazovák omezí. Aha, tak toto asi nemohu, napadne mě po chvilce, a už ten pokus se zbavit toho tlaku na prstu neopakuji.

Ležím potom několik desítek minut, a dost možná i několik hodin. Čas kolem mne vůbec nehraje roli. Potom mi někdo mnohem jemněji zatřese ramenem a já vidím nad sebou hodně mladou ženskou tvář.

"Pane doktore, já jsem Martina, a jsem vaše denní sestra. Nepotřebujete něco?".

Už jsem si uvědomil, že jsem v nemocnici a že sestřička k tomu všemu patří. Ale pořád nic nechápu.

"Ne, ne, děkuji," odpovím slabě.

"Víte, proč jste tady?" zeptá se zase ta milá tvář a já zavrtím hlavou, že ne.

"A víte jaký je rok?"

Tak … teď musím přemýšlet. Neodpovím, protože vážně nevím.

"Kdo je náš prezident?" nepřestává ta modrá sestřička.

"Havel," řeknu, ale teprve později mám teprve zjistit, že jsem byl totálně mimo.

"Fajn, já vám teď dám do ruky tlačítko, a kdybyste něco potřeboval, tak ho stiskněte. Budu tady hned."

A pak člověk leží, a najednou mu začne vše strašně rychle docházet. Včera jsem se rozešel s Míšou, spolykal prášky, a nepřál si nic jiného, než se už neprobudit.

Jak to, že mě nenechali umřít, když jsem vše tak dobře naplánoval, nikomu nic neřekl, nenapsal žádný dopis na rozloučenou? To jsou mé první otázky, které sám sobě pokládám, jen co poberu zpátky něco toho rozumu. A potom zase asi na nějakou dobu usnu.

"Pane doktore, máte návštěvu." Zase to potřesení ramenem. Asi na minutku opět v mrákotách usnu, ale když se moje oči otevřou, vidím svoji mámu sedět vedle mé postele.

"Ahoj," řekne a já se nezmohu na nic víc, než že na znamení pozdravu malinko pozvednu ruku.

"Jak ti je?"

"Dobře," odpovím.

"Mami, co se stalo?"

Mamka neodpoví. Myslím, že skrývá slzy. Sedí tam vedle mne s čepečkem přes vlasy a v nějakém průsvitném plášti. Potom mě vezme za ruku a tu ruku hladí.

"Jsem tady s tebou, ať se bude dít cokoliv," řekne.

"Jak to, mami? Chtěl jsem umřít," odpovím po chvilce.

"Já vím," řekne hodně potichu.

"Co se stalo?" zeptám se po chvilce a uvědomuji si, že se mi najednou paměť a vzpomínky vracejí strašně rychle.

"Míša tě našla, a když byl barák nedostupný, zavolala hasiče a všechno to kolem. Měl jsi dvakrát zástavu. Hasiči museli vyrazit dveře."

"Míša? Včera jsme se rozešli."

"Já vím, " odpoví. "To … to ale nebylo včera, jsi tady už devět dnů. Nedávali nám žádnou naději."

Po chvilce vám všechno dojde i s těmi, snad všemi, souvislostmi.

"Mami, Alena a děti se to nesmí nikdy dozvědět," hlesnu naléhavě.

"Já vím, o vše jsem se už postarala, "slyším ten tichý, smutný a utrápený hlas.

"Moc děkuji," a spadne mi při té větě v tu chvíli obrovský balvan z mého nitra, které, jsem si ještě před chvilkou myslel, že neexistuje. Je zvláštní, jaké v takové chvíli máte životní priority, když jste právě neumřeli.

"Musíš na sebe být opatrný. Máš poškozené srdce, a teď jsi ještě dostal zápal plic. Bylo to všechno hodně ošklivé."

Tentokrát jí stisknu ruku já. Stisknu ji tak, že musí pocítit, že je skutečně poslední a jediný člověk, kterému tu ruku takto stisknu já, a že v tom kromě lásky a citu k mámě nic navíc už ani být nemůže.

"Mami, nezlob se. Já už opravdu nevěděl, jak dál. Chtěl jsem jen moc spát".

"Já, vím," odpoví tiše a smutně. A potom oba dlouho mlčíme a držíme se jen za ruku.

A pak, když už máte pocit, že je vše za vámi, vám ta v tu chvíli nejbližší osoba položí otázku: "Ty bys mě tady vážně nechal samotnou, Deny?"

Pohlédnu na ni, a vidím ty napuchlé oči od pláče. Vidím, že od posledně mamka zestárla alespoň o dvacet let. Je i malinko menší a drobnější než dřív. Jakou lekci od rodiče v životě můžete víc dostat?

Oběma nám tečou slzy. Ty mé jsou opravdové, a vůbec od puberty asi první a upřímné.

Ne, neodpovím. Ale vím, že ji tady už příště nenechám. Vím, že se raději nechám zavřít do blázince, ale že už nebudu chtít sám bez jakéhokoliv rozloučení odejít. Ano, člověk má spoustu plánů a spoustu předsevzetí, které nakonec nenaplní. Ale já v tu chvíli cítím, že bych svým odchodem nakonec ublížil nejvíc člověku, na kterého jsem ani dřív nepomyslel. Vše bylo důležitější. Nejdřív děti, potom Alena, a potom i Míša. Ale na mámu jsem ve své sobeckosti naprosto zapomněl.

Mamka už odešla.

Nevím, co bude dál. Dost pravděpodobně pobyt na psychiatrii. Ale jednou mě musí pustit a já zase začnu žít.

A už dnes si kladu otázku, jestli zase budu počítat své dny. Protože, když počítáte, potom to vše má začátek, ale i vždy svůj konec. A nyní si uvědomuji, že to vše počítání byla vlastně obrovská chyba.

Musíte být po pokusu o sebevraždu na ARO, abyste si uvědomili, že už příště počítat své dny nově nechcete? Že prostě život takto dny nepočítá?

A proč počítáte? Abyste věděli, kdy bude konec?

Ne, já už počítat určitě nebudu.


Kapitola XXIII. - Den osmistý třicátý osmý

25. dubna 2017 v 15:12 | Denis Arnold
Den osmistý třicátý osmý

Jsem už pár hodin doma. Když jsem přijel od Míši, tak jsem okamžitě padnul po postele s jedinou touhou … usnout, a mít od všeho pokoj. Vzal jsem si i prášek na spaní, ale tolik potřebné usnutí zkrátka dnes ještě nepřišlo. Tolik se toho najednou změnilo.

Usnout neznamená zbavit se všech problémů. V individuálním případě snad ano, ale druhý den vás to stejně vše znovu dožene, a když nemáte i dost síly, potom i zadupe. Já mám tu smůlu, že ten pocit marnosti, ztráty milované osoby, bezvýchodnosti a marnosti pokračování života, kdykoliv po probuzení, mi prostě usnout nedovolí.

V hlavě se mi neustále odehrává jako smyčka film mého života za necelé tři zpětné roky. K čemu to vše vlastně bylo? Bylo mé štěstí adekvátně vyváženo tím vším zlým, čím si člověk musel projít? Ono zlo, a pocit prožitků jen špatných, dokáže nemilosrdně zašlapat do země i to nádherné kolem vás.

Po zhlédnutí večerních zpráv na jakékoliv televizi máte taky pocit, že svět je samá krev, násilí, hlad a lidské utrpení. Ty hezké věci jsou jaksi samozřejmé, a ty zlé vypadají, že naprosto světu kolem nás vládnou. Zlo a neštěstí bude vždy víc člověka zasahovat, než dobro a láska. I když toho druhého je nepochybně víc, protože jinak bychom opravdu žili naprosto zbytečně. Jen to druhé bereme jako nějakou samozřejmost a mnohdy si toho, nebo dokonce většinou, ani nedokážeme vážit. Potom máme pocit, že negativních věcí kolem nás je mnohem, ale opravdu mnohem, víc. Ale pořád určitě platí, že bez poznání bolesti nepoznáte skutečnou hodnotu štěstí. Jen nám chybí si to po tom prožitku zla trvale myslet.

Když je vám hodně špatně, bolí vás v krku, máte vysoké horečky, potom pocit úlevy, když nastane, je po určitou chvíli nezapomenutelný. Bohužel, už je to nějak v naší přirozenosti, že na ten pocit úlevy zapomeneme velmi rychle, a napříště zase jen naplno prožíváte situaci, kdy vám je zle.

Vzpomínám si na jednu depkařku z nemocnice, která všem tehdy říkala, že dnes je jí skvěle, a že život je vlastně krásný, a všechny nás opravdu upřímně prosila, ať jí, až zase bude zle, tento den připomeneme. Stalo se, ale pro ni, v okamžicích, kdy její duše byla zase na kolenou, ani naše slíbené připomnění vůbec nic neznamenalo. Dokonce se na nás moc zlobila, že ji do očí lžeme.

Asi po dvou hodinách mého marného pokusu o usnutí jsem vstal a po chvilce beznadějnosti si otevřel láhev luxusního alkoholu. Zpočátku to proudění toho vše, a všudy, rozehřívajícího alkoholu na cestě do žaludku, je docela příjemné. Úzkost zmizí celkem rychle. Celkem rychle zmizí i váš pocit viny na tom všem, co se před pár hodinami stalo. V jednu chvíli máte i pocit, že je Míša definitivně pryč, protože byla vlastně hrozná, a jen vás vlastně poslední týdny deptala.

V takové chvíli si i ale z nějakého, bůhvíproč důvodu, vzpomenete, že vám spolužačka z gymnázia jednou líčila, že má kolegu, který už roky žije s tím, že když bude nejhůř, že má v trezoru láhev alkoholu a velmi spolehlivé léky, a že to kdykoliv může v budoucnu ukončit. Prý ten pocit tohoto vědomí ho drží nad vodou už víc než dvacet let.

A mě před chvilkou napadlo, že z abiturientského srazu před léty jsem si nezachoval v hlavě její popis manžela a dětí, ale právě ten obsah toho trezoru.

Myslím, že už jsem hodně opilý. Nepláču, nenaříkám nad osudem, neviním své okolí, že za vše může. Čím dál víc mě ale napadají všelijaké ty bilance za poslední tři roky.

Tak dobře, přežil jsem něco, co jiní nepřežijí ani v šestině takových komplikací. Jsem tady o tři roky déle, než jsem asi měl. Ale co mi to přineslo? Ani mne nenapadne si vzpomenout na to dobré. Zůstává jen pachuť, že jsem o to nádherné před chvilkou, a navždy, přišel.

A ten film neustále kolující v mé hlavě mi pořád dokola zdůrazňuje ty špatné scény z mého života s Míšou. Ne, už nejsem ve stavu, kdy bych se dokázal chovat objektivně. Život je totiž jen a jen svině.

Tenkrát mě měli nechat umřít. Vše doposud by nebylo a já se nemusel cítit tak strašně mizerně. Je mi jasné, že když si dám ještě jednoho panáka, že Míše pošlu nějakou sms. A tak vší silou hodím telefonem o zem, aby se rozbil na tisíc kousků. To je jediná cesta jak neotravovat a jak nevyčítat.

Jaké bylo vlastně mé potkání reálné smrti? Vždyť já ani nevím. Když to čtete na internetu, potom těm lidem závidíte, nebo si myslíte, že si zkrátka vymýšlejí.

Já byl v komatu dvakrát a nikdy jsem neviděl žádný tunel s bílým světlem na konci. Nikdy jsem neslyšel všeobjímající nádherné zvuky nebo hudbu. Neviděl jsem své tělo odněkud shora a nezažil jsem pocit, že se do toho těla už vlastně nechci ani vrátit. Jediné co jsem opravdu cítil, bylo jakési smíření, že člověk na tomto světě končí. V takové chvíli nemyslíte na bolest, nemyslíte na manželku nebo dokonce na děti, které bez vás asi ten život nebudou mít vůbec lehký. Ne, takové myšlenky na konci vůbec nemáte, ať se vám kdokoliv snaží říci něco jiného. Cítíte jen, že už nechcete dál bojovat.

Po probuzení se ze mne určitě nestal lepší člověk. Nemám léčitelské, věštecké nebo jinak nadpřirozené schopnosti. A pořád se bojím smrti. Myslíte si, že v takovém stavu člověk neuvažuje, že sedne do auta, a skočí u nedalekých kolejí pod vlak? Ale ano, i to ho napadne. Jen to asi každý nedokáže, ať už je třeba i definitivně rozhodnutý.

Z let devadesátých mám, jako pomalu tehdy každý podnikatel před sebou nabitou pistoli, kterou si mohu strčit do pusy, a bude stačit jen zmáčknout kohoutek ...

Jenže na to vše, i když jsem už totálně opilý, a rozhodnutý, nemám odvahu. Najednou cítím, že už žít nechci a jediné co cítím je, že by ten konec mohl bolet. Aby do mě narazil vlak? Nebo abych stiskl kohoutek? Ne, to prostě nedokážu. Ne protože to bude definitivní konec, ale jen a jen z důvodu, že to bude určitě bolet. Směšné? Věřte, že nikoliv.

A tak piju, a začínám každým douškem alkoholu zapíjet nový a nový prášek na spaní. Před chvilkou jsem se dopotácel ven, a protože je mi jasné, že by někdo mohl hledat v mé popelnici, odejdu, a několikrát se přidržuji plotu, abych neupadl, k popelnici sousedů, kam pod hromadu odpadu skryju umělohmotnou krabičku od léků, které mám z dob tlustých a které jsem před chvilkou vysypal na stolek vedle své postele. Stejně tak pod odpad v sousedově popelnici ukryju i prázdnou láhev od toho luxusního chlastu.

Potom se asi hodně pomalým a vrávoravým krokem vydám zpět domů. Mozek mi usíná, ale ještě pořád si uvědomuje, že musím zavřít všechna okna a do zámku u dveří strčit z druhé strany klíč, aby se nikdo nedostal dovnitř.

Ty prášky na spaní udělají nepochybně své. Jsem naprosto mimo, jsem opilý a moc ospalý. Nahoru do ložnice si odnesu hrnek s vodou, a pak bez jakéhokoliv pomyšlení na bolest, spolknu postupně celou tu kupku vysypaných prášků.

Ani mě nenapadne si lehnout s pocitem, že za to vše můžou všichni okolo, a já jim to teď ukážu, až nebudu. Nevím, jestli dokážu ještě nějakou chvíli sedět na posteli po spolknutí těch prášků, nebo zda padnu hned. Svět se najednou z mé hlavy vytratí a já už nevnímám vůbec nic.

Kapitola XXII. - Den osmistý třicátý sedmý

25. dubna 2017 v 12:20 | Denis Arnold
Kapitola XXII. - Den osmistý třicátý sedmý

Míša se u mne doma objevila až za tři dny. Opět potichu a nečekaně, a opět bez jakékoliv naší předchozí výměny smsek nebo vzájemného zavolání. Opět plakala a opět se mi omlouvala za poslední úlet v podobě odjezdu domů. Ale prý nemohla jinak. Od včerejška se na mne zase nesmírně těší, ptá se sama sebe, co dělá špatně, moc ji chybím, a moc ji už zase chybí můj domek a zahrádka. A mne okamžitě v hlavě naskočí otázka. Jak to myslí tím "už zase"? Jako … že před pár dny jí ještě nic z nás nechybělo? A je to vůbec v lidských hlavách možné, že vám něco najednou v rámci snad pevného lidského vztahu vůbec nic nechybí, a pak zase najednou chybět začne? Některé věci by asi mezi lidmi chybět neměly, ať už se mezi partnery strhne jakákoliv hádka. Pokud … pokud to tedy nebyla hádka definitivně poslední.

Když se naše oči podlité slzami pomalu uklidní a my oba jsme schopní si vyslechnout bez naštvání názor toho druhého, potom já slyším, že Míše na mně vadí, že si asi víc rozumím, a dokážu povídat, s její mámou, čemuž ona naprosto nerozumí. Špatně snáší mé černobílé vidění světa, jednoznačné oddělení vidění dobra a zla, a že chci buď vše, nebo nic. "Svět není černobílý Deny," slyším jejím pomalým a smutným hlasem. "Já nejsem ideální, ale ty už vůbec ne, Deny," řekne ještě.

Já naopak mluvím, že mě prostě nemůže nějakou košilí, nebo vyblýskaným záchodem, nebo chováním se navenek jinak, než ji normálně znám já, nějak předělat. Vadí mi její panovačnost, hádavost, a někdy až hysterie. Ale pořád je to moje Míša, moje životní láska, na kterou jsem čekal celý život.

Najednou si dokážeme říct v klidu a bez emocí každý svůj názor, ale i tak se mnou Míša dnes nezůstane, protože musí pro malého do školky. A mně se k nim večer naprosto nechce. Ale říct na rovinu to nedokážu a vymluvím se na práci. Pokud nyní člověk čeká, že došlo i na to krásné usmiřování v posteli, potom musím říct, že nás to ani jednoho asi ani nenapadlo.

Nakonec odjede, že za pár dnů slaví celá jejich rodina Andreasovy narozeniny. Mám samozřejmě přijet na oslavu, ale abych i pomohl s přípravou. Odjede, a v mém myšlení si zase objeví pocit, že mám pořád rodinu. Ještě že to zase dopadlo dobře! Stále si vůbec nedokážu představit, že bych vedle Míši nebyl. Tak moc ji miluji.

Ve sjednaný den opravdu přijedu už odpoledne k Míše do bytu. A najednou cítím, že je vše jako dřív. Vaříme vejce, zdobíme chlebíčky, děláme podle receptu mé sestry celerovou a mrkvovou pomazánku na jednohubky. Všude rozvěsíme nafouknuté balonky, třásně a několik oslavných nápisů. Při tom všem si dokážeme povídat, společně se zasmát, políbit se nebo chvilku setrvat v objetí. Míša potom odjede pro Andrease do školky a já už mám jen pár povinností. Do lednice nastrkám čtyři láhve vína, dětské bublinky a nějaké limonády, setřu drobky z linky a ze stolu a připravím talířky.

Hodinu po příjezdu Míši s malým zazvoní Dana s manželem, a vzápětí i její strýc s manželkou, a jejich dcera s přítelem. Sestra Míši už je nějaký čas u svého přítele v Řecku, a tak jsme kompletní a oslava může začít.

Gratulace, dárky, společné focení a později i vlastně moc příjemné hovory na neutrální témata, právě pro tu jejich nijak důležitou, či nezávaznou, neutralitu. Strýc s tetou mě neznají, ale na nic se ani nevyptávají. Asi vše berou jako samozřejmou věc, o které už nějaký čas vědí. Já se ujmu role číšníka. To vždy dělám moc rád. Dělám kávu, dolévám víno, roznáším dorty a hodně fotím.

Míša se potom pochlubí společnosti, že si po internetu objednala záchodové prkénko, které má v sobě snad nějaký pérový systém, takže když do zvednutého prkénka strčíte, ono potom pomalu a nehlučně přikryje záchodovou mísu. "Deny, nechceš to vyměnit, abychom viděli, jak to funguje?" Samozřejmě, souhlasím. Těžko říct, jestli v tu chvíli má Míša jako prioritu vidět nové prkénko v akci, nebo zda chce ukázat společnosti, co má doma vlastně za chlapa. Každopádně, mně ani jedna z těch možností naprosto nevadí.

Po pár minutách, s hlavou v dost nepřístupném místě pod záchodem, kam se možná ani tak často nedostane k pořádnému vytření hadr na tyči, mi dojde, že to zase nebyl až tak dobrý souhlas pustit se během oslavy do takové práce na záchodě. Když už se pod tu mísu složitě nasoukám, pokaždé zjistím, že mi chybí nějaký ten šroubovák, kleště a později i vrtačka. To když se mi podaří utrhnout starý zrezivělý šroub. A tak zase složitě poněkolikáté zpátky pro nářadí, a potom zase zpět pod záchodovou mísu. Nejde mi to, skřípu zuby, zlobím se sám na sebe, jak jsem nešikovný. A do toho všeho z obýváku slyšíte tu uvolněnou a radostnou atmosféru oslavy. Ne za minuty, ale tak po dvou hodinách, nakonec moje léty vypěstovaná naprosto evidentní manuální nezručnost, díky práci jen a jen nad papíry v kanceláři, slaví vítězství. Hrdě pozvu společnost, aby se šla podívat. Ani mi nedojde, že všichni hodnotí jen ten mechanismus prkénka, a nikoliv moji úžasnou šikovnost. Nikomu jsem ty dvě hodiny v obýváku vůbec nechyběl.

Večer, když s Míšou spolu ležíme vedle sebe v posteli, z ní cítím skutečné nadšení. "Bylo to hezké, viď? Andreas si to užil. Všem se to muselo líbit." "Já nevím, Míšo, já jsem měl většinu oslavy hlavu pod hajzlem," odpovím s nádechem pokusu o sarkasmus, ke kterému by asi nedošlo, kdybych se dočkal v rámci hodnocení oslavy i slov uznání, že jsem něco udělal dobře. "Ty se zlobíš?" "Ne, nezlobím. Chtěla jsi to, a já to udělal. Ale prosím, příště si pamatuj, že chci být rovnocenný se všemi ostatními, a ne v pozici nějakého údržbáře, který to vlastně vůbec ani neumí." "To jsi měl říct hned, že je ti to na obtíž," odpoví, a já cítím, že naše pohoda opět dostává zabrat. "Míšo, proč z dneška nemáme žádnou společnou fotku … jen ty a já, nebo my s Andreasem?" "Deny, to přece není pravda," odpoví dotčeně, ale protože se fotilo jen a jen s mým fotoaparátem, tak vím, že to pravda je. Nechápavě, s hořkým úsměvem ve tmě, malinko zakroutím hlavou. Myslím, že Míša si toho ani nevšimne.

"Ale to víš, že mi nic nevadí," pravím smířlivě a opravdu hodně něžně, a při tom se moje ruka sune pod dekou na ty její naprosto úžasné klíční kosti. "Pojď ke mně."

Pomalu tu něžnou výzvu ani nestihnu doříct, a Míša mě vezme za zápěstí a téměř zlostně odhodí moji ruku zpátky k mému tělu. Nevím, kdy člověk má poznat, že pohár přetekl. U mne to asi nebyl ani pohár trpělivosti, ale spíš pohár poznání, že to prostě už jiné nebude. Zlostně vstanu a jdu si zakouřit do obýváku. Jenomže cigareta tentokrát nemá svůj uklidňující účinek. Ba právě naopak. A tak když dokouřím, mám ve všem jasno. Rychle se obléknu a do tašky si sbalím svých pár věcí z oslavy. To potichu neuděláte, i když se o to opravdu snažím. Možná … možná kdyby Míša už spala, ale ona nespí. "Co to děláš?" slyším najednou za zády. "Míšo, já jedu domů, toto nemá smysl." "Deny, dobře si rozmysli, co uděláš, protože jestli mě tady dnes necháš zase samotnou, potom se už nikdy neuvidíme!"

Když v člověku bublá nějakou dobu, frustrace, zlost, pocit sobeckosti ze strany druhého, a po dnešku i pocit, že jste jen nakonec nějaká onuce, potom vůbec nedokážete porovnat to vše teď s tím hezkým před tím. Můžete milovat, můžete zbožňovat, můžete dokonce cítit, že to je ta jediná a prává ženská vašeho života. Ale ta naběhlá žíla na čele, že už vás někdo jen komanduje a v podstatě jen využívá, nakonec zvítězí.

"A víš co, Míšo? Já to vím a bude nám oběma lépe." Nasměruji své tělo naprosto rezolutně ke dveřím, a ještě než slyším jejich definitivní zackvaknutí, dohoní mě věta: "Deny, neodcházej!" Ale v té větě není nějaký strach, touha něco zachovat. Spíš by se asi člověk divil, kdyby ji neslyšel, protože tak se to prostě dělá. A potom "buch", dveře se zavřou a já co nejrychleji odcházím z chodby, a potom ze vchodu ke svému autu.


Kapitola XXI. - Den osmistý dvacátý pátý

24. dubna 2017 v 20:00 | Denis Arnold
Den osmistý dvacátý pátý

Tu noc jsem už spát nešel. Z terasy jsem se ráno přestěhoval pod pergolu na zahradu, nohy jsem si položil na druhou židli a užíval si nádherného rána. Potom, kolem sedmé jsem sedl do auta a odjel do vedlejší vesnice nakoupit rohlíky a něco k snídani pro všechny. Když jsem se vrátil, dokonce ještě všichni sladce chrupkali. Potom se objevil Andreas, se kterým jsme se šli pár stovek metrů projít za chalupu a když jsme se vrátili, pak už to v chalupě normálně žilo.

Dopoledne přijela Lucie s rodinou. Ano, to je ta Lucie, která na mne, ještě v době, kdy jsme se s Míšou jen objímali v autě, byla zvědavá, a která po Míše chtěla, aby mi zavolala po mém odjezdu, ať se vrátím, že mě chce poznat.

Lucie je Míšina největší kamarádka. Dělí je od sebe skoro desetiletý věkový rozdíl, ale spojil je téměř totožný osud.

Lucie vyrostla v dětském domově. Má za sebou určitě věci, o kterých nikdy nebude mluvit. Já jen vím, že od nějakých dvanácti let vždy z dětského domova utekla a téměř vždy skončila, než ji chytili, v partě bezdomovců, squatterů, nebo jinak z našeho pohledu divných, či jiných, lidí. Vždy se nakonec do dětského domova musela vrátit, ale nikdy to vlastně nikam nevedlo. Lucie je ráda za dokončenou devátou třídu základní školy. Na víc se ani dostat nemohlo, protože vlastně byla permanentně na útěku. To ale neznamená, že je nějak hloupá. Řekl bych, že právě naopak. Ta holka je moc vnitřně inteligentní.

Mezi šestnácti a sedmnácti utekla naposledy, a rok jí nikdo nenašel. A když potom ano, už byla plnoletá a do domova se vrátit nemusela. V té době měla vlastně obrovské štěstí. Nějakým řízením osudu se jí ujal jeden, z těch zvláštním způsobem zbohatnuvších lidí z let devadesátých. Ano, přesně v tom městě, kde kdysi vládl i otec malého Andrease. Rozdivočelou Lucii tehdy umírnil, dal jí pocit partnera a rodiny, a ať je dnes jakýkoliv, tehdy tu holku skutečně spasil. A protože byl nejlepší kamarád tehdejšího severočeského kmotra, tak Lucii umožnil to samé, co otec Andrease mojí Míše, a to třeba vlastního koně, pocit vidění světa z hřbetu toho koně, ale i dost urputnou a nelehkou povinnost se o takového koně starat. V hřebčinci se obě seznámily, a to pevné přátelství trvá až dodnes.

Vlastně, obě holky se dnes dají zařadit do kategorie "zelených vdov". To je většinou výraz pro výrazně mladší, ale zaopatřenou, milenku člověka, který má peníze a samozřejmě rodinu, kterou nemíní z různých důvodů opustit. Ale zvětralá manželka, která v rámci rozvodu vám dokáže sebrat až polovinu majetku, odříznout vás od dorůstajících dětí, anebo škodit úplně jinak, ale vždy hodně bolestně. Na druhou stranu taková manželka bude často čelit tendencím kmotra, který pokud není naprosto impotentní z moci, potom si bude vydržovat i někoho o hodně mladšího. Takové hezké dívence uděláte dítě a o oba se potom postaráte. Je to přesně osud Míši a otce jejího syna. A to je i přes kopírák napsaný příběh Lucie a její dcery.

Ale Lucie s tím vším, díky svému životnímu příběhu, začala mnohem dřív než Míša. Když otěhotněla, dostala zaopatření, o kterém se jejím vrstevnicím nebude zdát do konce života.

Jenomže Lucie nebyla zase až tak hloupá holka z děcáku, která je za vše strašně vděčná. Lucie potřebovala skutečnou lásku, která se s otcem její dcery, s vlastní rodinou milence, rychle vytratila po jejím otěhotnění. A tak si Lucie vzpomněla, že ještě někdy v první, nebo druhé třídě existoval nějaký Aleš, a že ji vlastně nikdy cit k němu neopustil. Divné? Ne, takové příběhy prostě život píše. Lucie nakonec svého Aleše z první třídy skutečně našla a dodnes žijí v neutuchající zamilovanosti, byť již několik let jako manželé.

Těžko říct, co je větší nebo menší štěstí. Ono se to slovo ˇštěstí" dá někdy v životě zaměnit za slovo naprosto opačného významu, a to doslova téměř současně.

Ale dobře, tak Lucie, vzhledem ke svému bídně rozehranému osudu, štěstí měla. Po narození dcerky a pár měsíců na to i po příchodu Aleše, jako jejího osudového muže, došlo k mému opravdovému údivu, a to si myslím, že jsem v životě zažil dost, k naprosto tvrdému vyjednávání mezi Lucií a otcem její dcery. Na jedné straně stála povinnost odstěhovat se do jiného města, kde čekal opravdu velký a luxusní byt, před jehož okny parkovalo luxusní auto. K tomu pár připravených milionů v bance čekajících jen na podpis bankovního převodu v případě dohody. Vše za cenu, že se v kolonce otec na rodném listě dítěte objeví Aleš. A vše i pod podmínkou, že do budoucna už nic víc existovat nebude. Tedy hlavně žádné další peníze a pravidelné alimenty. Myslím, že to Lucie s Alešem asi hodně probírali, nebo je taky dost dobře možné, že na to přistoupili téměř okamžitě. Kdo ví? Já opravdu nevím, a ani to není pro mne teď nijak důležité.

Každopádně, dnes přijela Lucie s manželem Alešem, jejich dcerou a s malým, skutečně vlastním, synkem. Mezi námi to třesklo asi hodinu před jejich příjezdem, kdy mi z tašky Míša vybrala jiné oblečení, než jsem měl na sobě od rána s tím, že tato košile mi sluší víc, než tričko, a že ty kalhoty jsou přece daleko lepší.

Nebylo to chování, které bych u ní zažil poprvé, a přiznávám, naprosto se mi nelíbí. Beru to jako hraní si na realitu, která je jen na oko. Takto přece všichni společně normálně nežijeme!

Poprvé jsem to zažil u mne doma, když měli poprvé přijet její rodiče odpoledne na návštěvu. Od rána totiž vypuklo do té doby u nás naprosto nevídané uklízení, leštění mísy záchodu, pečení a vaření. Přiznám se, že jsem na to vše nereagoval zrovna vstřícně. Nemám moc rád přetvařování, a tady mi to tak vše ve své podstatě přišlo. Nemyslím si, že náš záchod je nějak špinavý, nebo dokonce hrozný. Ale když se musí dokonce blýskat, potom mě napadne, proč se neblýská i jen pro nás, pro nás tři proboha! Samozřejmě, skončilo to nějakým vysvětlením, a dost možná i zvýšeným hlasem, na což jsem docela rád rychle zapomněl.

Situace, kdy po mě Míša hodí třeba ovladač od brány, sdělí mi, že bych mohl aroganci vyučovat na vysoké škole a že toto ode mne opravdu nečekala, aby se mi potom za deset minut omluvila, že to tak nemyslela, je už jakýmsi průvodcem našich posledních dnů.

A tak celkem s gustem si Míšou vybranou košili nevezmu a raději riskuji dusno, které od té chvíle mezi námi zavládne. Ono to dusno zase až tak veliké není, protože já sedím pod tou pergolou, nedělám vlastně nic, a Míša někde uvnitř chalupy leští záchod. Takže se moc nevidíme.

A pak už přijede Lucie s Alešem, a my nemáme čas si některé věci dovysvětlit, a třeba i dovybojovat. Člověk by byl asi opravdový hlupák, kdyby z Míšiny vstřícnosti vůči vlastní osobě necítil chlad. To třeba při podávání první kávy návštěvě. Můj hrníček tam jaksi v nabídce není. Ale to je přesně ono, tím mě nikdo nikdy nepotrestá. Nejsem dotčený jako včera v posteli, a naprosto v klidu si dojdu udělat svoje kafe. Dokonce to návštěvě zdůvodním, že piju jiné, než rozpustné.

Potom už ta návštěva probíhá tak nějak jako všude. Co děti? A půjdeme se s dětmi projít? A jak se vlastně teď máte? Kamarádky si mají hodně co povídat, a já jsem za to rád. Napětí pominulo. Aleš je z mého pohledu takový ten klasický produkt dnešní doby, který spíš konzumuje, než vytváří. A já mám rád svůj klid a spíš pozorování stavu okolí, a tak jsem za to vše vlastně vděčný. Někde uvnitř cítím, že jsem moc rád, že Aleš většinu času věnuje svému telefonu, než že má tendenci se napodobit holkám a zavést nějakou komunikaci.

Večer, když už děti spí a my všichni si rozlijeme nějaké to víno, co návštěva přivezla, zábava začíná trošku odsýpat i jiným směrem. Oheň zase plápolá a opět je ta pěkná, teplá a hvězdná noc. Celý den jsem byl vlastně vedle Aleše, který když už odložil telefon, potom se začal bavit o věcech pro mne celkem většinou nezajímavých, ale sem tam najednou a nečekaně i zásadních a důležitých, že jsem i zpozorněl. Lucku miluje a obě jejich děti taky. Dělá prodejce aut a nic moc mu neplatí. Ještě, že má Lucku, která dokáže peníze vydělat. Na můj asi nechápavý výraz obličeje nejprve neodpoví, ale po pár skleničkách se rozpovídá. Lucka už několik let jezdí do Znojma každých čtrnáct dnů tancovat u tyče. No … tak po této větě mi nefalšovaně z pusy vypadne cigareta a já si propálím na tom nejcitlivějším místě kraťasy. "Co?" A věřte, můj údiv je opravdu opravdový. "Ty to nevíš? Lucka si přivydělává tančením u tyče. Jednou za čtrnáct dnů po víkendu přiveze tak třicet … čtyřicet tisíc."

Zpočátku beru vše jako spíš nějakou hloupou legraci pod vlivem, ale pak už ne. A když se Aleš rozpovídá, že na jejich luxusní Audi má asi největší zásluhu právě on, protože podepsal dobrovolně za to rodný list Alenky, potom mi ukažte člověka, který by se tomu zasmál, nebo byl snad v jakémsi klidu nad věcí, protože se ho to vlastně netýká. Je to přece cizí život.

Moje práce mě zavedla několikrát do světa, a několikrát jsem i v cizině podobné bary s tyčemi, kolem kterých se točí nádherné holky, navštívil. Ani v Kanadě si taková krásná holka nevydělá u tyče víc než pár dolarů za večer tím, že jí přiopilí, nadržení čumilové, nebo jinak úchylní muži středního věku, a dokonce i staříci, strkají jednodolarovky za kalhotky jako reakci na jejich vystrčený a nádherně zformovaný zadeček v titěrných kalhotkách. Abyste si vydělali víc, musíte, a to bez pardonu, na pokoj. A vůbec si nedělám iluze, že zrovna ve Znojmě je tomu naprosto jinak. V duchu se mi chce hulvátsky, ale tak nějak s naprostou upřímností, zakřičet: " Ty vole, vždyť ta tvoje je normální prostitutka, copak to vážně nevíš, nebo se snad na tom všem rád vezeš?" A přiznávám, že mě to stojí hodně sebeovládání, abych se alespoň ironicky nerozesmál. Jenomže prakticky ve stejný okamžik mi hlavou prolétne, že to Aleš vše moc dobře ví a přinejmenším jen sám sobě tvrdí něco jiného, něco chlácholivého. A najednou je mi jasné, že jemu to vše vlastně vyhovuje. Jako táta na mne působí opravdu náramně, ale když si projedu tu návštěvu a jeho chování od rána, potom jsem přehlédl, že on je vlastně takový ten mužský vyžírka, který raději nevidí, ale o to raději utrácí.

Nakonec na nějakou ironii, nebo poklepání si na čelo, nebo v oči v sloup, kdy by poznal, co si o tom všem opravdu myslím, zaplaťpánbůh nedojde. Aleš totiž vytáhne tabatěrku a na otázku holkám, jestli zahulíme, se mu dostane nadšeného souhlasu. Myslím, že mě to taky čeká, i když jsem se s tím vlastně nikdy nepotkal. Ale výzva to pro mne je, to nepochybně. Čekám od toho něco skvělého, smích, výbornou náladu a dost možná i usmíření s Míšou. A tak předem ubalené cigáro mezi námi putuje. Já dostanu rady, že ten kouř v sobě musím držet mnohem déle než kouř z cigarety. Netuším, jak to mají ostatní, ale Aleš ihned usne v sedu asi po dvou potáhnutích, holky se nějak výrazně nesmějí a na mě to má spíš účinek naprosto opačný. Sám na sobě cítím, že brunátním a že ve mně není po náznaku dobré nálady ani stopa. A když se jdu potom vyčůrat někam za složenou hranici dříví, potom mám vůbec problém svoji potřebu vykonat. Celé tělo se mi třese a já mám pocit, že mě kolena ani neunesou.

Ještě k ránu zase na noční kávě dostanu od Dany ponaučení, že když člověk hulí, a je v depce, že mu to tu depku jen prohloubí. "A ty máš už druhý den depku, viď? Jsi totiž na zabití, to vidím. Míša to s tebou vůbec nemá jednoduché. Uvědomuješ si to vůbec?" Má pravdu. Není mi dobře celý víkend a tráva mi navíc asi naprosto uškodila. Najednou v sobě cítím nenávist, opravdovou, skutečnou a militantní nenávist k Alešovi a Lucce, ale i k Míše, která hulí celé ty roky s nimi. Přistihnu se, že se ptám sám sebe, proč mi to dali. V takovém okamžiku vlastní vinu neberete. Skutečně pravdivá odpověď sobě samotnému, že jsem to já, naprostý hlupák, neměl dělat, vás ani v tu chvíli nenapadne. Vina je jednoznačně ve vaší hlavě na okolí, ne na vás. Co se jim na tom líbí? A pocit, že Míša si příště to svinstvo zahulí ráda s nimi znovu, je strašný a naprosto v té chvíli pro mne nepřijatelný.

Ráno jsem znovu maximálně protivný. Zase dojedu pro rohlíky, ale tentokrát se mě dotkne, že se mě Míša nezeptá, co chci k snídani, i když oba dobře víme, že nikdy nic nechci. Ona se chová stejně jako pokaždé a já se tentokrát v duchu zlobím. Asi jsem opravdu celý den na zabití. Nemohu se na ni nijak zlobit. Mohu se zlobit jen na sebe, ale to člověku dojde až po nějaké době. Určitě ode mne očekávala víc celý víkend a já se naopak zakousl a nepustil od své protivnosti.

Po obědě se rozloučíme s Luckou, Alešem a dětmi, a i my brzo jedeme domů.

Po našem návratu Míša poprvé odjela dnes ode mne, že si musí odpočinout. Do té doby jsem odjížděl jen já. A ona mi vždy říkala, že je to pro ni to nejhorší, co ji mohu udělat. A najednou odjela sama a mě došlo, že tím sáhla k prostředku, který pro ni je ve vztahu téměř nemyslitelný. Tady se to zlomilo. Věděl jsem, že udělala věc, která byla pro ni mezi námi do té doby nepředstavitelná, a pochopil jsem najednou, že už není se mnou šťastná.

Ale i já jsem si za ten víkend uvědomil, že ze mne se ten pocit vnitřního štěstí a zamilovanosti se zavázanýma očima vlastně vytrácí, a to pomalu až raketovou rychlostí.



Kapitola XX. - Den osmistý dvacátý třetí

24. dubna 2017 v 15:28 | Denis Arnold
Den osmistý dvacátý třetí

Nakonec jsme se rozhodli s Míšou odjet strávit víkend na chalupu k jejím rodičům. Míša to nijak nevyhledává, protože sice miluje svého otce a dokáže mu něžně říkat Ťulínku, ale s mámou to má jinak. Ne, není to tak, že by si nerozuměly, ale Míšino vidění světa je spíš v této oblasti takové to mužské, takové to až mužsky tvrdé.

Ještě, než jsem matku Míši poznal, jsme se sešli dvakrát s Míšinou sestrou a ony obě, nejprve mezi sebou větami a náznaky, jejichž obsahu jsem tenkrát zase tolik nerozuměl, a potom i ve vztahu ke mně, mi jaksi naznačovaly, že to bude asi vše dost náročné. Jejich matka je pro jejich partnery docela oříšek. Tak nějak jsem vyrozuměl, že to bylo až doposud náročné pro každého nového partnera obou sester. Ale obě o tom mluví spíš s pobavením v očích, a to mi dodává naději, že to takový malér snad nebude.

Maminka, křestním jménem Dana, je prý vždy pro každého partnera dost zásadní zkouškou jeho trpělivosti, nadhledu, a toho co je schopný vůbec ve své nové rodině potencionálně do budoucna vydržet.

Maminka se prý vyznačuje opravdu znatelným afektem, v pracovním životě nikdy nic vlastně, kromě naříkání, nedokázala, ale o to je její sebevědomí a pocit viny za všechno kolem ní na té druhé straně vyšší, a nikdy není podstata problému na té její, a jen vlastní straně. Za vše totiž prý může nepřízeň osudu, nepochopení rodiny a lidí kolem vůbec.

Má prý za sebou i demonstrativní odchod od manžela, který jí vydržel jen pár měsíců, kdy se potom celkem potupně vrátila zpět. Podstatně k té životní prohře v oblasti sebevědomí mělo přispět naprosté nenaplnění věty: "Však on pozná, jaké to je beze mne." Jenže Ťulínek si dost možná spíš za tu dobu odpočinul a vše mu nakonec zcela určitě vlastně bylo náramně vhod. Když něco nevěděl, zavolal holkám a ty, jednoznačně na jeho straně, mu poradily, jak si udělat omáčku nebo třeba jak a kde něco vyřídit na úřadech.

Maminka má za sebou i demonstrativní odchod z tohoto světa. Tak, jak to udělala, tak to nemohlo opravdu nikdy vyjít, ale dosáhla svého a v okamžiku, kdy jí v hlavě bylo nejhůře, ji přijela zachránit celá vyděšená rodina. Následná psychiatrická medikace ji celkem pomohla, ale tato akce jí na bodech v rodině naprosto nepřidala.

Maminka Míši musela strašně těžce nést i fakt, že její vlastní matka, a holkami tolik milovaná a obdivovaná babička za rozhodnost a autoritu zkušené kantorky, považovala za své dítě spíš než Danu jejího manžela. A babička byla už taková, že se nerozpakovala tuto skutečnost oběma do očí sdělit, a že se nerozpakovala Ťulínka obejmout a Danu dost tvrdě v tu chvíli naopak setřít, a vlastně ji poslat naprosto, ve vztahu k tomu porovnání dvou lidí kolem ní jako uznávaného a autoritativního předka, do kolen.

Míša nikdy neodpustila mámě, že v prvních dnech a týdnech, kdy z porodnice přivezla malého Andrease, a byla na vše naprosto sama. Maminka jí téměř pokaždé, pod nějakou náležitě zdůvodněnou výmluvou, nepomohla a nepřijela. Míša se z toho mnohdy určitě náročného stavu prvorodičky, bez mužského a pomoci rodiny, nakonec vyhrabala sama. Ale to jen prohloubilo zášť a pocit, že jí v tom matka vlastně tehdy nechala samotnou.

Asi to neprožije úplně každá nová maminka tvorečka, která v noci nespí, protože přemýšlí, jestli se mu nemůže něco stát, jestli se do bytu nemůže dostat někdo, kdo mu přišel ublížit, jestli ona dělá vše jak má, jestli on vůbec dýchá, jestli mu není zima a proč pořád celé noci pláče … ale Míša si to tehdy opravdu prožila, a zřejmě si odnesla takové poznání na celý život.

Ale zase na druhou stranu … kolik babiček svým dcerám zpětně vpálí, že co sis nadělala, to si teď vyžer! Neříkala jsem ti to? A spousta lidí z toho zase žádné drama vlastně ani nedělá. Ono to bude naprosto v těch našich životech individuální a každý z nás má bohužel, nebo bohudík, tu duši v jiném patře výtahu vnímání intenzity pomoci světa nám a kolem nás.

Ale abych byl opravdu upřímný… Dana, ačkoliv by spousta lidí v jejím případě, kdy si člověk sáhne na rozpálená kamna a prostě některé věci neopakuje, spolkne, nebo se je prostě odnaučí, je ve většině životních situaci nepoučitelná. To mě napadne třeba ve chvíli, kdy s Míšou sedíme po návštěvě jejich rodičů v autě a ona mi řekne, že si ji mamka vzala stranou a prosila ji, aby tátovy řekla, že má velké břicho, že je prostě moc tlustý, ať se snaží proboha zhubnout, že je vlastně neatraktivní. A v tom je jednat z podstat toho, že každý z nás vidí věci naprosto jinak. Dana je opravdu obézní žena, u které vás musí napadnout, že výhrada a žádost o pomoc ze strany dcery, při porovnání rozměru obou manželských postav, je naprosto mimo realitu. Ťulda by totiž nebyl za Danou vidět, ani kdybyste Danu rozřízli na polovinu. Přesto v sobě má něco, co ji nutí druhého kritizovat, a naprosto, a naprosto nikdy, nezačne u sebe, kde je to mnohem, ale opravdu mnohem horší.

Ale nakonec, když už malý nebyl zase tak malým, Míša s mamkou najely na režim, že minimálně jednou ve všední dny má večer volno pro sebe a dost často nyní Andreas jezdí s babičkou a dědou na celé víkendy na chalupu na Vysočinu.

Ano, a na takový víkend a na takovou chalupu, jsme dorazili poprvé společně i my. Přiznávám, vším tím předem naočkovaný jsem si myslel, že k nějakému maléru dojde hned při zaparkování a vystupování z auta na zahradě. Ale ne, to se vážně nestalo.

Ťulínek i Dana se tváří oba moc příjemně. Hodně tomu napomáhá i objímání se s Andreasem, za což se dá v takové chvíli asi schovat ledacos. Ale ani potom po vybalení a posezení, večer pod pergolou není žádnou afektovanou nebo nepříjemnou vzpomínkou. Spíš naopak. Oheň v kamenném ohništi příjemně plápolá, je nádherně teplá noc. Kolem pobíhá Andreas a mě určitě ten večer připadá moc hezký.

Otec Míši moc nemluví, ale vůbec nemáte pocit, že je to nějaký bručoun. Mamka mluví víc, ale ani náznak toho všeho, na co jsem byl tak malinko předem připravován. Dokonce ani nedojde na otázky třeba kolem mých dětí nebo mé práce. Vážně, moc fajn večer.

Jenomže, každé označení "fajn" se dokáže opravdu rázem změnit. Nám se to stane ve chvíli, kdy jsme už večer ukončili a šli si společně lehnout. Andreas spí dnes v pokoji babičky a my teď s Míšou už máme tu naši postel jen pro sebe.

Který chlap by odolal nádherně čisté vůni ženy, kterou má vedle sebe na levé straně? Který chlap by nebyl vzrušen, když jí zajede do těch jejích hustých a dlouhých vlasů?

Míša trpí na opary a tak se ani nedivím, že při mém pokusu o políbení se ten její obličej ode mne odvrátí. Beru ji takovou, jaká je. Je nádherná a žádný opar to nemůže nikdy změnit. Znám její opary, nikdy to nevadilo, a proto mě hodně překvapí, že tentokrát se odtáhne celým tělem. "Deny, ty to vážně musíš mít každou noc?" Takovou rekci zažiju poprvé a pár vteřin mi trvá, než ji spolknu. Nerozumím tomu. Nerozumím, proč dnes a proč vůbec. Při mé snaze pohladit její klíční kosti, tak nádherné kostičky, mi ruku odstrčí a znovu se zeptá a to slovo "fakt" opravdu zdůrazní. "Ty to musíš mít i tady fakt každý večer?". Nevím. Najednou mi není vůbec dobře. Cítil jsem pocit něžnosti a touhy a najednou taková sprcha. Žádné … dnes ne, jsem třeba unavená, ale místo toho: "Ty to musíš mít fakt každý večer?"

Asi nejsem zrovna konfliktní člověk, ale najednou mám pocit, že musím vykřiknout po všech těch měsících mého nenaplněného vyvrcholení, že kdyby alespoň jednou mne dokázala udělat, kdyby nebyla naprostý sobec, že bych ji určitě každou noc neosahával. Ano, cítím to jako velkou křivdu. Je to samozřejmě jen můj pocit. Tak hloupý, abych si myslel něco jiného, nejsem. Ale neřeknu to. Nevyštěknu to. Nemám v sobě odvahu třeba rozsvítit a vše o tomto našem problému ji říct a pak možná i naštvaně zhasnout a usnout. Jen to dnes cítím nějak víc hloupě a ješitně, i s pocitem malosti a s vidinou další nenaplněné touhy, že mi to vážně, ale opravdu vážně moc vadí. Nakonec se nezmohu na nic jiného, než že se k ní v posteli otočím zády a nemluvím. A ona to taky neřeší, čímž můj touhou nenaplněný vztek jen někde uvnitř mne dál bublá a hodně narůstá. Najednou se cítím moc ponížený a zbytečný. A když rychle usne, potom se ten pocit frustrace jen a jen už zvyšuje.

Nevím, jestli moje kvašení vzteku a naštvání trvalo minuty nebo snad i hodiny. Nakonec to přešlo a já se cítím jen v pozici, která mne uvnitř hodně trápí a nedovolí mi usnout. Nakonec se vykradu ještě za tmy ven na terasu, kde sedím, kouřím, dívám se na hvězdy, a pomalu se začínám utěšovat, že to vše bude určitě příště jinak. Že to byl jen nějaký snad rozmar a snad i jen úlet.

Dana má asi taky lehké spaní a jak uslyšela, že někdo vrznul židlí na terase, ihned dokvačila. Nevím, jestli mi to dělá dobře. Myslím, že jsem chtěl být sám, ale když se zeptá, jestli si se mnou může zakouřit a dát kafe… no … jak jsem měl odpovědět?

A tak spolu sedíme na terase. Dana samozřejmě vůbec netuší důvod, proč jsem na té terase já. Zato se rozpovídá o sobě. Nevím, měl jsem vždy duši vrby a dost možná to teď vycítila. Nejde na to samozřejmě hned. Nejdřív mluví o nás s Míšou, že je ráda, že jsme spolu, že ji naprosto dostalo, když ji Míša řekla, že jsme s malým byli společně v Motole na pohotovosti, když ho bolelo ucho. A že většinu věcí děláme dohromady jako rodina, nebo že já si dokážu s malým udělat jeden samostatný den bez Míši, aby si odpočinula.

Asi mi to říká, že je to v jejich rodině něco nového nebo jiného, ale mě to nijak nezaujme, protože to je přeci normální. Myslete si o mně cokoliv, ale na toto jsem nikdy ani nepomyslel. Bylo nás doma šest a měl jsem svoji vlastní rodinu. Takové věci by neměly být něco, co stojí za pochvalu, nebo uznání.

Pak se dozvím, že Míšin předchozí partner, Eduard, se tady na jejich chalupě objevil vlastně jen jednou a že po její nabídce, aby si tykali, jí tuto nabídku dost nekompromisně odmítl. Co na to máte říct? Jen beze slova kýváte hlavou jako, že chápete.

Po chvilce mlčení se Dana rozpovídá o sobě. Nemluví o malém, nemluví o holkách, nemluví o manželovi. Není to tak dávno, co před časem pochovali babičku. Byla rázná a byla hodně autoritativní. Anýska vlastně naučila mnohem dřív mluvit tím, že mu neustále něco četla a že s ním pořád mluvila. To by nedokázala ani ona a ani asi Míša. Ale měla ji ráda, i když z ní měla celý život pocit, že oproti bratrovi jí jako dcerou pohrdá.

Mnohem horší byl ale prý její otec. Také učitel. To je pro mě nová věc. Míša o dědečkovi nikdy nemluví. Dana mi se slzami v očích na konci přizná, že nikdy nezapomene na to, kdy ji několikrát jako dítěti udeřil hlavou o stůl, když něco nechápala, něčemu nerozuměla nebo něco provedla. Toto mu nikdy neodpustí.

Co na to máte říct? Že to chápete, že tomu rozumíte, nebo že je to strašné? Je zvláštní, jak v takové chvíli přestanete myslet na svoji vlastní křivdu v podobě sobeckosti milované osoby.

Ale nakonec je to stejně cizí příběh a vy nikdy nebudete tak empatičtí, jak by se v situaci kolem vás asi slušelo. Můžete kontrovat příběhem, že vaše Míša je v posteli, a nakonec i vývojem poslední dobou, ve vašich očích naprostý sobec? Ne, nemůžete. Násilí v rodině a na dítěti, které si potom to dítě nese sebou celý život, a dost možná se dočká později i pohrdavého pohledu na své dospělé chování ze strany vlastních dětí, tak jak se to stalo, Daně, i když ona to dost možná ani netuší, je mnohem víc.

Od operace jsem si prošel asi řadou depresivních stavů a úzkostí. Hodně mi o tom řekli doktoři a hodně jsem o tom i četl. Myslím, že nebudu po tom všem co o Daně, nyní asi pořád ještě ne v úplně plném komplexu vím, daleko od pravdy, že trpí typickou maniodepresí. Jeden den může zpívat od rána, mít naprosto skvělé plány do budoucna, může za celý den udělat na zahradě víc práce, než jiný za několik sobot. A pak přijde většinou to delší období, kdy nemůže nic, neudělá nic a je ráda, když si vůbec dojde ráno vyčistit zuby.

Dana, před chvilkou po své kávě ve čtyři ráno, odešla spát. Nikdy jsem neoplýval nějakou suverenitou, nebo pocitem, že jsem jediný, kdo vše ví nejlépe. Ale dnes během té jedné noční kávy mi došlo, že Dana nemá ve svém okolí najednou většího spojence, než jsem já. Ale současně si i uvědomuji, že moje spojenectví jí naprosto v ničem nemůže pomoci. Snad pochopení, ale to vás nevyléčí. Zbytek její rodiny podstatu jejího příběhu a její nemoci, což si ani neuvědomují, nechápou, a zřejmě nikdy ani chápat nebudou. A jestli do té rodiny zase přijde někdo nový, zase bude poslouchat, že mamka je v jejich rodině docela problém.

Obávám se, že vždycky bude považována za tu afektovanou, nespolehlivou … a jako máma v nouzi … k ničemu.

Ale abyste něco takového pochopili, abyste si to třeba v nějaké ordinaci byli ochotni vyslechnout a pak se podle toho chovat, tak to byste museli žít svůj vlastní život bez toho svého obsahu. A to většinou možné není.

Kapitola XIX. - Den osmistý jedenáctý

21. dubna 2017 v 14:50 | Denis Arnold
Den osmistý jedenáctý

Jeden by neřekl, že nevyžehlené košile mohou být ve vztahu tak velký problém. V tomto hloupém přezírání vlastně důležitých věcí jsem se po všech těch životních kotrmelcích vůbec nezměnil a hodně brzo mám sklidit, co jsem zasel.

Míša mi často večer vlastně vyčítá, že přijedu a nechci večeřet. Ženská prý má základní instinkt nakrmit chlapa, který se zase o rodinu stará jinak. A já se prý tomu jejímu ženskému principu bráním, a jí to docela trápí.

Zpočátku se jí snažím vysvětlit, že opravdu nemám skoro žaludek a hlavně, že mi ufikli i nějaké to chuťové centrum v tom žaludku, a že je mi tudíž opravdu jedno, jestli jím maso nebo suchý chleba.

Asi jen opravdový magor by si totiž nejvíc pochutnal spíš na zvuku jídla, než na jeho obsahu a množství. Ale já to tak zkrátka mám. Ráno si v práci z mrazáku vyndám dva plátky chleba a položím je na topení, aby pěkně vyschly a ztvrdly. A když se tak stane, potom celý den dokážu ty ztvrdlé plátky chleba pomalu chroupat a víc opravdu k životu nepotřebuji. Navíc, jím jen spíš pro pocit toho zvuku chroupání, než že bych měl hlad.

Vždyť kvůli tomu nejedení musím chodit každé tři měsíce do nemocnice na internu, kde mě vybaví podle výsledků krve vždy něčím, co mi chybí. Musím pít proteinové koktejly a jiné kalorické bomby, musím užívat dost vitamínů, musím doplňovat železo … a tak pořád dokola.

Ale zvyknete si. Je to daň za to, že už nejsem tlustý. Naopak si opravdu hodně užívám své hubenosti. Po fyzické stránce se cítím naprosto perfektně. Snažím se chodit skoro každý den dolů k Vltavě na stezku bruslit, doma posiluji veslováním, a když to jde, vyrazím pomalým během lesem do kopce na blízké sportovní letiště a zpátky. V tom všem fyzickém výkonu, nebo touze po něm, se můj život od operace opravdu hodně změnil.

Co se ale nikdy nezměnilo, a vždy to nakonec nedopadlo moc dobře, je moje snaha celý život být nezávislý, řekněme … na ženách. Dnes nebudu daleko od pravdy, když si zpětně uvědomuji, že podstatnou měrou mého rozvodu s Alenou byl třeba fakt, že mě vlastně nikdy nedokázala z takového toho ženského pohledu potrestat. Není večeře? Ok, já si něco udělám sám. A později domů už rovnou chodím najedený z práce, kde mám na přípravu jídla veškeré vybavení. Není vypráno? Nevadí, vždyť v práci mám pračku i sušičku, a dokonce jsem se pokusil naučit i žehlit. Není sex? No … tak nakonec taky nevadí, protože, když cítím, že je to za trest a že to trvá už dlouho, potom si tu svoji potřebu pohlazení najdu jinde. Můžete být tlustý, ale když máte malinko toho charisma, nějaké peníze, postavení a moc, potom si pohlazení není zase až tak těžké najít. Nejsem na tyto věci zrovna hrdý, ale tak to prostě se mnou je celý život.

Alena mi kdysi po rozvodu napsala dopis na rozloučenou, ze kterého si dnes pamatuji už jen závěr … její největší chyba byla, že mě nechala si žít svůj vlastní život.

No … a i když Míšu naprosto zbožňuji, některé věci a mé chyby se prostě opakují. Je to jednoznačně moje pochybení, ale já se utěšuji tím, že většina domácích prací by neměla být výsadou, nebo naopak povinností, toho druhého, a že když to zvládnu, potom jsem té ženské vlastně ulevil. Nebo, ne?

Ano, těžko asi budu někdy po manželce, přítelkyni nebo milence požadovat, aby vykopala krumpáčem a rýčem dotvořila díry pro stromky na zahradě, nebo aby rovnou vykopala základy pro náš nový dům. Ale ani ona asi nebude sedět na zadku a bušit příborem o stůl s dotazem, kdy už budu sakra servírovat tu svíčkovou, se kterou se pachtím od rána.

Vše by podle mého vidění světa mělo vznikat jaksi díky přirozené a vnitřní autoritě pohlaví každého z dvojice. Co brání muži odehnat ženu od sekačky na trávu, a co brání ženě svého mužského seřvat, že v pračce obarvil prádlo, a ať už proboha vůbec nikdy pračku bez ní nezapíná?

Ale když ta rozhodnost a přirozená autorita v podobě rozdělení některých věcí mezi muže a ženu, samozřejmě nikoliv nějak absolutně, prostě chybí, potom člověk jako já si vlastně postupně v životě ze svého pocitu nezávislosti na tom druhém udělá svého koníčka. A když to přežene a naplní pohár trpělivosti toho druhého, potom musí počítat, že přijde trest. A někdy je ten trest opravdu definitivní a hodně bolestný. Ale abychom byli objektivní … se stejným trestem musí počítat i žena, pokud zase ona naplní pohár trpělivosti svého vyvoleného něčím jiným.

Proboha, proč dvojice mezi sebou někdy diskutuje, když stačí prostě využít chvíle, když ten druhý třeba pracuje na zahradě a neví co se uvnitř bytu děje? Tak, jestli něco míním vážně, potom to zpropadené žehlicí prkno v takové chvíli postavím a prostě žehlím a žehlím! Nebo se zase pletu?

Nás to vše nakonec oba s Míšou dohoní, ale na to bilancování je ještě v těchto dnech brzo.

Žehlení, praní a jídlo, jsou přesně ty věci, které, alespoň si to myslím, zvládám sám, a dokonce zpočátku mám pocit, že by to Míše mělo ulehčit, a ve finále vlastně udělat radost. Ale když se nyní ta situace po Aleně opakuje i s Míšou, potom musím, možná už pozdě, sám sobě přiznat, že se prostě asi chovám jako chlap přinejmenším naprosto, ve vztahu k partnerce, nestrategicky … a dost možná naprosto hloupě, zbytečně naivně … a vlastně, paradoxně, i sobecky.

Ano, dělám tu hloupost, že košile peru jen tak jednou za pár měsíců. Dřív jsem se problému se žehlením vyhýbal tak, že jsem si zkrátka kupoval košile nové a zase jen nové. Ty jednou nošené jsem každý den svlékal rovnou do speciálně za tím účelem koupených popelnic ve sklepě. Asi by to tak pokračovalo i dál, jenže ani sklep, ani popelnice, a nakonec ani skříně na košile vyprané, nejsou nafukovací. Už prostě ty jednou použité košile není kam dávat.

V této souvislosti bych asi měl poznamenat, že nejsem takový ten rozmařilý šílenec, který utrácí a utrácí za hlouposti. Ale když během pár měsíců zhubnete více než polovinu své původní váhy, potom ty košile v mnohem menší velikosti prostě kupovat musíte.

Postupně se naučíte tak nějak po chlapsku košile žehlit. Ve finále to není žádná hitparáda, ale nakonec to nějak jde. A pak se ten problém objeví, a vy byste byli vážně rádi za ženskou ruku. Na židli leží ukrutná hromada přeschlých košil, nová žehlička spokojeně, ale naprázdno, zpracovává vodu na páru, nové žehlicí prkno by taky rádo už mělo něco za sebou ...

Naštěstí je tady moje láska, která mi to ukáže, a snad i do budoucna naučí, abych vše dělal lépe. Ale pozor, i ona toho má po deseti košilích dost. Jenže, ta hromada je tak velká! "Vezmu si ten zbytek domů a vyžehlím to, až když budu mít čas, až bude malý ve školce, ano?" "Ne lásko, to ne, já to zvládnu," odpovím odhodlaně a v duchu se modlím, aby si je opravdu odvezla. Jinak, ani nelžu, opravdu se to chci naučit a udělat si vše sám. Pak se chvilku vzájemně dohadujeme, naše dohady se dokonce přenesou i do hovoru, který později vedeme v restauraci na pivu po procházce, abychom si od toho všeho úsilí zahladit faldy na košilích pobytem na vzduchu odpočinuli. "Tak víš, co? Já tedy vyžehlím tu vypranou hromadu a ten zbytek, co máš ve sklepě ještě nevypraný, si vyžehlíš sám, ok?"

No, panečku ... s takovou naivně působící grácií mi dát najevo, že jí to žehlení vlastně vadí a vysiluje, přesně jak jsem si myslel, se jí už opravdu vyjádřit lépe podařit nemohlo. Ale já přece vím, že jí to obtěžuje. Pochopitelně, že jí to vadí, vadí, vadí a zase vadí! Opak by naopak byl spíš jízdenkou do mých mrákot. Ale vždyť jsem to po ní přece ani nechtěl!

Tak to je celé. Přijde vám tento den jako malicherné, malé a zbytečné řešení hloupostí? Ano, nepochybně máte pravdu. Ale když se takové maličkosti začnou i v okamžicích bezmezné zamilovanosti načítat, potom vás nejspíš čeká brzo docela zásadní problém.

Kapitola XVIII. - Den sedmistý osmdesátý pátý

20. dubna 2017 v 19:25 | Denis Arnold
Den sedmistý osmdesátý pátý

Míša se mnou dnes strávila odpoledne pár hodin. Navečer odjela, byť dnes je Andreas u babičky, a my jsme mohli spolu strávit celou noc. Ale dnešek byl pro oba asi tak náročný, že nakonec odjela, a ani jeden z nás toho druhého nemusel, nebo dokonce nechtěl, přemlouvat, abychom zůstali spolu.

Pro každého z nás ale ten den byl náročný z důvodu, o kterém jsme si oba navzájem mysleli, že ho víme jen každý zvlášť. Míša se tvářila, že chápe moji výmluvu, že dnes večer musím dodělat nějaké papíry na zítra ohledně kanalizace, kterou mi do baráku už měsíc zavádějí, a kontrovala tím, že se musí večer podívat na internet na anglické školky, protože otec Anýse vyjádřil přání mu takovou školku zaplatit.

Přiznávám, že jsem se v okamžiku sdělení tohoto důvodu cítil jako chlap, a třeba i do budoucna jako táta, ponížen a k ničemu, protože jsem jí už několikrát řekl, že to prostě i bez těch jeho alimentů vše zvládneme. Míša, protože zná mé názory, nakonec považovala za nutné mi s mírným pocitem provinění, který jsem z ní cítil po celou dobu toho vysvětlování, řekla, že Andreas je prostě syn někoho, kdo mu chce něco do života dát a že ona vlastně nemá právo ani otce, a ani jeho syna, v tomto nějak omezovat, nebo něčemu bránit. Asi bych normálně reagoval zcela opačně, ale po tom všem za dnešek, jsem nakonec rád, že jsem konečně definitivně pro dnešní večer sám.

Po mém minulém nočním odjezdu mezi námi za celou dobu poprvé ani jednou za den neproběhla žádná sms. O telefonátu ani nemluvím, protože zavolala jen jednou a já to stejně nezvedl. A tak jsme každý trucovali ve svém. Nakonec to Míša nevydržela a přijela ke mně.

Její objevení se v obýváku pro mne bylo opravdu překvapením, a to nejen protože si dávala velký pozor, abych její příchod do poslední chvíle nezaznamenal, dokud nebude nakonec stát pomalu vedle mne. Najednou jsem pocítil z její přítomnosti i obrovskou radost umocněnou velikostí citu, který k ní chovám. Tolik mi chyběla!

Oba jsme se na sebe bez pozdravu jen dívali. Stála ve futrech pár vteřin a pak se mě zeptala, jestli jí udělám kafe. Mlčky jsem se zvedl, že samozřejmě ano. Když jsem ji míjel, vrhla se mi kolem krku a začala usedavě plakat. Nevím, kdo z vás něco podobného zažil, ale být "tvrďák" dál … to se prostě nemůže normálnímu člověku podařit. A tak jsme se objímali a hladili v těch futrech dveří hodně dlouho.

Když se vše uklidnilo, potom došlo i na otázky a vysvětlování. Já se dozvěděl, že už nikdy nesmím v noci od ní odejít, že to prostě příště nezvládne. Ona se naopak ode mne dozvěděla, že mi vadí její panovačnost, hysterie, arogance a hádavost ohledně každé kraviny.

Ano, to byla nepochybně z mé strany pravda, ale o mém šmírování a poznání z jejího počítače jsem nedokázal jako ten poslední slaboch říct ani slovo. A to, že ve mně stále sílí pocit, že je v posteli naprostý sobec, bych jí neřekl snad ani ve chvíli, kdy by mě našla po propařené noci spát pod vlivem někde mimo postel.

Nakonec jsme si už opravdu při kávě dokázali povídat. Já se dozvěděl, co dělali s Andreasem ty poslední dva dny a ona zase co jsem dělal já. Ve finále jsme dokázali naplánovat i víkend u našich na chalupě. A zase jsme se dokázali dlouho držet za ruce … a hladit … a objímat.

Jenomže, asi to znáte, když vyžehlíte, zažehnáte nebo zacelíte nějakou pohromu, a pomalu si v duchu odfouknete, že už snad bude klid, potom se vždy něco stane, co vám to odfouknutí obrátí vzhůru nohama. A to se stalo jako na potvoru přesně dnes.

S Míšou si povídáme, držíme se za ruce a najednou zvonek. Na ten ve svém výsostném území samozřejmě reaguji já, a tak se zvednu a jdu se podívat na tu malou černobílou obrazovku, kdo že to zase otravuje. K té obrazovce jdete docela klidně, protože vás ani nenapadne, že se může zrovna dnes objevit nějaký malér.

A tak celkem v pohodě číhnete na ten monitor, a tam je nějaká ženská hlava. Během další vteřiny vám dojde, že je to (do prdele, nebo snad i kurva!) Michaela z věže. A během další vteřiny je vám jasné, že ona ví, kde máte na druhé straně plotu pověšené náhradní klíče od branky i baráku. A ještě během další následující vteřiny je vám jasné, že prostě ty klíče použije, aby na vás třeba doma počkala. Myslím, že kdybych teď řekl, že by se najednou ve mně krve nikdo nedořezal, že by to byla docela klidná zlidovělá hláška. Na mne totiž v tu chvíli šly opravdové mrákoty!

Netuším, jestli někdo má představu, že ve chvíli, kdy se chlap usmiřuje, a snad už i usmířil se svojí životní láskou, přijde taková matka atomové bomby, která nemůže ve své realitě dopadnout jinak, než že naprosto suverénní Michaela z věže vysvětlí od plic mé Míše, co jsem vlastně za hajzla.

Nikomu bych snad nepřál, aby zažil ten sled všech možných scénářů, které člověku v jedné vteřině proběhnou hlavou. A nikomu bych nepřál, aby ve stejné vteřině vyhodnotil, že to dopadne hodně špatně, ať nakonec zvítězí jakýkoliv scénář.

Nakonec se zachovám jako totální blázen, a pak budu celé dlouhé dny řešit, že moje Míša z nějakého důvodu se k té situaci později už nikdy nevrátí. Snad jen … snad jen, že ví, že vlastně depresář a cvok vlastně jsem.

Během okamžiku, a naprosto bezmyšlenkovitě, strčím klíč do zámku vchodových dveří a se slovy: "To je ten magor od kanalizace," zatáhnu rychle všechny žaluzie do obýváku ze zahrady a řeknu Míše, abychom šli raději nahoru, že na něho nemám dnes náladu. V jejích očích vidím velké a udivené otazníky, ale spíš ve směru k tomu jak se chovám já, než k nastalé situaci. Celkem neprotestuje a jde se mnou nahoru, a já za sebou zavírám postupně každé volné dveře, aby nic ze zdola nebylo slyšet. Ono to klepání na železné žaluzie nakonec stejně slyšet je, ale Míšu už ani v tom šoku z mého chování nepřekvapí vlastně moje pomalu klidná věta, že dneska na řešení kanalizace opravdu nemám náladu.

Uff! Tak to bylo vážně o vlásek. Problém je v tom, že s Michaelou z věže opravdu nic nemám už řadu měsíců a vlastně ani nevím, proč přijela. Kdybych nebyl takový slaboch, potom bych to té své Míše raději řekl, a toto drama v mé hlavě si mohl ušetřit.

Ale já takovou situaci opravdu nikdy ani v duchu nepředpokládal. A teď si vezměte, že jsme se zrovna usmířili!

Nakonec to vlastně vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Moje Míša se nikdy nedozví skutečný důvod mého bláznivého chování a já ji raději už navždy ponechám se zkušeností, že takto se prostě někdy chová depresář, který se vyhýbá lidem, a člověk trpící úzkostmi.

Kapitola XVII. - Den sedmistý osmdesátý druhý

20. dubna 2017 v 12:26 | Denis Arnold

Den sedmistý osmdesátý druhý

Když člověk pomine ty letité manželské nebo partnerské vztahy, které mají tendenci často přecházet ve zvyk, společné povinnosti nebo dokonce ve finále až vlastně v kamarádství, potom první týdny, měsíce, nebo snad i roky, života zamilované dvojice jsou úplně jiným rozměrem života. Růžové brýle za pár měsíců odpadnou, ale skutečný vztah trvá dál, a dokonce získává až fantastické rozměry, které dosud neměl. Jde o opravdové plánování společné budoucnosti, rodinu, sladění pohledu na výchovu dětí, což se projevuje třeba v názorech na cizí děti, jejich konkrétní chování v nějaké situaci kolem vás, posuzování třeba následné reakce rodičů kolemjdoucích dětí na společné procházce k Vltavě. Jeden si myslí to, druhý třeba ono, a dost často se dvojice přistihne, že vlastně na věc má svůj až neuvěřitelně jednotný a shodný názor. Nechápavé společné kroucení hlavou, ironický úsměv, pošeptání kritiky do ucha partnerovi na téma jednání okolí, jsou jen malým příkladem mnoha věcí, které partnery buď spojuje, nebo rozdělí. A když je něco spojí, potom jejich držení se na procházce za ruku, ty ruce ještě víc k sobě přitáhne ... a zpevní.

Míša mi hned na začátku řekla, že u ní je hodně těžké ukončit nějaký vztah a začít nový. Nesnáší takové to kolíkování si území každého z dvojice, které prý přichází pokaždé. Raději se snaží ještě o původní vztah hodně bojovat. Určitě v tomto má mnohem víc zkušeností než já.

Jednou jsme se malinko opili a ona se rozpovídala. Ve dvaceti se vdala, aby novomanžel hned druhý den po svatbě odjel na týden někam s partou na motorky i se slečnami. V následujících dvou létech byla zřejmě jediná, kdo z vesnice nevěděl, že její manžel jí už párkrát zahnul. Když se to od nějaké opravdu fajnové kamarádky dodatečně dozvěděla, doma byla velká hádka, ona byla obviněna, že je hysterka, a vše bylo zakončeno dvěma fackami.

Jenomže se to vše ještě potom několikrát opakovalo a ona podala návrh na rozvod. Přiznám se, že mi nebylo vůbec příjemné, když mi líčila, jak jejich bezdětné manželství bylo vlastně na jeden zátah rozvedeno. Ráno se spolu nasnídali, dokonce pomilovali, a po dvanácté každý odešli od soudu s rozvodovým rozsudkem. Moc příjemně se neposlouchalo ani její vyprávění, že po rozvodu odešla za klukem do Kladna, otevřeli si společně květinářství, on udělal nějaký malér a musel do vězení. Vydržela za ním chodit na Pankrác skoro dva roky, ale celé ty dva roky už věděla, že až ho pustí, ona odejde. Potom zažila nějaké kratší epizody, které se mi docela rychle, a jsem za to rád, vypařily z hlavy.

Míša mluví tak nějak s úctou, a myslím, že to myslí opravdu upřímně, že v jejím životě se vlastně objevili jen tři muži. První ... manžel. Druhého poznala, když v tom již zmíněném severočeském městě pracovala v reklamní agentuře, kterou si dlouhodobě najal pozdější otec Andrease. Chodili spolu asi dva roky, ale svůj vztah naprosto tajili. On měl rodinu, město bylo malé, a jít s ním třeba na večeři znamenalo, že vás ten večer pozná a patolízalsky osloví víc než jeden člověk. Míša mi v opilosti i přiznala, jaký pocit zažívá taková holka, když si o ní lidé začnou myslet, a dávat jí celkem nepokrytě najevo, že je zlatokopka, nebo když jí začnou oslovovat, aby něco svému partnerovi vyřídila, či ho nějak ovlivnila. On často večer, když k ní přišel, říkal, že si jde k ní odpočinout a že potřebuje energii, kterou jenom ona mu umí dát. A Míša mu ji dávala. Paradox na tom je, že se nakonec rozešli. Míša se kvůli tomu odstěhovala zpátky do Prahy. On po čase v Praze zřizoval jednu, v budoucnu řízeně bankrotující kampeličku, a Míša od něho v rámci propagace otevření pobočky záložny v Praze doslala práci. Snad opravdu došlo jen na jednu večeři, několik láhví vína, společnou noc, a početí Andrease.

Údajně třetí, a poslední, životní muž byl Eduard. Eduard měl to štěstí, že vyrůstal s člověkem, který v devadesátkách vybudoval na vlastním nápadu obrovskou továrnu s mnoha pobočkami, které generovaly naprosto čisté miliardy. A protože skutečný vlastník, tak jako spousta opravdu chytrých bohatých lidí, nechtěl nikde v zápisech v obchodních rejstřících figurovat, Eduard se hodil všude jako předseda představenstev, předseda dozorčích rád a jednatel v mnoha, potom už i víceméně jen firem, které většinou pouze nakupovaly drahé nemovitosti, nebo investovaly mimo původní činnost. A tak se z Eduarda stal taky milionář s mercedesem. Eduard není určitě žádný trouba, musí být nepochybně i velice schopný, ale jeho pocit, že je vlastně taková jako ta, někdy tvářící se samostatně myslící loutka, v něm postupně vyvolala hodně silné deprese a musel se také začít léčit. Často si potom svoji frustraci vybíjel právě na Míše a jejím synovi. A to byla doba, kdy se s Míšou rozešli. Podstatně k tomu přispěl i fakt, že Eduard se nikdy nesmířil s tím, že Míša má Andrease s jeho vlastně úhlavním nepřítelem v podnikatelském teritoriu. A Eduard na minulost umí žárlit víc než dobře.

Toto vše mě postupně vede bohužel k poznání, že Míše imponují charizmatičtí, silní a i často arogantní partneři, kteří musí mít hodně velká ramena a hodně silné lokty. Aby takový člověk měl třeba jako psa nějaké to gaučové plemeno, tak to mi Míša rovnou říká, že na ní by takový pes u chlapa působil strašně antikoncepčně a směšně. Ona to ale vlastně nemyslí zle. Je to její povaha a její životní postoj směrem k budoucnosti. Prostě má ráda silné chlapy, co něco dokázali, nebo něco znamenají. Bohužel. Já si čím dál víc uvědomuji, že jsem přesný opak takových lidí. Dejte mi na výběr mezi velkým a malým plemenem psa, a já si vyberu pražského krysaříka, kterého budu nosit pod mikinou.

Jenomže, po dnešku jsem i já nakonec hodně frustrovaný. Často používám u Míši doma její počítač k vlastní práci nebo jen k prohlížení internetu. Dnes mě navíc Míša poprosila, abych jí naše společné fotky nahrál do jejího počítače. Když fotografie nahráváte, nemůžete si nevšimnout fotek předchozích. A na těch je Míša s Eduardem na nějaké jachtě. Co mě zarazí, je datum jejich pořízení. Míša kdysi na seznamce naši konverzaci hodně nasměrovala mně tolik lahodícím společným směrem dotazy typu: "A jak najdu toho muže mého života, když jsem ho nikdy nenašla … a když už jsem tolik měsíců sama?" Problém je v tom, že mi dojde při prohlížení starých fotek, že takové otázky mi pokládala tak tři týdny po skvělé tropické dovolené na lodi s Eduardem. Pár desítek minut se utěšuji, že je to opravdu minulost, a že teď se máme opravdově lidsky rádi a že je vše naprosto jinak.

A když už pomalu sám sebe přesvědčím, potom v rámci hledání nějaké vlastní historie v prohlížeči počítače naleznu odkaz na firmu, která mi pro Míšu vyrobila náš zásnubní prsten.

Nikdy bych holce neotevřel telefon, to přísahám! Ale tady jsem na ty odkazy kliknout prostě musel. Míša si na stránkách firmy před časem zjišťovala, zda je diamant na prstýnku opravdu diamant nebo zirkon. Samozřejmě si zjistila i jeho cenu.

A pak si lehnete a najednou vidíte vše v trošku jiném světle. Dost možná v přehnaně jiném světle. Ale já najednou vím, že ta tehdy rychle přinesená a viditelně natržená krabička s kondomy někde v šuplíku zase neležela tak dlouho, aby snad měla projít svojí exspirací. Najednou to vidíte tak, že ta krabička možná tak tři týdny před vámi plnila dost pravděpodobně běžně svůj účel.

Večer, když usnula, jsem se poprvé z jejího bytu někdy ve dvě ráno vytratil a odjel domů. Najednou mi strašně vadilo, že bych s ní měl trávit jednu společnou postel až do rána.

Problém je v tom, že ji opravdu moc miluji a že najednou, vlastně už po několikáté, nevím, co mám dělat ... a jak se mám (nebo budu) chovat zítra.

Kapitola XVI. - Den sedmistý padesátý čtvrtý

19. dubna 2017 v 14:17 | Denis Arnold
Den sedmistý padesátý čtvrtý

Dnes jsme se Míšou vlastně asi poprvé pohádali. No … pohádali … vůbec nedošlo na onu klasickou výměnu názorů zvýšeným hlasem, ale dopad to mělo ve finále stejný.

Vše začalo naprosto běžně, a dokonce tomu předcházelo naše společné a nadějně víkendové rozhodnutí, že vezmeme Andrease do Království železnic, tady na Smíchově. Míša v chodbě začala malého oblékat a na mě zavolala, že už půjdeme. A tak jsem udělal, to co asi každý. Přišel jsem také do chodby, navlékl si bundu a tenisky a sledoval, už oblečený a připravený, její oblékací bitvu s Anýsem.

A on to boj opravdu je, to musím uznat. Navléct dítě do bundy, které má milion jiných důležitějších činností právě v tom okamžiku na práci, a v každé ruce nějakou miniaturu dinosaura, obout jednu nohu do boty, když se vám dítě obrátí na břicho a zase zpátky, a to samé zvládnou i při druhé botě, asi opravdu vysiluje.

A tak si vedle nich tak stojím a myšlenkami pomalu řeším, kde jsem vlastně v ulici zaparkoval auto. Přísahám Bohu, nejsem typ, který by nervózně postával, něco komentoval, ukazoval na hodinky nebo kroutil významně očima v sloup. O to víc mě překvapí Míšino vyštěknutí: "Přestaň mě do hajzlu stresovat!" Ona ta výzva svojí melodií je hodně podobná melodii tónu, jakým celou dobu uklidňuje a diriguje Anýse, aby se už konečně oblékl, a tak mi okamžik trvá, než mi dojde, že na něho by to obhroublé slovo nepoužila a že to patřilo vlastně asi mně.

Naše oči se setkají. Ano, myslela to na mne. Nepřemýšlím, čím ji tak stresuji, ale s pocitem křivdy a, přiznávám … i dotčení a pocitu nespravedlnosti, raději chodbu opustím a jdu na ně čekat do auta.

Na výstavě se potom celkem úmyslně věnuji Andreasovi a vůči Míše, až na ty nejdůležitější reakce, mlčím. Dojde jí to a omluví se mi. Odpovím, že to je samozřejmě v pořádku, ale něco uvnitř mne stejně zůstane.

A tak právě sedím v obýváku. Míša spí a já se vykradl z postele, protože nemohu spát. A v hlavě se mi odehrává v plné verzi film, jehož náznaky mě provázely vlastně celý den.

Míša před čtyřmi roky otěhotněla s člověkem, který jí byl určitě tehdy blízký, ale měl svoji rodinu, a ta měla přednost. Proto Andreas nemá v rodném listě v kolonce otec nic vyplněné. Jeho táta ještě před pár roky byl v jednom severočeském městě pan Někdo. Nepřeháním, když řeknu, že to byl původem policista z hospodářské kriminálky, který se později díky všemu … vlastním schopnostem, kontakty a vazbami, nepochybně i úplatky v rámci různých privatizací, řízenými bankroty a úpadky firem, které nesplatily své úvěry, stal nefalšovaným miliardářem s velikými plány a vizemi. Ale když své impérium postavíte na takovém základě, potom se velmi často stane, že už při změně poměrů nejste považován za lobbistu, což je poslední dobou u nás takový moderní výraz pro člověka, který korumpuje a podplácí a zavazuje si lidi, kde může, a kterýžto výraz už vůbec nemá ten svůj původní anglický význam z parlamentu v Londýně. A když vás potom noviny začnou odhalovat a nazývat kmotrem, a vám se vše hroutí pod rukama, potom ten zbytek vlastně nakradeného, nebo našetřeného majetku odjedete raději utrácet jinam.

Andreasův otec zmizel na Floridu. V onom českém městě po něm zbyla jen spoušť, spousta dluhů, a spousta lidí bez práce. A taky spousta nadávek, svalování viny jen na něho, i když soudnému člověku musí být jasné, že kolem něho museli žít lidé, kteří mu v tom všem opravdu vydatně pomáhali. Pro Míšu s Anýsem to má výhodu v tom, že mají nádherný velký byt na Smíchově, auto, a pravidelné alimenty v dost desítkách tisíc každý měsíc. Alimenty chodí úzkostně z anonymního účtu v zahraničí, ale to máma, která se stará v první řadě o dítě, nemá vůbec potřebu řešit. Tedy … tedy pokud není opravdu cvok. A to se svým pragmatismem Míša vážně není a já se jí vůbec nedivím.

A tak sedím v tom obýváku a ve tmě přemýšlím, do jaké situace jsem se vlastně příchodem k Míše a Andreasovi dostal. Z pohledu nějakého vzdělaného odborníka jde opravdu klasickou neúplnou rodinu, kdy otec své dítě viděl jej jednou na fotografiích, a to ještě z doby peřinky novorozence. A tak si uvědomuji moc dobře, že jsem vlastně takový ten zamilovaný jedinec, který se objevil v rodině, kde dítě od malička vyrůstá jen s matkou. A také chápu naprosto jasně, že jsem zamilovaný chlap, který ale musí opravdu důsledně respektovat životní situaci kolem své lásky. Protože jinak o ženu svého života přijde.

Anýs je takový ten klasický tříletý andílek. Andílka pozná zamilovaný jedinec velmi brzo a samozřejmě většinou hned jako nedílnou součást své nové lásky. Do takové situace chlap vstupuje, takovou situaci musí, a hlavně chce, respektovat. Zamilovaný mužský musí méně či více takové situaci přizpůsobit svůj život i své myšlení, což vše vypadá na první pohled snadně, ale opak se dostaví velmi brzo. Nebo … nebo hodně rychle musí ze vztahu prchnout, má-li v sobě alespoň tolik nesobeckosti, aby objekt své lásky nechal hledat jinde něco smysluplnějšího než je vztah právě s ním.

Ale věnujme se jen mé osobě, která je zamilovaná, která andílka poznala vedle své lásky a která bere ten fakt jako životní situaci, jíž se prostě zbavit nijak nelze. Takový chlap, věřím, to tak vše opravdově cítí od samotného počátku vztahu a nikdy to nemůže být jinak, hovoříme-li tedy pořád o jednom a tom samém zamilovaném člověku. Takový mužský bere "Zemi a její měsíc" jako jednu osobu … osobu mu tolik a tak moc blízkou, osobu tolik milovanou. Zamilovaného chlapa zatím ani jednou nenapadlo, že by to vše mohlo být jinak, že by jeho nádherná láska byla sama, bez závazku, a jen a jen pro něho, že by si oba mohli plánovat každou minutu společného času úplně jinak než ve třech, že by oba mluvili společně a plánovali jen své "vlastní" děti …

V prvních dnech, kdy člověk andílka pozná, se zpravidla nic moc neděje. Andílek chodí a pobíhá vedle mne, aniž opravdu rozpozná rozdíl mezi Denym a třeba sousedem někde odvedle. Postupně si samozřejmě všimne vzájemných doteků zamilovaných dospělých, jejich dlouhotrvajících objetí, jejich políbení a vzájemných úsměvů. Andílek se rovněž vyznačuje téměř nadpřirozenou schopností tvářit se, že nevidí a neslyší, a pak později doslovně zopakovat v nejméně vhodnou dobu část konverzace těch jeho dospělých.

Andreas zpočátku nijak viditelně nereaguje, až je to nám oběma už docela divné. Postupně ale přece jenom se jeho chování, a tím i chování moje, Míši, nebo prostě chování všech tří najednou, protože vše souvisí se vším, začne měnit. Ale bylo to, a stále je, pro mne jednoznačně nádherné životní období. Hrajeme si společně, tváříme se, že spolu třeba něco opravujeme. Anýs povídá, poučuje a rozumbraduje ... mnohdy … tedy i o věcech z minulosti, které mi zrovna nemusí být příjemné, ale je to vážně vše fajn a naprosto skvělý čas pro moji mužskou duši.

Andreas, a není se čemu divit, postupně ale přejde dříve nebo později do stavu, kdy mne začne někdy odmítat, protože mu vlastně beru kus maminky z různého úhlu pohledu. Zpočátku nijak radikálně, ale jeho vyhraněnost nakonec vyroste do stavu, kdy to už pocítíme všichni tři jako fakt, který bohužel existuje, a nikdo z nás tomu nedokáže nějak zabránit.

A tady bohužel postupně docházím opravdu k nemilosrdnému a tvrdému poznání, co znamená někdy připojit slovo tyran ke slovu andílek, nebo ta dvě slova dokonce naprosto úmyslně zaměnit. Najednou není nic divného na tom, že pokud maminka je pryč, plačky se nechá obléci do pyžamka, plačky přijme fakt, že maminka je v práci a že se vrátí, až když on už bude dávno spát. Potom se stoprocentní jistotou přijde ještě jeho poslední sázka na větu, která mu u maminky téměř vždy funguje a která začíná vždy stejně: "Ale prosím! Já chci …". Před tím neuteče nikdo.

Míša mu téměř vždy v takovou chvíli po nějaké době jeho tlaku vyhoví, lhostejno z jakého důvodu, protože na to prostě už většinou nemá nervy. Andreas ani jinou variantu vlastně nezná. Já ale vyhovět nemohu, protože jednak Míša je opravdu třeba v divadle, a jednak si současně myslím, že bych sám měl problém s nerespektováním faktu, který se Andreas prostě musí naučit v životě přijímat, tedy že něco nejde, a to dokonce ani "když se poprosí".

S Míšou jako pár nejprve opatrně, a potom možná už i zcela otevřeně, přijdeme každý po svém na to, že naše pohledy na to, co si nakonec Andreas vybrečí a prosadí, se někdy dost liší. Není vůbec nic neobvyklého na tom, že při takovém rozhovoru mi dá Míša dost rezolutně, rodičovsky, nesmlouvavě a kategoricky najevo, že bych měl upustit třeba od metody odkázat Anýse, v případě jeho hlasitého projevu vzdoru a vzteku, při pláči k tomu přidruženému, zkrátka v případě dětského vydírání dospělých vůbec, do jeho pokojíčku, s tím ať se vrátí, až bude chtít, ale bez pláče, a bude zase vše fajn. Podle názoru Míši, a teď už nikoliv i lásky současně, ale mámy, neboť postavení maminky je vyšší, totiž stačí vystrčit tyranského andílka na chodbu před obývák. Může se však stát, že právě zamilovaný jedinec, tedy já, ale zase s takovým řešením bude mít nakonec problém, neboť mnohdy cítím, že v takovém případě budu právě já chápán ze strany Andrease jako jeho skutečný nepřítel, který se ho zbavuje, který ho odstrkuje od mámy, který ho tak tímto způsobem vlastně trestá. Od Míši je na vykázání na chodbu zvyklý a bere to samozřejmě úplně jinak.

Už jsem si zvykl, že zpravidla lze očekávat, že se po chvilce mrňous vrátí se slovy: "Maminko, promiň mi to." Nebo: "Maminko, já tě mám tak rád." A Míša, a kdo by čekal něco jiného je v tuto chvíli blázen, ho pochopitelně obejme a odpoví mu, že ho má taky přece ráda. A za deset minut, když je Andreas unavený nebo zase bez nálady, … nebo za dobu o něco delší, když je celkem v dobrém rozpoložení, se vše znova a znova opakuje. Sedím v tom tmavém obýváku a cítím, že mi ta sumarizace událostí, které se dají už předpovídat, opravdu někde uvnitř vadí.

Já mám v hlavě myšlenku ze své výchovy dnes už dvou dospělých dětí, že považuji ten tolik sporný pokojíček za výsostné území dítěte. Tady si může totiž vše ten malý tyran rozmyslet, tady se může i vztekat a dupat, tady ho za ty projevy nikdo netrestá. Je to totiž jeho pokoj a jeho území se vším všudy. Tady nikdo nevidí, zda pláče opravdu nebo vydírá, tady nikdo neslyší, co říká sám sobě a jak moc na dospělé nadává. Jako táta dospělých dětí si v takovém případě asi vůbec nemyslím, že takové vykázání do vlastního území pochopí dítě jako trest.

Jsem dokonce přesvědčený, že naopak jako skutečný trest Anýs pochopí právě tu chodbu vedle obýváku, protože ta v jeho myšlení neznamená vlastně vůbec nic, jen prostor kudy se chodí a kam je vždycky vystrčený, protože to tak mamka dělá pokaždé, a protože možná právě teď překáží mamince v povídání nebo objímání se s člověkem, který mu tu jeho maminku zrovna přišel vzít a také si ji bere.

A tak se mi několikrát vlastně stane, že právě s vykázáním na chodbu mám zase problém já. Ale to, upřímně, zatím v první řadě respektuji jako přání či postoj Míši, protože nemám právo jít nad její názor.

Co si dnes ale v tom tmavém obýváku uvědomuji už zcela zřetelně, je poznání, že pohled Míši na malého, na pokojíček, nebo chodbu, Anýskovo zlobení, vztek, pláč a dětské vydírání, už pár dní pomalu ale jistě ignoruji a snažím se do věcí nezasahovat. Poprvé si naprosto jasně uvědomuji, že hádka jako dneska, odseknutí nebo zvýšený hlas Míši mi za to nestojí.

Při malinké zpětné bilanci si uvědomuji, že už pár dnů moc nereaguji, snažím si moc dění okolo ve smíchovském bytě nevšímat, ale cítím to vše, že se mi kupí a narůstá jako balvan někde uvnitř mého těla a mé duše. Poznávám, že často dochází k situaci, že je pro mne uvnitř víc než těžké sedět v takové situaci třeba celé odpoledne. Lhostejný v takové situaci ale zcela určitě nejsem, jen si nevím rady. Nemohu ani takový být, popřel bych sám sebe. Ale musím přiznat, že už pár dnů s výmluvou na práci na Smíchov jezdím až tak kolem osmé, když už je malý v posteli.

Člověk by asi nebyl člověkem, kdyby v rámci takového přemýšlení mě nenapadlo jako velký problém, že já nejsem a nikdy nebudu otcem Andrease. To je myšleno jako smutné konstatování pohledem obecným a běžným, ale pokud mám však mluvit za svoje nitro a srdce, potom mi fakt, že nejsem jeho tátou, moc… opravdu moc vadí a dokonce se přistihnu, že mě to až bolestně trápí.

Ale my s Míšou a Andreasem však musíme žít dál. Nemohu opomenout, že vedle těch věcí, které mě s malým trápí, jsem zažil už i naprosto lidsky nádhernou, dojemnou, krásnou a mému srdci tolik příjemnou věc, když jsem v noci pocítil, že mě Andreas vzal za ruku, že mi přišel dát pusu na dobrou noc, že se k nám s Míšou v objetí přitiskl a nechtěl se naopak mezi nás vklínit a tak nás rozdělit, že se podíval na objímající se pár a jen se usmál a nic už dál neřešil, že se mě dokáže zeptat nebo ode mne něco dokonce chtít, že mě prostě neignoruje. V takových chvílích cítím opravdové a ničím nefalšované štěstí. V takových chvílích mám zase po té divné předchozí době od operace pocit, že mám rodinu, že se můj život ubírá tím správným směrem, a který má už zase smysl.

Ale teď sedím v tom obýváku a uvědomuji si, že těch dojemných situací je bolestně méně, než situací, kdy je to přesně naopak. Andreas ode mne mnohem častěji naprosto nic nechce, všechno kolem mne naopak neguje, často říká: "Ale já nechci, aby Deny se mnou šel. Ale já nechci, aby mě Deny oblékal. Ale já tady nechci s Denym být, maminko." Často nechce, abych ho hlídal, když jde Míša třeba jen na nákup. Nechce s pláčem, abych s ním nebo pro něho něco udělal, pohrál si, byl s ním v pokoji, četl mu z knížky, odvedl vyvenčit psa, prostě nechce, abych udělal cokoliv. Tedy chce, abych dělal ve vztahu k němu vlastně nic … Jde jen o to říct slovo a tím i svoje přání "nechci". Bohužel, a to "bohužel" bolí a bolí mě tolik moc, když si najednou připadám ze strany dítěte nechtěný, naprosto bezmocný a zcela bezradný.

V takovém případě přecházím ve vlastním zájmu do naprosto pasivního režimu nevšímat si, nedráždit, nepřikazovat, nerozhodovat, neporoučet, neplést se, ignorovat… zkrátka nevychovávat.

Ale ještě to nechci vzdát. Míšu miluji jako nikoho na světě. O pocitech lidí dětmi odmítaných se už napsalo mnoho a mnoho vět. Ta situace tady byla, je tady teď a bude čekat i na potomky odmítaných, a to zase v roli odmítajícího nebo odmítaného. Člověk musí věřit jen jednomu … čas a vnitřní inteligenční barometr dítěte pozná, že ten druhý ho má rád. Použít v této chvíli větu, že ten druhý to s ním vlastně myslí dobře, by samozřejmě také dobře znělo, ale "rád" je víc než "myslet dobře". Do té doby to musím a budu zkoušet. Pomalu a opatrně, protože každé dětské "ne" mě opravdu moc bolí.

Jsem už hodně ospalý a půjdu si zase k Míše lehnout. Když si položím hlavu na polštář, jěště mě napadne, že jsem se vlastně už dostal i do situace, že si toho všeho všimla i Míša. Že si všimla, že se spolu a malým někdy vůbec nebavíme, že si nepovídáme, že se asi vzájemně i ignorujeme, že mne Anýs nepozdraví a přehlíží, a naopak, že já se malého kolikrát ani nezeptám, jaké to bylo dnes v Sokole nebo ve školce.

Tak, tady už v následujících dnech půjde o opravdovou zkoušku … zkoušku všeho … pevnosti vztahu, lásky, komunikace, podpory, důvěry, a třeba i o pochopení situace. Půjde dost možná i o smíření se, se situací kdy smířit se lze v obou směrech. Kam se může moje láska dostat a kam se může dostat láska nebo uvažování Míši jako matky … pochopitelně i s důsledky, které její rozhodnutí nakonec přinese. Myslím, že nás všechny čeká dost perných dalších dnů.

Kapitola XV. - Den sedmistý dvanáctý

18. dubna 2017 v 13:07 | Denis Arnold
Den sedmistý dvanáctý

Od naší první společné noci uběhly asi tři měsíce. Tři nádherné měsíce. Andreas je každé úterý nebo ve středu u babičky přes noc a tak máme s Míšou vždy jen čas pro sebe. Nejsou to takové ty typické středy, kdy se člověk dokáže milovat třeba celou noc. Pokaždé spolu dlouho sedíme, hodně si povídáme a hodně se smějeme. Televize, která vždy běží jako němá světelná kulisa, už k těm společným večerům také neodmyslitelně patří. Míša mi často sedí v křesle na klíně a já pokaždé cítím to intenzivní poletování motýlků v břiše. Připadám si v takových dnech šťastný.

Potom se jdeme osprchovat, abychom se zase společně sešli v posteli. Miluji to její přilehnutí vedle mne, a miluji její něžné a roztomilé: "Ahoj Deny!"

Většinou mám snahu hned zhasnout lampičku nad námi. Nemám rád nahotu a světlo. Jako tlustý jsem se neměl čím chlubit, a to mi nějak zůstalo v hlavě. A Míša se stejnou pravidelností lampičku zase rozsvítí. "Chci se na tebe ještě chvilku dívat," řekne většinou jako vysvětlení. A tak se díváme do očí a téměř pokaždé si při tom vzájemně hladíme vlasy. Mám pocit, že je čím dál krásnější. Často můj zrak ulpí na jejích klíčních kostech. Jsou nádherně vystouplé, a spolu s rameny a krkem to vše patří do jednoho celku. Víc vidět nemohu, protože Míša, tak jako spousta žen s velkými prsy, se za ně vlastně stydí a tak v místě, kde ta prsa začínají, je pokaždé dost pevně obepnutá dekou, kterou si ještě snaží přidržet rukou. Nikdy nenosí oblečení s nějakým výrazným výstřihem. Spíš naopak. V mých očích má tu nejkrásnější postavu na světě, ale vůbec mi nevadí, že ji i v posteli skrývá. Zůstávají tak ta ramena s těmi nádherně vystouplými klíčními kostmi, které tak často hladím. A to hlazení mě vzrušuje paradoxně asi mnohem víc, než kdybych ji viděl celou nahou.

Po mém třetím … čtvrtém pokusu zhasnout už znovu nerozsvítí. Dokážeme se potom ještě dlouhé minuty hladit a pak do sebe většinou vstoupíme a vytvoříme tak jedno tělo, kdy jedna jeho část, které něco přebývá, vyplní část toho těla druhého, která je zase přírodou stvořená k tomu, aby se naplnila.

Už si nosím svoje kondomy, i když bych po těch společných několika měsících asi nemusel, ale dělám to, protože by jinak byl určitě malér. Míša mě strašně vzrušuje a milování s ní je prostě úžasné. Ale já ještě ani jednou nevyvrcholil, vždy jsem to nakonec vzdal a přihrál, což právě ten kondom dokáže skrýt.

Dokonce jsem o tom problému mluvil i se svojí lékařkou, zda za to nemůže třeba ten lék proti úzkosti. Nabídla mi, že mi předepíše Viagru. Když jsme si vysvětlili, že nemám problém s erekci a jejím udržením po celou dobu milování, potom vše uzavřela, že sice není odborník, ale že to vypadá na nějaký psychický blok v mé hlavě. Asi má pravdu. Dokážu si Míšou hrát tak, že ona dosáhne toho svého konce několikrát. Míša si se mnou ale, mimo předehry, už potom dál hrát nedokáže, nebo snad ani nechce. Patří do kategorie těch krásných žen, které nemusí dělat nic, protože mužovo vzrůstající vzrušení obstará nádherné tělo pod ním. Bohužel, u mne to platilo tak do třiceti. Dnes musím cítit zájem partnerky a její touhu způsobit muži potěšení. A na to vám jen krásné a pevné tělo od nějakého věku partnera už nestačí. Myslím, že i to je daň za to, že žiju s dívkou o tolik let mladší. Ona to vše asi bude řešit tak za pět let. Teď jí to ani nenapadne a já jsem příliš velký slaboch, abych se s ní o tom dokázal třeba jen náznakem pobavit. Mám strach, že o ni přijdu, mám strach, že jí mezi uši nasadím pocit, že nedokáže muže uspokojit, že není třeba dostatečně atraktivní. Ale mám strach i z toho, že si o mně začne myslet, že vlastně nejsem normální. A vtírající se myšlenku, že myslí jen na sebe, odháním naprosto důsledně v okamžiku jen jejího počátečního náznaku. Zatím tu potřebu vlastního vyvrcholení opravdu vůbec nemám, protože mi vážně naprosto stačí zažít její pocit štěstí z milování a vyvrcholení, a ten můj v mé hlavě vůbec nemá nějakou egoistickou prioritu. Asi vás teď napadne, že si vlastně zadělávám takovým myšlením na pěkný budoucí problém. A budete mít skutečně pravdu…

Míša mě teprve před pár dny seznámila s malým Andreasem. Zastává názor, že blbnout hlavu malému tříletému klukovi po pár týdnech vztahu, který může skončit, tak rychle jako začal, je hloupost. A já s tím vždy naprosto souhlasil. Ale teď už několik víkendů trávíme ty dny všichni společně. Byli jsme v Dinosauřím parku, byli jsme společně v takové domácí zoo, byli jsme na dlouhé procházce podél Vltavy. Vlastně … pokaždé nikdy moc doma nesedíme. Já k Míše jezdím v týdnu, když je sama, a ona s malým u mne doma začíná trávit víkendy.

Moje děti žijí v Austrálii a můj odchod od rodiny naše vztahy, i třeba jen po Skype, hodně narušil. Teď mám pocit, že mám zase kolem sebe rodinu.

Jenomže, náznak určitých problémů v našem milování, se ani trochu svojí závažností neblíží postupně narůstajícím problémům, které má Any se mnou, ale i já s ním. A Míša na roli nějakého soudce mezi námi už připravená není vůbec.

Přesto se jedné společné noci stane něco pro mne naprosto zásadního a lidsky nejdojemnějšího. Míša při klasickém: "Ahoj Deny," přidá otázku, kterou by někam do polštáře v noci oplakal snad každý chlap. "Deny, vezmeš si mě?"

Po pár dnech při jedné hře s Anym mamince jako svazujeme ruce, protože ji chceme přivázat k indiánskému kůlu smrti a potom umučit ulechtáním. Nikdo si nevšimne, že jsem provázkem v rámci té hry kolem prstu Míši vlastně změřil jeho obvod.

Pár dnů na to mi po internetu dorazí objednaný snubní prsten z bílého zlata s malým diamantem. Člověk v takové chvíli hodně vymýšlí nějaké originální požádání o ruku. Nejsem asi žádný romantik, nevezmu Míšu třeba na hokej, kde bych ji v přenosu o přestávce na velké obrazovce pod střechou stadionu o ruku požádal. Nic mi nepřijde ani tolik originální, abych se tím nechal inspirovat z YouTube. A tak to přijde vlastně úplně samo. Přijde to ve chvíli, kdy se naše těla zase v posteli spojí a já to udělám, když do ní vniknu, nevyjdu, vezmu ji ruku, otočím její dlaň směrem ke stropu, do které vložím otevřenou krabičku s prstýnkem.

Kapitola XIV. - Den šestistý dvacátý první

16. dubna 2017 v 13:30 | Denis Arnold
Den šestistý dvacátý první

Po několika dnech, kdy jsme se vídali na pár minut, nebo když jsme měli štěstí i na pár hodin, jsme se zase objímali a líbali před jejím bytem v autě. Ty moje výlety večer před dům na Smíchově už jsou hodně časté a já se pokaždé nesmírně těším, až Míšu znovu vezmu a schovám do náruče. Dnes si jako pokaždé hodně povídáme. A pokaždé je o čem. Nevzpomínám si na třeba jen dvě minuty, kdy bychom, se mimo vzájemného objetí, dokázali odmlčet a chvilku se každý mlčky dívat ze svého okna v autě.

"Andreas je dnes u mámy, nepůjdeme ke mně do tepla a třeba na kafe?", pronesla s trochou obavy v hlase po chvilce. Uff! Posledních pár dnů si víc ani nedokážu přát, ale když to přijde, dostanu opravdu nefalšovaný strach. Nakonec jdeme a já poprvé za tu dobu vidím, jak Míša s malým vlastně bydlí. V pokoji běží televize a já jsem rád, že Míša opravdu zapne rychlovarnou konvici. Asi oba moc toho sebevědomí nemáme. Když kávu přinese, udělá nádhernou věc. Nesedne si vedle do křesla, nezeptá se, jestli chci cukr nebo mléko, ale posadí se mi do klína, pažemi mě obejme a nohy si přehodí přes bok křesla.

A zase se držíme bezeslova v pevném a v tom nejtěsnějším objetí. Nádherně voní čistotou. Její ruce se začínají proplétat mými vlasy a ty moje si zase užívají tu nádhernou délku a bohatost vlasů holky, kterou tak strašně miluji. Ta touha je najednou nesnesitelná.

V téměř stejný okamžik oba začínáme zrychleně a vzrušeně dýchat, a to vzrušení pořád roste. Káva na stoje je to poslední co bychom teď měli řešit. Moje ruka nemůže jinam, než na holá záda pod svetřík. A když narazí na podprsenku, kterou naprosto bezmyšlenkovitě a spontánně jednou rukou a jedním pohybem rozepne, na chvilku mě napadne, že toto se mi vlastně stalo poprvé. Jde určitě jen o šťastnou náhodu, ale v hlavě mi bleskne, že by bylo divné, kdyby se jednou k tomu pohybu profesionálního baliče nevrátila.

Ale ta myšlenka rychle odezní, protože moje ruce pomalu pod tou rozepnutou podprsenkou naberou směr přes žebra, dokud neskončí její nádherná prsa v mých dlaních. Hlavou mi bleskne, že její pevná prsa jsou mnohem větší, než jsem si kdy na ní všiml. Když je stisknu, po všech stranách mi přetékají mimo dlaně. Zažívám nádherný pocit a nádherné vzrušení z pocitu hlazení tvrdých bradavek. Míša vzdychá pokaždé víc, když po bradavkách prsty přejedu, a úplně nejvíc v okamžicích, kdy ty dva tvrdé pahorky jemně stisknu prsty. Její ruce mě zbaví trička a rozepnou kalhoty. Uleví se mi, protože to napětí v kalhotách až začalo bolet. Svléknu si tričko i kalhoty, a to samé provedu s Míšou. Ona je nádherná, krásná a moc vzrušující žena. Nakonec oba zůstaneme jen v tom posledním. Ona v kalhotkách a já v trenýrkách, ale to nám vydrží jen malý moment. Vzájemně a nedočkavě každý z toho druhého svlékneme i ten poslední kousek oděvu.

Z křesla se přesuneme na pohovku a dál se hladíme a líbáme. Za celou dobu našich předchozích setkání jsem necítil její jazyk, a byl jsem za to rád. Vždy mi takový polibek připadal, že nemá přijít někde na ulici, ale až v okamžiku, kdy se jeden člověk druhému naprosto oddá do náručí. A to je právě teď. Dotýkáme se něžně jazyky, opravdu jemně a bez zběsilého šťourání a rejdění v ústech toho druhého, jak to znáte asi často odjinud. O to víc je to vzrušující. Dlouho nechci opustit ta její velká a pevná prsa a ty nádherně tvrdé bradavky.

Ale když si ona začne hrát se mnou a vzrušeně vzdychne, protože ucítí, že i já jsem najednou mokrý, potom ta jedinečná prsa opouštím, a pomalu, přes skvělé žensky pevné tělo, směřuji dolů. Čím víc se blížím k tomu místu dole, tím víc mám pocit, že to chce ještě urychlit. Ne, to se přece nedá uspěchat! Já byl vždy asi trapič, a tak nikam, oproti očekávání a fyzické touze milenky, nespěchám. Vždy jdu kousek dolů a pak se o pár centimetrů zase vrátím zpět. A moc mě vzrušuje, že jí to vadí, že se celé její nádherné tělo snaží dostat tím místem k mé ruce, aby už dosáhlo svého. A pak se konečně dostanu k tomu ženskému spodnímu pahorku, ze kterého je tak snadné sjet níž a pocítit teplé, mokré a neuvěřitelně měkké místečko, kdy každý pohyb prstů vám ona vrátí vzdychem, něžným polibkem nebo pohybem těla směrem naproti ještě víc tlaku prstů uvnitř. Ale moje prsty směřují ještě níž. Pomalu, opravdu hodně pomalu, do ní zajedu jedním prstem a potom přidám ještě jeden. Ten třetí, palec jí něžně hladí nahoře v místech, kde ono citlivé místečko ženského těla začíná. Potom už to nemůže dopadnout jinak, než že si vás zavede dovnitř. Kolik lidí zažije jiný, šťastnější a lepší bezprostřední pocit v životě? Tolik milovaná bytost je pod vámi, je jenom vaše a vy vnímáte, že to vše tak chce ... že po vás opravdu touží.

Celé to úžasné milování vlastně narušil jen jeden moment. To, když se Míša takovým tím vzrušeným a pomalým hlasem zeptala, jestli mám kondom. Negativně jsem zavrtěl hlavou. Asi v takové chvíli nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Že jsem s něčím, jako dnes večer, nepočítal, že opravdu nejsem profesionál, který nosí něco kondomů pro každý případ někde v peněžence?

"Miláčku, chvilku počkej," řekla a na pár vteřin se zvedla z pohovky. Vrátila se zpátky, roztrhla obal přineseného kondomu z krabičky a něžně mi ho nasadila. Určitě tím získala pocit jistoty a bezpečí a to znamenalo, že dokonce dvakrát dokázala vyvrcholit.

Potom to bylo na mně. Ale nešlo to. Vzrušený jsem byl pořád, ale do konce dotáhnout jsem své vzrušení nedokázal. Když jsem najednou začal mít pocit, že už jenom čeká i na konec z mé strany, potom jsem svůj orgasmus, přiznávám, přihrál. Když máte kondom, druhá strana nemůže většinou nic poznat. A to se stalo.

Vím, že jsme potom vedle sebe leželi a já si, vedle pocitu, že jsem zažil nádherné milování, i na chvilku pomyslel, že sehrát partnerovi dosažení orgasmu by mělo být výsadou jen a jen žen a že jsem se asi mezi ně právě zařadil. Paradoxně mi ten nedostatek vlastního vyvrcholení pramálo vadil. Objímal jsem svoji lásku, věděl jsem, že se jí to líbilo a v hlavě jsem tak svého vyvrcholení vlastně dosáhl a nic víc nepotřeboval.

Teprve o pár dnů později jsem poznal, proč jsem nemohl a jak zásadní roli v tom všem, ale hlavně v mé hlavě, hrála ta již dávno přede mnou načatá krabička s kondomy, kterou Míša tak rychle přinesla.

Kapitola XIII. - Den pětistý devadesátý devátý

14. dubna 2017 v 16:18 | Denis Arnold
Den pětistý devadesátý devátý

To rande bylo krásné. Jen jsme na to měli pouhé dvě hodiny, které mi moc rychle utekly. Michaela je raději, když ji budu říkat Míša, a tak tedy … Míša musela na čtvrtou odpoledne pro malého do školky. V nákupním centru v kavárně, kde jsme seděli, byla ještě v mých očích mnohem atraktivnější. Nádherné vlasy, naprosto bezchybná pleť, a tentokrát padnoucí oblečení. Moc jí to slušelo. Malinko ji podezírám, že na naši první večeři u Sázavy vsadila promyšleně a úmyslně na vynechání vzhledové přitažlivosti, aby její protějšek nešel jen právě po tom vzhledu. Ale ten hlas, smích a jiskru v očích neschová nikdo za o několik čísel větší bundu. Ne, přitahovala mě už tehdy, a to vše navíc, s čím přišla jako nádherná ženská na druhém rande, bylo vlastně ztělesněním nádherného bonusu.

Dál si každý den píšeme. Naše komunikace se postupně dostává do takové té lidsky intimnější roviny. A když mi jednoho dne napíše, že hned od rána už čekala na moji sms, potom nemohu odpovědět nic jiného než, že v mém světě se za takovou sms objímá. A pokud následuje její reakce, kdy ji tedy přijedu obejmout … no … potom asi pocit, který se vám rozlije po celém těle je jeden z nejintenzivnějších a nejšťastnějších, které člověk může zažít. Najednou i víte, co znamená věta o motýlcích v břiše, o které jste dosud jen někde četli.

Přijel jsem k Míše před dům o pár minut dřív, než jsme se domluvili. Uvidíme se jen na chvilku v autě, protože u ní doma je letitá kamarádka a ona na dlouho jít ven nemůže. Ale i to vám stačí, abyste si všimli, že se vám potí ruce, že vůbec nevíte jak začít hovor a že vaše nervozita by se dala pěkně nakrájet a slušně někde na trhu prodat.

Přišla, sedla si do auta a oba jsme se na sebe jen pár vteřin dívali. Bez pozdravu a bez, třeba i jen, náznaku úsměvu. Nevím, kdo byl ten první, ale asi jsme ten pohyb směrem sobě udělali oba najednou současně. Bez jediného slova jsme se k sobě naklonili a objali se. Cítil jsem její hlavu přitisknutou k té mé a cítil jsem, že její objetí je čím dál silnější. A já udělal přesně to samé. Potom naše přitisknuté tváře po sobě pomalu sjížděly a my ucítili své rty. Rty, které se k sobě tak něžně tiskly … chvilku vášnivě a chvilku jen tak lehce a letmo. Myslím, že jsme své spojené rty neoddělili dlouhé vteřiny. Najednou jsem byl rád, že jsem neumřel a že to vše mělo nějaký smysl. V tu chvíli jsem se cítil jako ochránce toho nádherného stvoření, které se mi tisklo do náruče jako malé ptáčátko. Těžko kdy v životě zažiju lepší pocit.

Potom jsme si vyměnili pár vět a Míša odešla … že vážně musí. Chvilku jsem se za tou nádhernou ženskou na odchodu díval, a potom nastartoval auto směrem k domovu. Za pár minut cesty zpátky jsem dostal od Míši sms, jestli nechci přijít na kafe, protože kamarádka Lucie by mě chtěla poznat. Zastavil jsem a dlouze a hodně přemýšlel. Ta nabídka je až příliš lákavá. Její rty pořád ještě cítím na svých a to pozvání je moc neodolatelné. Těžko říct proč jsem svoji touhu tehdy ubil zprávou, že to není vhodné a že se raději uvidíme jindy. Zkuste udělat něco jiného, než po čem ve skutečnosti toužíte, celým svým já. Já tu hloupost tehdy udělal.

Další dny jsem měl prožít v naprosté citové euforii. Kavárna, vltavská náplavka, Karlův most a držení se za ruku propletenými prsty … a zase ty nádherné a smyslně zvlhlé rty. Měli jsme štěstí na hodně jarních teplých dnů a já si připadal jako člověk, který se dostal do oblak a teprve nyní poznal, že život je vlastně naprosto úžasná věc.

Jednoho dne jsme se sešli zase na večeři. Nejsem zrovna typ, který hledá změny a tak jsem ji pozval do stejné restaurace, odkud jsem jí vlastně omylem tenkrát poprvé zvolal. Něco jsme pojedli a ze mne vypadlo, že bychom si mohli dát kafe u mne doma. Vůbec neprotestovala. Teprve mnoho dní potom se mi svěřila s tím, že s tím vlastně počítala. Prý si i několikrát vyměnila ponožky, aby někde u mne doma byly ty pravé na pohled. A když jsme si potom šli lehnout a já zkusil Míšu hladit, ani mě nepřekvapila věta, že dnes ne, že je to strašně rychlé. A tak jsme spolu poprvé spali jako milenci, kterým byl fyzický kontakt zapovězen, ale kteří se k sobě tisknou celou noc. Ale tím vším měl náš zvláštní příběh teprve začít.

Kapitola XII. - Den pětistý sedmdesátý osmý

13. dubna 2017 v 12:27 | Denis Arnold
Den pětistý sedmdesátý osmý

Jenomže Michaela není vůbec snadná kořist. Pořád si každý den několikrát napíšeme. Dokážeme si zavolat, dlouho se bavit a hodně i smát, ale na nějaké další osobní setkání nedošlo. Napadlo mě, že asi nemá ještě vše vyřešené z minulosti. O tom se ale nebavíme. Jestli je pravda, že je vážně člověk, který si musí udělat zkoušku zkoušky, potom se dost možná snaží svůj předchozí vztah ještě zachránit. Anebo patří do té kategorie lidí na seznamkách, kteří se vlastně pro něco nového, a momentálně až nově definitivního, rozhodují hodně váhavě, protože co kdyby posezení s dalším člověkem ze seznamky bylo ještě lepší než to předchozí. Ale jak je to ve skutečnosti se asi nikdy nedozvím.

Moje léčba té nenáviděné družky v hlavě zabrala. Cítím se určitě mnohem lépe a můj život postupně dostává zpátky svůj původní rozměr. Antidepresiva zabrala. Co se mě však drží pořád je každý den tak dvojnásobný atak úzkosti. To je moc nepříjemná věc. Úzkost se předem nijak neohlásí. Najednou se vám sevře hrudník a vy cítíte strach, ale naprosto bez jakékoliv příčiny, bez jakéhokoliv důvodu. Úzkost vás dokáže v noci probudit, úzkost vás dokáže dohnat na nákupu nebo při hrabání listí na zahradě. V nemocnici mi lékařka předepíše nějaký vyprošťovák, který opravdu zabírá, ale vlastně nijak neléčí. A když si později přečtu na internetu co je tato řada léků zač, že jde o návykovou věc, že lék vlastně obsazuje a ovlivňuje stejné mozkové receptory jako alkohol, potom raději zkusím další internetovou radu.

Pohyb v takovém případě pomáhá, a to mohu opravdu podepsat. A tak vždy, když úzkost přijde, se přemluvím a hodinu šlapu na rotopedu. Někdy i třikrát denně. Určitě jsem i trochu zhubl. Nakonec, vždyť jsem se kvůli tomu nechal operovat, ne? Takže snad pozitivní zjištění. Ze svého předchozího života mám tak tři druhy oblečení … nejtlustší, tlusté a relativně plnoštíhlé. Už se oblékám jen do oblečení z období plnoštíhlosti. Váhu doma nemám, a to že člověk hubne, už vůbec nezjistí ani každodenním pohledem ráno do zrcadla, protože si připadá pořád stejný.

Ale že každodenní pohled do zrcadla, a nevidění změn, nemusí nutně znamenat odraz reality, jsem zjistil nedávno. Jednou za tři měsíce musím do nemocnice na obezitologii na kontrolu. A tak si tam tak sedím v čekárně, moje lékařka vyprovodí předchozího pacienta a zavolá mé jméno. "Ano, tady jsem, už jdu," vykřiknu. "Dobrý den paní doktorko," pozdravím ještě. Ona se podívá mým směrem a já spatřím v jejích očích opravdové zděšení. V tu chvíli nevíte, jestli se máte usmívat, že jste něco dokázali, nebo jestli se máte začít bát, že něco není v pořádku. Každopádně, lékařku následuji s odstupem několika metrů do ordinace, a slyším její: "Ježíši Kriste!", a vůbec to nezní vítězně, nebo alespoň povzbudivě.

Tuto mladou doktorku znám za ty roky asi nejvíc. To ona mi kdysi tvrdě oznámila, že mne na nějakou bandáž žaludku nebo jeho zmenšení nepustí, dokud nezměním svůj životní styl. Tehdy jsem se na ni i trochu zlobil, protože jsem si vážně myslel, že tlusťoch přijde k lékaři, podstoupí laparoskopickou operaci, a pak už bude jaksi sám od sebe hubnout a hubnout a tase z něho bude kluk k nakousnutí. Ne, tak to opravdu tehdy nebylo. Dva roky jsem musel navštěvovat v nemocnici rekondiční centrum, kde jsem pod lékařským dohledem chodil na běžícím pásu, vesloval a jezdil na rotopedu. Asi po dvou létech mi paní doktorka sdělila, že jsem dokázal pravidelným cvičením zhubnout ze 142 kg na 122 kg, a že si už operaci zasloužím, a že mám jít tam a tam na chirurgii, abych si dojednal podrobnosti operace. Vše je prý domluvené.

Už jsem o tom mluvil. Měl jsem absolvovat banální laparoskopickou operaci, u které hrozí jen komplikace v maximálně čtyřech procentech. Nakonec jsem si ta čtyři procenta vybral do asi poslední mrtě a malinko si dokonce zabojoval i o život. A tato moje paní doktorka, podle sestřiček, za mnou, když jsem byl kómatu, dost často chodila. Nikdy se asi nedozvím, jestli jí šlo přímo o mě, nebo zda mohla pociťovat i nějaký stupeň viny na tom všem. Na mém vztahu k ní to ale nikdy vliv nemělo. Mám ji rád pro její empatii, ale i dost nepříjemnou upřímnost. Alespoň hned víte, na čem jste. Takže, když vaše paní doktorka pronese ono "Ježíši Kriste", potom byste měli alespoň zpozornět.

"Pane doktore, to není normální. Vždyť vy vážíte 68 kilo!". Samotného mě ten údaj taky překvapí, ale někde v duchu cítím paradoxně pěkný pocit. Vždyť to jsem přece vždycky chtěl! "Já vás musím poslat zpátky sem k nám na metabolickou JIPku. Jste podvyživený, musíme vyloučit podezření na anorexii, ale i onkologické onemocnění". Je zvláštní jak člověk přijímá postupně tu řadu možných diagnóz. Podvyživený? To mi vlastně dělá radost … po všech těch desetiletích života tlusťocha. Anorektik? No, to tedy opravdu nejsem, protože kdyby paní doktorka věděla, že za den dokážu spořádat třeba i pět tyčinek Snickers. Ale onkologické onemocnění znamená rakovinu a v tu chvíli vám mezi půlkami nikdo neprotáhne ani list papíru. Tady si uvědomíte, že se najednou moc bojíte, protože s tím jste vůbec nepočítali.

Nic mi nebylo platné, že jsem se snažil vysvětlit, že opravdu hodně cvičím, a že do toho svého odoperovaného žaludku se mi moc jídla nevejde. Nakonec jsem na tu JIP opravdu nastoupil. Po pár dnech mě propustili. Nic nenašli, ale prý mě alespoň spravili o dvě kila. A tak to vlastně zůstalo dodnes.

Když tak ležíte na té nemocniční posteli a sledujete, jak do vás kape asi nějaká ta proteinová, či jiná výživná, bomba, potom je telefon, sms, a Michaela na druhé straně vlastně požehnáním. Nepíšu jí, kde jsem. Ale bavíme se třeba o tom, jaké má ona pochybnosti o nás společně. Michaela mě jednou dostala naprosto do kolen. Bavili jsme se o tom rozdílu věku nás obou. A když mi asi zcela upřímně o svém pocitu napsala, že je to pro ni opravdu velký problém, protože jednou umřu mnohem dřív než ona … ano … tak, když ležíte na kapačkách na JIP, potom vás to opravdu moc nepotěší. Vždyť ona má vlastně pravdu.

Ale postupně z ní cítím, že tu věc s věkem přestává řešit. Když mě potom jako zdravého pustí z nemocnice domů, potom se odhodlám ji pozvat znovu na rande, a ona tentokrát neodmítne.

Kapitola XI. - Den pětistý čtyřicátý třetí

11. dubna 2017 v 23:55 | Denis Arnold
Den pětistý čtyřicátý třetí

Barboře jsem zavolal hned druhý den dopoledne. Tatam byla moje sklíčenost, nechuť mluvit s lidmi, a moje ulita vůbec. Nepovídali jsme si tolik hodin jako včera, ale i tak to bylo nádherné. Už to, že mi řekla, abych moment počkal, že jde na zahradu, kde je lepší signál, pro mne znamenalo víc, než bych kdy byl řekl nebo si dokázal představit. Bral jsem to, jako že jí na tom záleží, a byl to moc hezký pocit.

Její syn je prý s rodiči na houbách a ona už je vyhlíží. Na můj povrchní dotaz, jestli mě hodně za včerejšek nenávidí, protože se nemohla vyspat, jsem se dočkal odpovědi, že naopak. Zdánlivě běžná odpověď mi rázem vylepšila den. A když mi řekla, že na můj dnešní telefonát netrpělivě čekala … no … s člověkem dokážou zamávat i mnohem méně obsažné věty. Samozřejmě, neskákal jsem během telefonátu s ní do výšky, ale v duchu ano, a to tak že hodně, ale ona to poznat nesměla.

Moc jsem najednou toužil ji poznat. Proto její nabídka, že bychom se mohli dnes večer vidět, bylo ta nejhezčí otázka za poslední měsíce. Krátce na to jsem zalitoval své hloupé a přitroublé povahy, kdy jsem řekl, že je to možná dost brzo, že ji nechci někam tahat, že když je s rodiči … a tak … Hned se toho chytla a vlastně mi dala zapravdu. Jenže, já byl neupřímný už, když jsem ty věty vyslovoval. Dost možná, že jsem chtěl slyšet opak, ale on nepřišel. A najednou mi přišlo, jak moc ji vlastně chci vidět. Dalo mi potom dost práce to vše nenápadně okecat, aby mé předchozí věty neplatily. A tak jsme se nakonec domluvili. V sedm večer v jednom malém městě u Sázavy. Pro ni pár kilometrů od chalupy a pro mě kousek od sjezdu z dálnice.

Asi bych to nebyl já, kdybych k té restauraci nepřijel za minutu dvanáct. Rychle jsem zaparkoval auto a pomalu utíkal směrem k restauraci. Bylo mi trapně, když jsem najednou z nějakého dětského železného kolotoče za parkovištěm uslyšel: "Haló, já jsem tady." Nebylo mi příjemné zjistit, že viděla můj spěch na poslední chvíli.

Barbora byla trochu jiná, než na fotkách ze seznamky. Byla hezčí. Hned jsem si všiml, že není zmalovaná jako to znám odjinud. Bunda, ve které seděla v restauraci, taky nebyla evidentně její. Těch několik čísel navíc mi později vysvětlila, že si pomalu vše na sebe půjčila od mamky a tety, protože jela zkrátka na chalupu a nevěděla, že se potkáme. Každopádně, nic z toho mi nevadilo. Během večera si bundu několikrát svlékla a zase oblékla, ale já to přikládal nervozitě, a to mi vlastně dělalo dobře.

Než jsme si objednali pití a jídlo, tak jsem se dozvěděl, že je vlastně hodně konzervativní, a že je pro ni naprosto normální si dělat zkoušku zkoušky. To se docela ukázalo i v tom, co si objednala k večeři. Kuřecí prsa s broskví a plátkem sýra. Hned jsem si vzpomněl na televizní kuchaře, kteří takovou volbu dnes považují za totalitní úlet a hodně se tomu smějí. Ale ona na své objednávce trvala a mně to vlastně imponovalo.

A ve stejném duchu pokračoval i večer. Hned na začátku mě dostala přiznáním, že vlastně není Barbora. Jmenuje se Michaela, a Barboru zvolila jen pro seznamku. Hned jsem si vzpomněl na Michaelu ze Žižkovské věže. Dvě Michaely za sebou? Tak to bude dost možná osudem daný malér!

Ale nebyl. Prožil jsem moc hezký večer. A že ten večer bude hezký, mi došlo, až když si naprosto zbytečně a jen a jen, aby protahovala čas, objednala po večeři třikrát stejný čaj. Vždy velmi pečlivě sáček s vylouhovaným čajem několikrát omotala na talířku takovou tou šňůrkou od čajového pytlíku k tomu papírovému označení značky čaje. Docela jí ten proces vyhovoval, protože mohla mít celkem důvod po tu chvilku sklopené oči.

O sobě moc nemluvila a po mně toho taky moc vědět nechtěla. Myslím, že nám to oběma vyhovovalo. Ale pořád bylo o čem si povídat. Večer do jedné ráno, kdy nás personál z restaurace vyexpedoval, uběhl až moc rychle. K mému překvapení Michaela souhlasila, že si můžeme povídat ještě chvilku v mém autě. A povídání to vlastně bylo hodně dlouhé. V autě hrála muzika, sem tam jsem musel pustit motor, abychom se zahřáli. Někdy ve tři čtyři ráno jsem se přistihl, že si svírám ruce mezi koleny, aby mě nenapadlo se pokusit ji vzít za ruku. Určitě bych tím večer jen pokazil.

Nakonec jsme se rozloučili. Nepodali jsme si ruku a nepolíbili se na rozloučenou. Z hlediska toho zvláštního večera by nám oběma asi přišlo vše nepatřičné. Když jsem po odjezdu z parkoviště po pár kilometrech zastavil, abych se vyčůral, a pohlédl na naprosto čisté nebe s nádherným úplňkem, najednou mi docvaklo, že jsem zažil naprosto mimořádné setkání a že udělám vše, abych Michaelu mohl znovu vidět. Tehdy mi došlo, že ačkoliv jsem neucítil ruku nebo rty, že jsem se vlastně asi zamiloval, a že moc budu toužit po tom ji znovu vidět. A ani mě sobecky nenapadlo, že ona nemusí znovu chtít vidět mne.

Kapitola X. - Den pětistý čtyřicátý druhý

11. dubna 2017 v 14:13 | Denis Arnold
Den pětistý čtyřicátý druhý

Barbora … z internetové seznamky. V něčem je od začátku jiná. Když jste v pozici mužského, kterému nejde o rande nebo kafe, ale jen a jen o psaní, potom si nemůžete nevšinout, když má někdo jiný, než takový ten běžný seznamkový profil.

Tady je pomalu každý v kolonce povolání manažer nebo právník. Profily, kde žena od začátku dává najevo, že je strašně aktivní, že má spoustu přátel a že nemá vlastně vůbec žádný volný čas … no … po pár měsících už takové profily ani nečtete, protože vás napadne, že ona vlastně partnera nehledá. Ale psát o sobě hlouposti, které povětšinou ani nejsou pravda, tvářit se strašně nezávisle, a přitom platit nějakých 700 korun za tříměsíční členství … poslat sem tam nic neříkajícího smajlíka nebo úsměv druhé straně … to je taky určitý výraz skutečné povahy toho, kdo je na druhé straně internetu. Někdy mě zaráží, že každý z nás týden co týden zdolává nějaké ty skály, nebo že všichni žhavíme pomalu každý den bicykl, abychom zdolali sjezd z nějakého kopce nebo urazili hodně kilometrů po silnici. Kdyby to tak opravdu bylo, potom by to třeba v Praze muselo vypadat jako v nějakém vietnamském velkoměstě, kde auta proti lidem na kolech nemají šanci. Tak to tady prostě chodí. Za nějaký čas si zvyknete a věci začnete přehlížet.

Seznamkový profil Barbory je v tomto dost jiný. Cítím skromnost, vím, že je jí 35 let, že má malého syna a že hledá lásku. A za to, co o sobě napsala, se vůbec nestydí a hlavně … neschovává to vše za celkový obraz profilu, který jinde a jindy vyznívá spíše ve sdělení … "když se mi někdo ozve, budu ráda, když ne, taky se nezblázním". Odpověděl jsem jí něco v tomto duchu. Napsal jsem, že ten profil je opravdu jiný, že třeba nebojuje za světový mír a odstranění hladu ve světě. Ne, to není legrace … takové profily na zdejší seznamce jsou opravdu hodně časté. Tedy … vedle toho sportování. Popravdě … cítil jsem i potřebu jí položit otázku, že je atraktivní, mladá, evidentně není blbá a už vůbec, že nevypadá jako zoufalec. Vše jsem zakončil otázkou: "Proboha ženská, co vy tady vůbec děláte?". A ani jsem odpověď nečekal. Jsem o nějakých šestnáct let starší a ona by byla svým způsobem i divná, kdyby sáhla k odpovědi pro staříka.

Jenomže ona odpověděla. V žádném případě jsem se za ty měsíce nestal profesionálním seznamkovým baličem žen. Naprostou většinu mých protějšků na druhé straně seznamky odradím ve chvíli, kdy poznají, že si chci jen psát. U Barbory jsem si navíc moc dobře vědom, že jsem pomalu ve věku jejího otce. A tak se naše následující dopisování z její strany spíš ubírá ke konstatování, že tato seznamka je její první pokus a jak tedy já, z pozice několikaletého zdejšího seznamkového matadora, vidím její šance poznat toho pravého mužského. A zase moje odpovědi spíše směřují k radám, kterak si nenechat za tři měsíce strnout ze strany seznamky peníze z kreditní karty na další období, nebo že ji může potkat rande, kde se nápadník ani neobjeví, ale dost možná bude stát někde za sloupem nákupního střediska a bude mu dělat dobře, že takovou holku vlastně na rande vytáhl. Bavíme se i o tom, že v naprosté většině případů fotografie na profilu zase až tak moc realitě neodpovídají … buď jsou úplně odjinud, nebo mají věk už pár let od svého vzniku za sebou.

Barbora si tady na seznamce našla nějakého hasiče, který se rozvedl, má děti, a teď hledá. Po pár dnech mi napsala, že na kávě skutečně byli, ale že zřejmě oba byli rádi, že kávu dopili, rozloučili se, a se slibem, že si zavolají, se rozloučili, aby už nic dál neproběhlo. Je mi jí líto, působí jako vážně moc milá a fajn holka. Píše opravdu hodně skromně a na mne to dělá moc velký dojem. Už několikrát jsem si pomyslel, že osud ke mně byl vlastně krutý, protože jsem oproti ní tak starý. Je to první ženská, se kterou si dokážu představit, že si nebudeme jen psát. Ale ten rozdíl věku a i témata, kdy já radím a ona poslouchá, nás od sebe oddělují.

A pak se to stalo. Mám kamarádku. Mladou holku, která se ve třiatřiceti vypracovala ve velké firmě na obchodní ředitelku. To tak trochu znamená, že jste bez partnera, dítěte, nebo jiných podobných ambicí. A já jsem zase člověk, který se lidem vyhýbá. Nic si s Olgou vzájemně dát nemůžeme. Ale sem tam na večeři společně zajdeme. Nejiskří to mezi námi, myslím, že jsme skuteční kamarádi, a to i navzdory tezi, že kamarádství mezi mužem a ženou vlastně existovat nemůže, protože vždy alespoň jedna strana má představu jinou.

S Olgou jsme si domluvili po pár měsících zase večeři na dost zapadlém místě v Praze. Já to podle navigace našel, ale Olina nikde. A tak jsem ji zavolal, abych ji případně na místo navedl. Znáte to … ťuk ťuk do telefonu, telefon na ucho a slyšíte vyzvánění. A pak najednou slyším: "Ahoj, ty mi voláš?" Tak dvě vteřiny mi trvá, než mi dojde, že ten hlas je úplně jiný! Bezmyšlenkovitě, a napůl automaticky, jsem nevytočil Olgu, ale právě díky množství předchozích sms moji Barboru ze seznamky. Co to s člověkem udělá? No … slabší povaha telefon bezeslova asi típne a bude následně dlouho přemýšlet, jak to položení telefonu vlastně druhé straně okecat. Moje letitá praxe doslova vyžadovala pohotovost a tak, když mi to v těch dvou vteřinách vše došlo, se mi ta pohotovost hodila. Situaci mi ještě zkomplikoval právě příjezd Olgy na parkoviště restaurace, které jsem jednou rukou ukazoval, kde má zaparkovat, a druhou rukou držel telefon na uchu s Barborou. Obě, alespoň v mých očích, si neměly vše dohromady spojit. Tedy … musím říct, že to úplně jednoduchá situace pro chlapa není.

"Chtěl jsem tě slyšet. Nezlob se, že otravuji," odpověděl jsem Barboře, a Olině současně v ten okamžik ukazoval, že už ok, že může vypnout motor.

Moc, opravdu moc mě překvapil hlas Barbory, jeho zabarvení, a taková zvláštní bezprostřednost a upřímnost, které jsem z telefonu slyšel a cítil. "Jsem ráda, že jsi nakonec zavolal. Myslela jsem si, že to asi nikdy neuděláš. Je z tebe cítit takový nezájem. Myslela jsem, že jsi snad i nějaký přelud." Opravdu jsem upřímně a od srdce odpověděl, že je milá a že děkuji a že to tak není. "Jen jsem to zkusil, mohu se ještě někdy ozvat?". "Tak … tak po deváté, ano? Musím uložit malého, ale pak to půjde," odpověděla a mně bylo najednou moc hezky po celém hrudníku. Najednou jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem si domluvil večeři s Olinou a že v mém pokračování telefonátu s Barborou to teď opravdu nejde. Ale ta devátá, to prostě musím!

Domů jsem přijel kolem půl deváté. Další půlhodina byla tak trochu utrpením, protože jsem si přestal být jistý sám sebou, ale i Barborou, jestli mi telefon nakonec opravdu zvedne. A těch pět minut po deváté? Musel jsem vydržet! Přece nezavolám přesně v devět. A pak jsem zavolal. Barbora to zvedla a moje veškeré obavy ihned spadly. Byla stejná jako navečer. Milá, bezprostřední, nádherně se smála. Je na chalupě se synem někde u rodičů. Je prodloužený víkend a zítra půjdou do lesa na houby. Chce něco vědět o mně a já chci něco vědět o ní. Ale nic důvěrného, nebo snad i zásadního. Hned na začátku přistoupí na moji větu, že o věcech, o kterých nechceme mluvit, prostě mluvit nebudeme a že si to hned řekneme. I tak spolu mluvíme až do druhé hodiny ranní. Dvakrát slyším, že na Barboru někdo během našeho hovoru mluví. Prý maminka, protože leží pod peřinou v pokoji, který se nevytápí. Je mi líto, že jí je zima, ale současně mi to dělá strašně moc dobře. Ješitnost mi šla vždy velmi dobře.

Potom se domluvíme, že si zavoláme hned zase zítra. Barbora asi vůbec netuší, jak moc to vše pro mne znamená, a jak se moc těším na zítřek.

Kapitola IX. - Den pětistý dvacátý devátý

7. dubna 2017 v 11:05 | Denis Arnold
Den pětistý dvacátý devátý

Zase uběhla řada dnů. Moje každoměsíční návštěva lékařky na psychiatrii způsobila vlastně dvě věci. Měsíc co měsíc mi zatím pokaždé mění antidepresiva. Pořád něco zkoušíme. Ať mi ale předepíše cokoliv, stejně nějakou výraznou a zásadní změnu necítím. Ale nakonec … co řeším? Tu nejvýraznější změnu přineslo po pár týdnech hned první nasazení léků ještě v nemocnici.

Už nezažívám ten ponižující pohled na kýbl vedle postele, který se mi vracel jako potupa zpátky do duše. Každé ráno jsem také schopný vstát, opustit postel a navštívit koupelnu. Podstatná pro mne je i druhá změna v podobě toho, že jsem začal komunikovat s okolím. Sice jen po internetu, ale i to se najednou počítá. Když žijete úplně na dně, potom pro vás hodně znamená jakýkoliv posun směrem z toho dna, i když to třeba pro mnoho vašich sousedů bude směšné a z jejich pohledu vlastně bezvýznamné a dost možná hloupé. Vůbec bych se nedivil, kdybych zde v ulici získal nálepku minimálně podivína. Ale lépe to zatím opravdu nejde. A já jsem upřímně šťastný, že je to alespoň takto. I to konstatování, že jsem šťastný, je obrovským posunem, protože depresáři šťastní nejsou. Ano, asi to není ta představa obsahu štěstí, jak ho vnímá zdravý člověk, ale pro mne je to nyní opravdové vítězství.

Dole v přízemí mého baráčku se ale nezdržuji. Ty místnosti jsou vlastně jen typické, a dnes už i jen prázdné, kanceláře a já se své práce, pohledu na kopírku, pohledu na šanony se spisy a lidi kolem telefonů a počítačů pořád moc bojím. A tak trávím většinu dne ve své malé ložnici, kterou jsem si kdysi v rámci přestavby domku nechal jen pro sebe. Mám tady vše, co potřebuji ... postel, televizi a počítač. Svůj život řídím a prožívám právě tady.

Každých pár dnů slyším ze zdola kroky a pohyb. Vím, kdo to je, ale stejně dolů nejdu. Moje máma se tady vždy jednou za dva tři dny objeví a naskládá mi do mrazáku krabičky s jídlem. Jede vlakem nějakých sto kilometrů, potom MHD asi hodinu z nádraží. Celá ta akce ji musí stát vždy tak půl dne. Přesto se za mnou nikdy nejde nahoru podívat. Asi dostala v nemocnici nějaké instrukce, či co. A já jsem jí za to moc vděčný. Vůbec netoužím po větách, že vše bude zase dobré.

Naše vzájemné vztahy se po mnoha létech hodně změnily. Tedy spíš můj vztah k mámě. Co jsem se oženil, měl rodinu, děti a práci v Praze, naprosto hloupě jsem začal dávat přednost právě jen své práci a právě jen už své vlastní rodině. Kolikrát se stalo, že jsme přijeli na víkend do Pardubic, my se s mamkou z nějakého malicherného důvodu štěkli, a já zavelel rodině, že odjíždíme. Ani jsme si nestihli sundat v předsíni bundy. Ano, člověk je mnohdy moc hloupý, arogantní a sobecký. A když je mu potom blbě, nemůže se nevšimnout, že do mrazáku mu nenosí jídlo děti nebo manželka, ale právě jeho máma, kterou tolikrát zbytečně a nespravedlivě odstřelil.

Je nás šest sourozenců. Já jsem nejstarší. A v takové rodině má většinou první a poslední dítě statut takového toho jedináčka. S mamkou jsme od sebe věkově pouhých, a necelých, osmnáct let. Když jste dítě, vůbec si ten fakt neuvědomujete. Když jste jako táta od rodiny v maléru, potom vám dojde, že vy a mamka jste pořád jen jedna generace, která si rozumí a má si co říct bez ohledu na způsob myšlení a změny tokem času kolem vás.

Internet. Mnoho lidí cítí naprosto správně tu ztrátu identity, osobnosti a bezprostředního fyzického pohledu do očí při komunikaci s jedinečným člověkem proti němu třeba na kávě. Ale pro mne je to nyní vlastně jediná možnost, jak komunikovat s okolím. Anonymita se stala nakonec mojí vzpruhou. Postupně mi přestává stačit se ráno probudit, udělat ty nejdůležitější věci, absolvovat každý den další a další díly pravidelně jdoucích seriálů v televizi, abych večer na každém kanálu vyslechl krvavé zprávy, a nakonec podpořen práškem na spaní usnul, aby následně přišel další, ale hlavně ten samý den.

A tak se postupně čím dál více odvažuji komunikovat s někým neznámým na různých chatech a seznamkách. O fyzický kontakt s takovými lidmi ale nemám pořád vůbec zájem a celkem záměrně v komunikaci pokračuji jen s lidmi, kteří to mají stejně jako já.

Něco z vás ale i taková anonymní komunita vycítí a mnohdy i využije, aby vám sebrala hodně z toho mála energie, kterou disponujete. Byl jsem vždy tak trochu vrba, která naslouchala lidským příběhům. V práci to znamenalo navíc těmto lidem nabídnout konkrétní pomoc nebo řešení. Na internetu jste ale jen to naslouchající a chápající druhé ucho. A tak postupně poslouchám někdy až bizarní nebo legrační životní příběhy. Ale mnohem častěji vnímám smutné a pohnuté osudy a zážitky. Některé věci opravdu dokáže vymyslet jen život. Domácí násilí, domácí znásilnění, bytí a ponižování jednoho dítěte a naopak naprosté opičí vyzdvihování dítěte druhého. Domácí ponižování a manipulace tady nejsou také vůbec neobvyklé problémy. O pracovních problémech moc neslyším, zřejmě protože si píšu téměř výhradně s ženami.

Stejně tak tady na internetu není problém z ženy vycítit, že si jen dokazuje, že by mohla, kdyby chtěla. Velkým překvapením, tedy zpočátku, když se to stane několikrát, tak už tak překvapený nejsem, pro mne je i rozhovor se ženou, která od samého počátku velmi důrazně dbá na svoji anonymitu, až striktní zásadovost a počestnost. Od takové ženské vás později šokují třeba i nahé fotografie, o které jste ani nežádali. Když jindy zavoláte na poskytnuté číslo, potom vám velmi rychle dojde, že při rozhovoru s vámi některé ženy masturbují. Prý mám do telefonu sexy hlas, což je naprostá hloupost, protože když se slyším na nějaké nahrávce třeba v diktafonu, z celé duše svůj protivný hlas nenávidím. Ale naprosto žádným problémem není na internetu ani počátek rozhovoru někdy ve dvě odpoledne, aby vám cudnost z druhé strany chatu za pár hodin skončila v posteli. Dokonce přijede sama a vy pro ni ani nikam autem nemusíte. Někdo je zoufalý, někdo si něco jen dokazuje, a někdo hledá jen zábavu a dobrodružství. Není to častá věc, protože o lidská setkání opravdu zájem nemám, ale přiznávám, že dvakrát se mi to už stalo. Tady jsem si asi já cosi dokazoval.

A tak člověk, když o to stojí, dokáže slyšet a zažít různé příběhy. Nechci být konkrétní, protože o tom moje povídání není. Ale jen pro ilustraci jeden takový příběh zmínit musím...

Jmenovala se Michaela, a nějak jsme si padly do oka na jedné seznamce. Michaela se od počátku naší komunikace vyznačovala urputnou snahou být na mužském naprosto nezávislá. Třeba mi poslala padesát nádherně rudých růží. Trochu rozpačitě jsem zásilku přebíral od dopravce a snad jsem se i styděl, protože takové věci má přece dělat chlap. S jedním takovým mužským, kterému dává najevo svou nezávislost, už má dceru. Nic po otci dcery nechce a sem tam jim oběma umožňuje i setkání. On o ta setkání ale moc nestojí. Zato mnohem víc stojí o to, aby si přes firmu Michaely dokázal odepsat DPH z nákupu horského kola. A Míše to tak vyhovuje. Má velkou marketingovou firmu, kde je absolutním mozkem a vládcem. Firma jí hodně dobře funguje a prosperuje. Během naší komunikace mě dokázala několikrát vyrazit dech věcmi, které si o mně na internetu zjistila.

Michaela jednoho dne přijela za mnou domů na kafe, protože jí velmi brzo došlo, že já nikam nepůjdu, a to i za cenu, že si spolu přestaneme psát. Byla fajn. Byla hodně sebevědomá, rázná a na můj vkus příliš dominantní ... ale byla vlastně fajn. Po dvou skleničkách portského se jala vyrazit po mém přízemí prohlížet zarámované fotografie. "Děláš pěkné děti," povídala. Co na to máte říct? Máte být skromní, pokrčit ramena a říct, že jsou obyčejné? Jsou to přece jen a jen vaše děti a dost možná vás nikdy nenapadlo se na to takto dívat.

Pár dnů na to mi od ní přišla pozvánka, že slaví narozeniny a že jsem zván na Žižkovskou věž do pokoje One Night. One Night? Na tomto místě je asi dobré vysvětlit, že ta příšerná, vysoká kovová stavba na Žižkově má někde restauraci, kterou nikdo ani pořádně nezná, ale hlavně, že zde opravdu existuje luxusně vybavené apartmá zvané One Night … za cenu bezmála třicet tisíc za noc. Jiný název si vzhledem k ceně ani nelze představit. Asi se zase předvádí … to bylo první, co mě napadlo. Měl jsem pocit, že jedu na nějaké exklusivní místo … na nějakou okázalou narozeninovou párty. Chyba lávky, Deny!

Výtah, zaklepání na dveře pokoje a tam vám přijde otevřít jen ona. Prý už tady někdo byl, protože ona ten pokoj má od dvou hodin odpoledne, ale všichni už odešli. To ostatně poznáte i vlastním pohledem podle vyjedeného tácu s nakrájeným ovocem. Zřejmě pozornost podniku. Ale teď jsme tady sami.

Ano ... luxus každým coulem. Obrovská televize, nádherný nábytek, úžasná postel, přepychové povlečení, vše prosklené, bar a opravu fascinující koupelna. Dojem asi kazí jen nasměrování té obrovské prosklené stěny pokoje směrem na žižkovské sklady a dál ven z Prahy. To tehdy někdo nedomyslel. Je to přesně obráceně, než výhled na staré centrum města, kam bych asi pokoj nasměroval já. Ale i tak to stojí za to.

Povídali jsme si, popíjeli z baru do malých lahviček ukrytý alkohol, společně se vykoupali v obrovské vaně a pomilovali jsme se. Potom jsme si zase povídali a zase se pomilovali. Jako milenka byla naprosto úžasná. Dokázala mi říct, kdy mám být v ní, kdy ji to mám dělat jazykem, a kdy rukou. Teprve mnohem později mi došlo, že jsem dvakrát za tu noc vyvrcholil do ní a že to tak úplně náhoda nebyla. Míša chtěla druhé dítě, a zase s člověkem, který měl být jen dárcem spermatu. Hlavně musel asi dělat hezké děti a nesměl být úplně hloupý. Naštěstí jsem už starý kořen a tak se ze mne tatínek nakonec nestal.

Vše mi přiznala v dopise na rozloučenou, který mi s balíčkem od ní přišel. Druhým obsahem balíčku byl takový ten velký obraz, kde je nějaká fotografická koláž, ale vše je na hrubém platně, že to jako obraz vypadá. V popředí toho je Michaela, za ní Žižkovská věž a dole vytištěné datum naší jediné společné noci.

V poslední době v té poměrné záplavě komunikací s ženami se objevila celkem náhodně Barbora, která psala úplně jinak. A naše dopisování se dostalo do fáze, kdy jsem se začal těšit na každou její reakci a toužebně a napjatě jsem čekal na každou její odpověď. Byl bych hloupý, kdybych zrovna Barboru nevyčlenil z té spousty jiných reakcí. Ty její mě začaly doslova fascinovat.

Kapitola VIII. - Den čtyřstý padesátý sedmý

6. dubna 2017 v 11:29
Den čtyřstý padesátý sedmý

Muselo to tak nakonec dopadnout. Jen naivní člověk by to viděl jinak. A já v tomto naivní byl, ale prostě jsem začal intenzivně doufat, že se to vše dá zachránit. Proto jsem po domluveném podání žádosti o rozvod svůj návrh po nějakém čase od soudu vzal zpět. Ale Alena už byla rozhodnutá a podala návrh na rozvod sama znovu, tentokrát už v pozici navrhovatelky.

Jednou, když mi bylo hodně těžko, jsem jí zavolal do práce. Telefon mi zvedla její kolegyně a po slovu moment následovalo ono klasické překrytí sluchátka rukou, kdy slyšíte jen tlumený zvuk rozhovoru. Umím si představit Alenino zběsilé zamítavé kroucení hlavou a jednoznačnou zápornou gestikulaci rukama. Po pár vteřinách jsem se dozvěděl, že tady teď není.

Odcházím z Justičního paláce a v hlavě se mi neskutečnou rychlostí promítá film mého života za posledních třicet let vedle Aleny. Před pár minutami jsem si vyslechl rozhodnutí soudu … naše manželství se rozvádí. Ale na světě by to tak asi fungovat mělo. Každé špatné rozhodnutí, každý špatný čin by měl být v nějaké formě potrestán. Protože jen tak si uvědomíme, a snad se tím v budoucnu i budeme řídit, že jsme udělali chybu. A já si před chvilkou trest vyslechl.

Poznali jsme se o prázdninách na jihu Čech, kde mě kdysi vychovávala babička a kde Alenina rodina měla chalupu. Jsme od sebe věkem jen o jeden měsíc a krátce po prázdninách toho roku, kdy jsme spolu začali chodit, nám bylo oběma šestnáct let. První rok do dalších prázdnin byl takový všelijaký … já jsem tajně v prváku na gymplu v Pardubicích zkusil i jiné vztahy. A Alena to samé absolvovala v Praze. Naše druhé společné prázdniny začaly rozpačitostí, vzájemnou bilancí nevěry a nepevnosti našeho vztahu. Když jsme z prázdnin oba odjížděli domů, byli jsme si jisti jeden druhým, a tak to i do budoucna dlouhých třicet let už zůstalo.

Po maturitě a neúspěšném přijetí na školu jsem se zakousnul, že tu školu prostě dělat chci, ať mi kdo chce, říká cokoliv. Z hlediska kádrového posudku, který se tehdy v rámci rozhodování o přijetí na universitu posuzoval, jsem si zrovna ideálně nevedl. Biologický otec emigroval do Ameriky, lhostejno, že jsem o něm od té doby neslyšel. To do posudku nestrčíte. Můj opravdový táta, který mě i osvojil, byl vyhozen z partaje, a tak ani on mi zrovna moc v tomto asi nepomohl. Ale nikomu jsem to nevyčítal. Nějak mě tehdy napadlo, že bude nejlepší, když mě ke studiu vyšle samotná dělnická třída. Odejít z nástavbové střední programátorské školy v Náchodě po necelých třech měsících bylo tehdy moje první vlastní rozhodnutí, které mi mělo následně ovlivnit celý život. Vzpomínám si na můj první skutečný a zásadní konflikt s rodiči. Mé rozhodnutí odejít z Náchoda do fabriky a živit se s maturitou jako pomocný dělník ve skladu hutního materiálu, bylo pro oba tehdy moc. Byla to první samostatná a důležitá věc, kterou jsem si prosadil.

Dodnes vzpomínám na mé začátky uprostřed montérkového světa. Ve společné šatně jsem vyfasoval skřínku, která ani neměla očka, kterými by se provlékl visací zámek. Ale postupně se tak nějak vše uklidnilo. Já pracoval ve skladu, později jsem si udělal takzvané vazačské zkoušky, abych mohl pracovat pod továrním mostním jeřábem. Když je vám devatenáct, narážky, posměch a despekt okolí vnímáte naprosto jinak, než později ve středním věku. Asi po roce udělal můj vedoucí, nebo chcete-li šéf, fatální chybu. Při nakládání mnohatunového balíku plechů si nezkontroloval svislost lan mostového jeřábu, balík plechů se nadzvedl a on se ho marně snažil v jeho pohybu do strany zastavit rukou. Ta jeho ruka se opřela loktem o další hranici balíků plechů a z toho není cesta ven. Tehdy jsem poprvé viděl, jak vypadá lidská kost a šlachy. A tak jsem se stal vedoucím hutního skladu já, protože nikdo jiný nebyl. Zpočátku jsem slýchával od ostatních, že jestli budu takhle dělat, že ze mne budou chodit jen montérky. Ale nakonec jsem si určitý respekt získal a dokonce po dvou letech, když jsem v továrně končil, jsem zažil upřímné a nefalšovaně kamarádské rozloučení.

Na další dva roky jsem odešel za Alenou do Prahy, kde jsem získal místo topiče v kotelně obrovského domu v centru Prahy a dál pracoval na svém kádrovém posudku pro studium na vysoké škole. Každý rok jsem to vždy na přelomu jara a léta zkoušel u přijímaček, ale nic platné mi to nebylo. Vyšlo to nakonec až napočtvrté.

Problém tehdejší doby byl ten, že když se kluk nastěhoval do rodiny své holky, že povětšinou došlo na mínění rodiny, a ta manželčina vyznávala názor, že bydlet spolu mohou jen manželé. S Alenou jsme se vzali v našich jednadvaceti na den jejích narozenin. Za dva roky po svatbě se nám deset minut před dvanáctou na Silvestra narodila dcera.

Byl jsem tehdy pár dnů po porodu v prvním ročníku na škole a vzpomínám si na náš vzájemný telefonát, kdy já jsem se ze Slovenska na lyžařském kurzu od plačící Aleny dozvěděl, že je zpátky i s dcerou u Apolináře, že má za sebou kyretáž a že dceru nechali v průvanu, a ona je teď nemocná. Jeďte domů z povinného kurzu na pomalu tehdy politické škole ze Slovenska! Odbyli jsme si to na dálku, ale ustáli jsme to.

Potom následovalo dlouhých pět let. Kyretáž způsobila Aleně srůsty a ona přestala menstruovat. Už nikdy nebudeme mít druhé dítě. Vzpomínám si, jak moc mě tehdy dorazila hloupě konstatující otázka gynekologa, který řekl: "Ale vy už jedno dítě máte, ne?" Alena potom od svých dvaadvaceti začala viditelně stárnout a šedivět. Díky zázračnému doporučení se později začala léčit u nějakého politicky vystrčeného gynekologa, který pracoval v ordinaci na předměstí Prahy. Dodnes mě mrzí, že jsem si nezapamatoval jeho jméno. Když po roce nebo dvou Alena přišla s první kapkou menstruační krve, oba jsme to považovali za naprostý zázrak a den bezbřehého lidského štěstí. Její stav se měsíc od měsíce zlepšoval, alespoň pokud se týká zdraví normální ženské. S druhým dítětem jsme to už dávno a dávno vzdali.

Vojnu po škole jsem absolvoval v Podbořanech a v Žatci jako velitel tanku a později tankové čety. Normálně bych na to období asi rád nevzpomínal, ale stalo se něco úžasného. Alena je těhotná! Vzpomínám, že když jsem to volal mé mámě, že se naprosto lidsky, neplánovaně a bez jakéhokoliv afektu do telefonu rozplakala a telefon mi bezeslova položila.

Syn se narodil pět a půl roku po své sestře. Ani tehdy to ale nešlo tak úplně normálně. Příčná poloha, porod necelých 48 hodin … paní přece nechcete rodit císařem …, potom na monitoru přestalo být to malé srdíčko a nastoupily kleště. Alena byla tak porodem zřízená, že ještě hodně týdnů potom jsme každý den připravovali lavor s dubovou kůrou, ve kterém několikrát za den seděla. Ale i to jsme přežili. Naše dvě děti jsou dnes úžasné.

O další etapě našeho společného života asi není co říct. Zvonilo se v celé republice klíči, abychom byli svobodní a mohli si vybrat i soukromé podnikání. A tak přišly devadesátky. Já si udělal postupně profesní licenci a se čtyřmi klienty na počátku jako začínající, ale sebevědomý, podnikatel otevřel vlastní kancelář. Ono to zní docela snadně, ale tak to opravdu nebylo. Nakonec jsem měl štěstí. Za dvacet pět let praxe jsem vybudoval docela renomovanou kancelář s třemi stovkami klientů a s celkem nadstandardním počtem zaměstnanců v rámci mého oboru.

Dnes mě rozvedli. Já jdu po chodníku k autu a mám hlavu k prasknutí. Kdybych nebyl chlap, asi bych si někde sedl na lavičku a ve skrytu před okolím brečel. Tato etapa skončila. Mohu na vše už jen vzpomínat. Moc dobře si uvědomuji, že posledních třicet let mého života se najednou stane jen vzpomínkou, která už nikdy nebude mít pokračování. Jakou cenu ve finále mají váš profesní úspěch, peníze, drahá auta stojící před zcela novým velkým domem, když opravdu lusknutím prstů jeden den ztratíte zdraví a za pár měsíců na to dokonce rodinu? Můj pád na dno je způsoben okolnostmi, ale podstatnou částí i jako důsledek mého chování a způsobu stanovení životních priorit. Už jsem to jednou říkal … každý příběh má tři verze … moji, tvoji, a pravdu.

Člověk se v takové chvíli uchyluje k větám, kterým sice moc nevěří, ale v tom okamžiku jsou to jediné, co vlastně má. Ty moje zní: "Každý konec je novým začátkem. A … každý pád na hubu je vlastně pohybem vpřed." Bude to těžké, ale pokusím se jít dál.

Kapitola VII. - Den třístý třicátý šestý

5. dubna 2017 v 10:12 | Denis Arnold
Den třístý třicátý šestý

Na tu vizitku nakonec opravdu došlo. Došlo na ni v okamžiku naprosté lidské zoufalosti člověka, který si uvědomil, že možná už zítra nedokáže močit do kýble vedle postele, a velmi pravděpodobně svoji velkou potřebu nebude schopný vykonat dole na záchodě. Lékařka to rychle pochopila a nekompromisně mi sdělila, že musím do nemocnice a že mi posílá sanitku.

A tak jsem už několik týdnů na otevřeném psychiatrickém oddělení v nemocnici. První dny se moc od pobytu doma neliší. Je tady zavedený pevný řád, ale zpočátku vás nikdo do ničeho nenutí. Nechají vás celé dny ležet v posteli a dohlížejí jen na to, aby člověk jedl a bral léky. Při ranním, poledním a večerním braní léků dostanete v umělohmotné lékovce několik tablet, před sestřičkou je musíte zapít, spolknout a ještě potom musíte otevřít pusu … asi protože někteří své léky schovávají pod jazyk.

Ale postupně se člověku uleví. Po nějakých čtrnácti dnech už tolik času netráví v posteli a odváží se začít chodit po chodbě. Nejprve chodíte po chodbě se sklopenou hlavou, abyste se s nikým nemuseli zdravit, nebo snad i na něco odpovídat. Později jste schopní se s někým i bavit, a pak i poměrně hodně času začne trávit s ostatními na prostorné venkovní terase oddělení, kde se sedí, stojí, kouří, povídá … a někdy slyšíte dokonce i smích.

Nevím, jak je to v jiných nemocnicích, ale já se dostal v podstatě na ženské oddělení, kde na mém pokoji jsme jen čtyři mužští. Jinak chlapi vlastně došli. Vedle nás jsou dva pokoje za příplatek za nadstandard, kde se v jednom pokoji lečí podnikatel, a v tom druhém nějaká mladá bohatá holka. Zbytek patra je vyhrazen čtyřem pokojům, kde se uzdravují dívky a ženy trpící anorexií a bulimií. Vždy jsem měl jako tlustý chlap spíš rád hubené holky, ale tady vás opravdu překvapí, jak je často až hodně smutné vidět všechny ty vystouplé lidské kosti na postavě zakončené jinak někdy moc hezkým obličejem. Jsou tady mladé holky, ale jsou tu i čtyřicetileté mámy od dvou dětí se stejným problémem.

Život tady je vlastně pro každého každý den stejný. Nechají vás spát docela dlouho. Jen sem tam v pět, nebo v šest ráno přijde sestřička a někomu z nás nabere krev, ale nějaké každodenní pravidlo a otravné brzké vzbuzení to není. A když potom přežijete a odstřelíte nějakou tou výmluvou rehabilitační prudičku, která vás nutí jít na rozcvičku, potom přijde snídaně. Ještě před tím ale všichni musíme podstoupit pravidelné každodenní vážení.

Pro člověka věci neznalého je zpočátku velkým zážitkem, kterak se dá zamaskovat množství snědeného jídla. Přehazování plátku salámu nebo nakrojeného sýra do druhého talíře, když se jeho majitelka podívá jiným směrem, je tak nějak normální. Na přilepení plátku šunky zespodu na stůl si taky rychle zvyknete. Jídlo se dá schovat i do pantofle, či tenisky, nebo pod mikinu. Ale lidská vynalézavost, vzniklá díky zoufalosti v hlavě, jde mnohem dál. Nikdy bych nevěřil, že se dá i několik plátků salámu neviditelně ukrýt do obalu od taveného sýra a pak prázdný talíř ještě s pochvalou dohlížejících sestřiček vrátit do okénka kuchyně. A co teprve, když celý balíček zatavené šunky skončí ve speciální kapse v teplácích! Takové vylepšené tepláky si tady nevyrobíte. S těmi jste sem museli už přijet.

Holky snídají, a pár z nich i pláče. Nedivím se jim. Já dostanu rohlíky dva, a s mým zbytkem žaludku jsem rád, že do sebe dostanu půlku rohlíku. Anorektička dostane tři rohlíky, k tomu minimálně deset deka balíčku šunky, sýr, máslo a často ještě vejce natvrdo. A musí jíst, dokud vše nezmizí. Tolik slz a náběhů na zvracení u jídla jsem nikdy neviděl ani v žádném přiblblém komediálním filmu. Na to vše tady každé ráno dohlížejí tři sestřičky a někdy mám pocit, že si ten dozor a buzeraci opravdu užívají.

Potom přijde v té samé jídelně takzvaná komunita. To si všichni z oddělení sedneme kolem dokola na židle v místnosti. V čele sedí dva … tři lékaři a několik sester. A my všichni se děsíme, až na nás z jednoho na druhého přijde řada povídat, co jsme včera zažili, na co jsme si mysleli, kdo nám udělal radost, a kdo nás naopak zklamal. Skoro každý den se s někým loučíme. Dnes to je asi pětatřicetiletá anorektička, která všem děkuje za záchranu života. Přibrala tady deset kilo. Teď už ví, že má děti, které ji potřebují, a slibuje, že hladovět už nikdy nebude. Všichni ji popřejeme sborově hodně štěstí, abychom ji tady na komunitě přivítali za tři týdny zpátky v naprosto zuboženém stavu.

Na komunitě se taky skoro každý den řeší nějaké to udání. To mají na starosti sestřičky. Sestřička, paní Janáková, se včera prý dozvěděla, že Zuzana na záchodě cvičila a přitom přece ví, že to má výslovně zakázané. Zuzana se nejprve brání, že se jen protáhla na záchodě o futra dveří. Pak se rozpláče a marně přemýšlí, který had z jejích kamarádek ji udal. Její udavačka ji nejspíš v tu chvíli drží také za ruku jako ostatní.

Někdy komunita dokáže někoho i vyloučit. Kolega z mého pokoje se sblížil s jednou z pacientek. Spát spolu se tady snad ani nedá, ale trávit spolu každou volnou chvilku, držet se za ruku a políbit se … ano, to jde. Ani to však neuteklo bdělosti personálu. Prý byli oba varováni v tichosti jednou mimo komunitu, ale ve vztahu přesto pokračovali. A to je nepřípustné. Oba dnes budou z oddělení propuštěni.

Dnes jsem si hned po obědě povídal s tím VIP podnikatelem na jeho samostatném pokoji. Jsme oba tak nějak ze stejného oboru a tak si sem tam i společně sedneme. Na dveře pokoje zaklepala Jana … pro změnu bulimička. "Oto, můžu se u tebe vyblít?" oslovila podnikatele a ten kývl a hlavou pokynul směrem k záchodu na pokoji. Už mě takové věci ani nepřekvapují.

Překvapení nám všem ale připravila ta mladá bohatá holka z vedlejšího samostatného pokoje. Má, z mého pohledu zvláštní nemoc, je závislá postupně zřejmě úplně na všem. Už tady prý byla několikrát, a pokaždé s jinou závislostí. Jednou moc nakupovala a utrácela, podruhé byla workoholik, potřetí se tady objevila s posedlostí sexem, počtvrté ji sem přivezli odněkud mimo Prahu k doléčení po opakovaném pokusu o sebevraždu. Teď je tady pro změnu se závislostí na popíjení Coca Coly. Když vám dojde, že to není vůbec žádná legrace, snažíte se to pochopit jako skutečnou nemoc, a ne jako chování cvoka. Má asi spoustu peněz. Dnes si byla odpoledne jen tak koupit velké BMW, a když si ho vezla už jako vlastní, tak ji napadlo, že nám všem sem na oddělení ještě koupí obrovskou televizi. Nějaký technik ji právě instaluje v jídelně. Personál se tomu nebrání. Zřejmě má pokyn respektovat každý sponzorský dar, i když vznikl jako jednoznačný důsledek nemoci, pro kterou je na oddělení dárce léčen.

Každý pokoj má jeden den službu. To znamená, že tady nemáme kuchařky a uklízečky. Pokoj, který má službu, z várnic ostatním na talíře vydává jídlo, potom je třeba vše umýt, uklidit a místnost poklidit, což znamená hlavně vyprázdnit skrýše na vyhozené jídlo. Takový pevný řád má určitě svůj smysl. Člověk se pomalu vrací zpátky do reality. Zpočátku vás tady chrání. Žádný počítač a žádný telefon. Rychle si zvyknete, že třeba nemusíte řešit složenky, nebo vztahy z venku. Postupně se vám ale záležitosti běžného života vrací zpátky. Každý z nás tady může být chráněn maximálně jen tři měsíce.

Po řadě týdnů, kdy jsem naprosto nechtěl mezi lidi, začínám využívat možnost, že vždy ve dvě odpoledne vyrazím domů, chvilku pobudu, abych se nejpozději na devátou večer vrátil zpátky. Ještě později mohu domů i na celé dlouhé víkendy. Blíží se čas, kdy budu muset tento samostatný a svérázný svět i já, jako každý, jednou opustit. Moc chci věřit, že se sem už nikdy zpátky nepodívám.

Kapitola VI. - Den dvoustý padesátý čtvrtý

4. dubna 2017 v 10:52 | Denis Arnold
Den dvoustý padesátý čtvrtý

Uběhla řada týdnů od mého odchodu od manželky. Za tu dobu se hodně věci kolem mne, nebo dost možná v mé hlavě, změnilo. Z počátku to člověka ani nenapadne, že ho nakonec opravdu dostihla vážná nemoc, o jejímž příchodu lékařka v rámci posledních vyšetření před propuštěním z nemocnice spekulovala. Nebral jsem to vážně. Euforie z propuštění jednoznačně vyhrála.

Rozchod, život v samotě, nechuť chodit do práce a řešit jakékoliv problémy. Klienti dostávají informace, že pan doktor je pořád v pracovní neschopnosti, ale nemohou tak dlouho čekat na jeho návrat a odcházejí jinam. Jejich problémy nepočkají a už vůbec nehledí na možná pochopitelné problémy jejich letitého zachránce a, v nadsázce řečeno, spasitele. Už není co fakturovat a peníze na firemním účtu kancelář na svoji existenci požírá neuvěřitelně rychle. Zatrpklost na osud, špatná a smutná nálada, blížící se finanční problémy, pokud se něco nezmění … to je to, co mě už tolik dnů pronásleduje a ničí.

Jednoho dne se špatná, mrzutá, ale hlavně smutná nálada stane vaší každodenní družkou, se kterou vstáváte, se kterou žijete celý den, se kterou se snažíte večer co nejdříve usnout, aby vás v noci probudila úzkostí sevřeným hrudníkem a už vám znovu usnout nedovolila. Jsem si naprosto jistý, že člověk, který takovou partnerku nemá, nikdy nepochopí bolestivost a zákeřnost takového soužití. Každý ví, co je rýma nebo angína. Ale co víme o nemoci, kterou jsme nikdy nezažili? Cítím, že je to spíš naopak. Zdravý člověk vaši úzkost, váš smutek, váš pocit vlastní lenosti, neschopnosti, obtížnosti pro okolní svět, vaši beznaděj a pocit zbytečnosti, vnímá úplně jinak. Pro polovinu lidí jste slaboch, který nezvládá své problémy. Druhá polovina lidí cítí potřebu vás nějak povzbudit, nakopnout, nějak motivovat větami tipu … to dáš, to zvládneš, není to tak, nesmíš si všechno tak brát, to bude dobré. Paradoxně, tato druhá skupina, řekněme vnímavějších lidí, vám nakonec ubližuje mnohem víc, než skupina lidí lhostejných nebo pohrdajících. Velmi brzo si při větě "to dáš" uvědomíte, že oni možná, vlastně určitě …ano, ale vy ne. A tak padáte níž a níž ještě mnohem rychleji.

Zažil jsem před měsíci opravdu hodně fyzické bolesti. Ale tato bolest … tato bolest duše je nepopsatelně horší a zákeřnější, než ta fyzická. Fyzická dosáhne svého vrcholu a dál už jít nemůže. Ta psychická se zdá, že nemá konce a je den ode dne silnější. Lékařka z psychiatrie mě před propuštěním varovala, že to může přijít. Hemoragický šok, neokysličování mozku, prožité trauma, selhání orgánů, celková vnitřní sepse a těžký zápal plic … "Pane doktore, je zázrak že vůbec žijete a že jste normální. Po reoperaci mě k vám na JIP volali dvakrát na konzilium. Ptala jsem se vás, zda jste ochoten přiznat, že jste v nemocnici. Byl jste úplně mimo. Neviděla jsem to dobře. Pak vás po dalším zhoršení ještě převezli na ARO a já myslela, že to je opravdu konec. To vše myslím opravdu v dobrém, měl jste obrovské štěstí. Ale počítejte, že se můžete ke mně vrátit s nějakými psychickými problémy," řekla mi na rozloučenou. A přidala vizitku.

V prvních dlouhých dnech smutné nálady, kdy vám dojde, že to není obyčejná smutná nálada, na kterou má čas od času nárok každý, ale že ten smutek už vás vážně provází nepřetržitě celé dny, ještě máte sílu bojovat. Vlastní vůle, to je to, na co člověk spoléhá. Jenomže, ono to nestačí, a to poznání pošle člověka ještě víc do kolen. Postupně každodenní zaběhlý život ztrácí na své normálnosti. Ráno je moc těžké, a mnohdy prakticky nemožné, vstát. Protože tak dva metry od postele začíná ten příšerný svět, který prostě nezvládáte. Jsou dny, kdy postel vlastně ani neopustím. Neobléknu se, nevyčistím si zuby. Vedle postele jsem si připravil kýbl, do kterého celý den močím. Nejsem schopný sejít dolů na záchod. Velkou potřebu v sobě dokážu udržet i týden, možná déle. Asi to není až tak těžké, protože moc nenakupuji, nejím a nevařím. Některé dny jsou na pár hodin malinko lehčí, a tehdy se snažím svoji zanedbanost řešit, ale za pár hodin je to zase zpátky. V takové okamžiky malinké úlevy musím spěchat … hygiena, nakoupit chleba do mrazáku, záchod, poštovní schránka…

Už to sám nezvládnu. Na stolek vedle postele jsem si připravil vizitku paní doktorky. Dnes ne, ale až budu mít zase trochu lepší chvilku, musím zavolat a poprosit o pomoc.

Kapitola V. - Den šedesátý čtvrtý

3. dubna 2017 v 11:24 | Denis Arnold

Den šedesátý čtvrtý

Jsem doma. Pár dnů na JIP a potom pár dnů na standardu, tedy běžném nemocničním pokoji, kde jste čtyři. Čtyři normální pacienti, kdy jeden má za sebou umírání a druhý tam leží se zvýšeným cukrem krvi. Tady už se nic neřeší. Člověk tady leží, aby za pár dnů odešel uzdraven.

Jsem doma a jsem moc rád. V nemocnici mě nejprve malinko rozchodili. To znamená, že jsem chodil po nemocniční chodbě nejprve zavěšený do dvou rehabilitačních sester, pak už jen zavěšený do jedné, a pak už i sám. Potom jsem mohl konečně domů.

Je opravdu nádherné být po tom všem doma. Tady to znáte, tady máte zahradu, klid, nic tady nepříjemně nepípá, tady se můžete každý večer dívat na hvězdy. A taky … tady nemáte žízeň. Asi jedním slovem by se to vše dalo vyjádřit jako svoboda.

Jizvy po celém břiše a vpichy po hadičkách jsou zhojené. Ano, vše jde zpočátku trochu pomaleji, ale každý den se to vážně moc zlepšuje. A ten pocit, že až to jednoho dne lze a vy zkusíte projet trávník sekačkou, je prostě k nezaplacení. Užívám si to. Opravdu moc. Sekačka, která byla dřív jen pomocník, a obyčejný stroj, je najednou něco mnohem víc.

Těch pár dnů, co jsem doma uběhlo jako lusknutím prstů. Ale dnes jsem zase sám. Alena odjela s přáteli na čtrnáct dnů na Floridu. Prý to měla objednané a zaplacené ještě před mojí nemocnicí. Samozřejmě, malinko to v nás třesklo. Já jsem jí vyčítal, jak je možné, aby odjela sama beze mne na místo, které tolik miluji. Ona oponovala, že jsem stejně nebyl doma a že má taky nárok na svůj vlastní život. A tak nakonec odjela.

Dnešek znamená, že jsem se i pochlapil. Asi bych neměl, ale nosím půlmetrové kusy kmene stromu do stroje, který z nich udělá polena na dřevo do krbu. Práce je to zatím stále pro mne těžká, ale zase nemusíte o ničem bádat.

Jenže myšlenky, které jsou staré, které jste jen na pár měsíců odložili, vás doženou dříve nebo později i tady. S každým dalším polenem mi víc a víc vadí můj život manželský a můj život citový. On vlastně ani žádný není. Pokorně nakonec uznávám, že za to mohu z velké části i já sám. Člověk se zpočátku brání takovému přiznání. Ale nakonec to stejně vždy dopadne podle známého rčení, že každý příběh má vlastně verze tři … moji, tvoji a pravdu.

Obě naše děti studují už nějaký čas v Austrálii. Zůstali jsme sami dva. Už dlouho před nemocnicí jsem opustil ložnici, a pod záminkou, že chrápu, jsem obsadil pokoj dcery. To by bylo stejné, i kdyby si člověk v mezidobí nezaumíral. A Aleně to naprosto nevadilo. Nespali jsme spolu už hodně měsíců, a nikdy jsme to jeden druhému nevyčítali.

A pak vám řachne v hlavě. S otázkou co tady vlastně dělám, a s konstatováním, že už to vlastně takto dál nechcete, si sbalíte do auta veškeré oblečení a pár osobních věcí, a opustíte ten velký a nový dům kousek za Prahou a vrátíte se do malého domečku, ve kterém jste dosud měli jen kanceláře. Zpočátku … s vědomím, že už nemáte v životě tolik času žít, jak vlastně nechcete. Život je přece tolik nádherná věc! Jde jen o to vyjít mu v jeho zbytku naproti.

Následně mě Alena ještě jednou v mém azylu navštíví. Řekne mi, že si mě po nemocnici vypiplala a já, nevděčný hajzl, se zachovám takhle. Jak vypiplala? Jak sis mě? Copak jsem nějaká věc? To člověku, nejdřív naštvaně a potom i smutně, proběhne hlavou, ale ve finále je to stejně k ničemu. Karty už jsou na stole a rozhodnutí padlo. Vrátit se už není možné. Už ne, už nechci.

Po dalších pár dnech se dohodneme na smířlivém rozvodu. Já ho mám podat a ona to podepíše.

Kapitola IV. - Den dvacátý sedmý

2. dubna 2017 v 14:37 | Denis Arnold

Den dvacátý sedmý

Jednou vlastně ta moje pohodička a pohodlí skončit musely. Je to známka, že mi je každý den lépe, ale zase na druhou stranu, jakákoliv změna zavání úzkostí, co bude dál.

Na ARO ležíte, pozorujete ten šrumec a tak nějak si zvyknete. Dokonce mi nabízeli televizi… prý budou dávat Želary. Nakonec to tam má člověk docela rád. Jen ty noci jsou opravdu hodně dlouhé. Kolikrát si myslíte, že už bude konečně ráno. Pak se proplíží sestřička v modré fleecové mikině. Vy se zeptáte kolik je hodin v naději, že je tak pět ráno, a ono je teprve, nebo jen, půl jedné. Nekonečná noc má tak ještě dlouho pokračovat.

Nevím, jestli se mi to zdá, nebo je to jen moje představa, ale v hlavě mi už poněkolikáté letí, že až budu, bůhvíproč, na kolečkovém křesle, že si hned dojedu do automatu koupit nějaké pití v plechovce. A když je můj sen hodně ošklivý, potom mi samozřejmě ta plechovka upadne na zem a kutálí se směrem od mého kolečkového křesla pryč. A už vůbec nevím proč, ale následuje v mé hlavě děj, že tu utíkající plechovku zastavím nohou, a tak vlastně zvítězím sám nad sebou a sám nad tím vším.

Na ARO to po mém probuzení šlo už ráz naráz. Jeden den vám vyjmou tracheotrubici, druhý den zjistíte, že máte jedním stehem na nose přichycenou nějakou sondu do žaludku, kterou vás krmili, a že ta také musí pryč. Potom vás odcévkují, a z těla postupně vytahají všelijaké ty kanyly a hadičky, a nové vám už nepíchnou. Prostě, každý den je jedna hadička pryč. A když vám vyjmou centrální katetr někde pod klíční kostí, potom musí už následovat jediné … převoz na jiné nemocniční oddělení.

Ale to je taky paráda. Převážejí vás vlastně z budovy do budovy, a jen přes silnici. Nějakých třicet padesát metrů. Ale … vezete se na sanitních nosítkách, vpředu jde asi řidič, nebo nějaký vedoucí skupiny. Vaše nosítka pevně drží dva lidé zase asi, podle oděvu, ze sanitky, jeden vepředu a druhý vzadu. Vedle nosítek jde sestřička a ten celý nádherný cirkus doplňuje lékař s velkým červeným batohem na zádech. Někde mezi nohami na nosítkách máte nějaké ty monitory a přístroje a připadáte si docela důležitě.

Pak vás převezou na metabolickou JIP a vaše namyšlenost dostane hodně rychle zabrat. Postel tady je pořád fajnová, ale už ne tolik. Tady se mořské vlny už nedočkám. Nedočkám se ani bačkůrek nebo třeba obložení těla těmi umělými pilinami. Jediné, co je stejné z vašeho předchozího malého světa, je obrovské okno do vašeho pokoje, abyste byli pod dohledem.

Jinak se s vámi nemažou. Určitě vědí proč, ale ten přechod je docela tvrdý. Bolí vás záda? Jasně, ale už se musíte obrátit sám, pane doktore. Pár vteřin se snažíte, přijde vám to jako nekonečné minuty, ale atrofované svaly to nedovolí. A když si sestřička náležitě užije vaší snahy, stojíc vedle vaší postele, potom malinko povýšeně, že se to dělá takto, člověku podtrhne prostěradlo a tak se na vysněný bok ihned dostanete. Tady už nic zadarmo není. Musíte se snažit, pane doktore … tu větu slyším tak dvakrát … třikrát za den.

Nějaký starší pán vedle na posteli se mnou v pokoji strávil dva dny. Víc nás tady není. On jen ležel, nemluvil, a ani jednou neměl otevřené oči. Přístroje mu pípaly, sestřičky ho každý den ráno myly. Pak umřel. Smrt dokáže být hodně rychlá. Během pár minut jeho tělo zmizelo a postel se tvářila jako nová a navoněná. Zase si brzo do ní někdo ulehne.

Dnes tu byla Alena společně s mojí mamkou. Nemáme už pár měsíců s manželkou zrovna ideální vztah, ale nemusela mojí mamce vyčítat, že jsem jí o své operaci před pár týdny ani neřekl. A co jsem taky měl? Šel jsem si nechat ufiknout laparoskopicky část žaludku, abych zhubl. Kdo by se s tím chlubil? Lidem v práci jsem řekl, že jedu na služební cestu a doma jsem neřekl nic, protože stejně přes týden bydlím jinde. Podle chirurga to měla být záležitost na čtyři dny. Riziko komplikací je malé. Možná malé, ale já si ho vybral. Nemám slezinu, jsem po selhání vnitřních orgánů, na břiše mám odspoda nahoru a potom pod žebry do strany obrovskou jizvu do tvaru velkého "L", a jsem rád, že jsem po opravdu velkém hemoragickém šoku vůbec normální. Tak se o tom alespoň všichni kolem mne baví. A tak trochu naznačují, že se stal dokonce asi zázrak.

"Namasíruji ti nohy, chceš?", povídá. Ale ta otázka je zbytečná … stejně jako poslední naše společné roky. Už v půli otázky mi ty prsty u nohou stejně žužlá. Usilovně vrtím hlavou, že ne, ale nic platné mi zamítavé vrtění hlavou vůbec není. "Jestli na mě budeš takhle zlý, už za tebou nebudu chodit, " schytám to ještě.

Naštěstí zasáhne sestřička. "Paní, to nemůžete! On už musí všechno sám." Nejsou tady tak milé sestřičky jako na ARO, ale za tento zásah jsem opravdu vděčný.

Kapitola III. - Den šestnáctý

2. dubna 2017 v 12:21 | Denis Arnold
Den šestnáctý

Dnešek byl z pohledu mého nového malého světa vlastně velký. Už dávno jsem přestal filozofovat v myšlenkách, s jakou rychlostí tady začnou mít pro člověka prvořadý význam naprosto jiné věci než venku.

Na chvilku zpátky do jakési reality mě vždy dostane návštěva Aleny. Je na ní vidět, že je na mě naštvaná, ale ještě mi to "sežrat" nedala. Povídá co doma, co děti, a co se tak venku za ty předchozí dny stalo. Sestřička mi říkala, že chodila tak každý druhý den a že ji naučili na mne mluvit, i když jsem byl jednou nohou na druhém břehu a nevnímal. Včera mne manželka pochválila, že podle monitoru prý pacient dýchá 52 hodin sám. Vždy mi řekne, kdo další, teď už i z okruhu široké rodiny, mi vzkazuje, že musím bojovat. Já mohu konverzaci vracet jen tak, že hlavou kývnu ve smyslu ano nebo ne. Pak tady mají takovou knížku, nebo snad sešit, s velkými tiskacími písmeny. Prstem se potom dá alespoň písmeny naznačit odpověď. Ale mě každý pohyb bolí a tak raději nechávám pořád ruce vedle těla. Před pár dny mi přinesla sluneční brýle. To mi udělalo vážně radost, protože ty zářivky jsou opravdu pro oči odporné. Tak snad už je nebudu muset řešit.

Ono je to vlastně příjemné poležení. Máte bačkůrky, které jsou vážně moc fajn. Člověk vůbec necítí dotyk paty a matrace postele. Vlastně jakýkoliv kontakt těla s postelí se tady snaží člověku nějak zpříjemnit. Pod rukama máte, nevím, něco jako polštář vyplněný asi umělohmotnými pilinami. Je to příjemné. Ruce nic nebrání v pohybu a přitom je pořád v pohodlí. Stejně tak má člověk vylepšené ležení i tím, že jednou za čas postelí projede taková malá mořská vlna. Nahoru … dolů, a pak zase zpátky. Už jsem se naučil na tu vlnu se zájmem čekat. Cokoliv tady člověku malinko zpestří život je moc fajn.

Už čekám i na jiné věci. Je to tady tak dlouhé a prázdné, že vlastně až dychtivě čekám na věci, které mi třeba nejsou příjemné nebo bolí. Ale hlavně, že se alespoň něco v té prázdnotě děje. A tak každé ráno už netrpělivě očekávám, až začne obvyklý ruch. Odběry krve, vylívaní nádob s močí, zapisování kolik toho pacient vypil a pak zase vyčůral. Mytí, holení, mazání zad kafrem, nové prádlo a prostěradlo, vizita, přepichování kanyl, výměna lahviček s různými léky a infuzemi, cvičení, návštěvy, večerní zhasnutí. Tak nějak ten den plyne s takovým minimem událostí, ale zatím jsem vděčný i za to málo.

Co mě vždy naprosto dostane je způsob jakým ty mladé, a někdy i od pohledu slabé, holky člověku vymění prostěradlo. Tělo na bok doprava, tělo na bok doleva, šup … šup a máte převlečenou postel. Jsou milé, jsou hodné, ale většinou jsou neosobní. Nedivím se jim. Kdyby měly řešit každý osud, každý příběh, každodenní slzy návštěv, každou bolest, nebo každou smrt … Jak dlouho by takovou práci mohly dělat?

Už se dokonce těším i dvakrát denně na příchod mé mučitelky. Pořád mezi námi funguje obchod cvik za pití, ale oba už to dobře známe.

Říkal jsem, že dnes mám velký den. Mám. Dopoledne přišel doktor, sestřička vedle něho s pojízdným podnosem. Jak tady člověk slyší jemné cinkání nástrojů na vozíčku, které se k němu blíží, hned tuší, že to nic příjemného nebude. "Pane doktore, já vám teď vyndám stehy," povídá zase ten můj pan doktor. A pak cvak, zatáhnutí a zase cvak a zatáhnutí. Na krku to trošku zatahá a zaštípne, ale jinak nic nehrozného. Měl jsem zbytečný strach. "Pane doktore, teď zkuste zakašlat, prosím." Člověku bleskne hlavou, že nemůže mluvit, natož zakašlat. A tak to tedy zkusím. Nadechnu se, zakašlu a najednou vidím, že doktor má v ruce moji rourku, která se mnou v mém krku trávila tolik času. "No vidíte, a je to," povídá. "Ještě nemluvte, to zkusíme později. Teď vám to sestra ošetří a já přijdu odpoledne. Nashledanou." A je fuč. No, tedy … kdyby mi řekl předem, co na mne chystá, asi bych si cvrnknul do cévky. Takhle to bylo opravdu lepší, musím nakonec uznat.

Přišel opravdu odpoledne. "Pane doktore, řekněte pomalu … máma." A tak slovo vyslovím. Já mluvím, já už vážně mluvím! Přál bych vám zažít tu nefalšovanou opravdovou radost. "Dobře," povídá. "Vypadá to opravdu dobře, ještě se na vás přijde podívat někdo z ORL, ale myslím, že budete v pořádku." Pomalu a trošku chraplavě se ho zeptám, jestli mi budou šít krk. Zakroutí hlavou, že ne. Prý to sroste samo. No, to mě moc neuklidnil. Nějak si neumím představit, že díra do krku sroste bez zašití a že to nebude vidět. Pak se trošku sám v sobě zastydím, že si tedy po tom všem opravdu rychle kladu požadavky. "Já si vás teď vyfotím, ano?" povídá. Nechápavě se zeptám proč. "Víte, nestává se tady zase až tak často, že nám pacient nadělá tolik starostí, odchází nám před očima, a za pár dnů tady leží ve slunečních brýlích jako někdo u moře na pláži," usměje se.

Po dnešku už vím, že to bude dobré.

Kapitola II. - Den čtvrtý

2. dubna 2017 v 9:35 | Denis Arnold

Den čtvrtý


Příroda nás stvořila a příroda si nás zase bere zpět. Co všechno za tu dobu stihneme, a co všechno naopak nestihneme?

Co všechno lidem, na něž - při vzpomínce na ně - nás bolí na prsou, nestihneme říct, nevysvětlíme, a co v životě nevyslovíme nebo nedořekneme nikdy a vůbec. Mnohdy je potom už navždy pozdě.

Brzo pochopíte, proč tady ležíte. Mozek už zase funguje naplno. Člověk leží, pozoruje dění okolo a má opravdu hodně času přemýšlet. Jak a proč to bylo tenkrát? Odpustím někomu, nebo to nedokážu? Odpustím někdy sobě, že z banality se nakonec stal, a asi ještě stane, boj o to na tomto světě vůbec být? A odpustí někdo moje prohřešky zase mně? Ne, teď nic z toho ještě nevím ...

Už chápu i takovou hloupost, že to světlo nade mnou je zářivka, ta nemocniční, která svítí ve dne i v noci. Jen ji na noc malinko ztlumí, ale i tak vás bodá do očí. V noci se tady často rozsvěcí, to když se na vedlejších postelích něco děje. A lehnout si na bok tělo nedovolí. Později mi dojde, že můj boj se zářivkou byl ten nejmalichernější, ale teď mi přijde naprosto zásadní.

Po pár dnech se člověk dozví, že prostě leží na zádech a nemůže se otočit na bok, protože ventilátor, který mu pomáhá dýchat, to nedovolí. Mám trubici zavedenou pod ohryzkem do krku, ale teď ještě necítím, že to tak je. Jen, když mě ošetřují, tak cítím na krku pálení a štípání. Nemohu mluvit, nemohu se hnout, ale vše mi přijde naprosto samozřejmé a normální. Už jsem se z toho prvního šoku vzpamatoval. Kdyby mi před časem někdo řekl, že budu mít kdy díru do krku, asi bych hodně protestoval, nevěřil, a až bych uvěřil, potom bych zase řešil, že na mně bude už navždy vidět jako na nějakém mrzákovi.

Už vím, že ležím na ARO. Ten svět tady je úplně jiný než venku. Tak jiný, že ani nemám čas nebo chuť vnímat, že to vše ještě před pár dny bylo v mém životě naprosto jinak.

Na nohách cítím bačkůrky, které tady asi dostane každý. Jsou vypolstrované, jsou měkké a heboučké. Jsou vlastně moc příjemné, ale pořád jsou to prostě botky, které dobrovolně nikdo nosit nechce. Prý, abych neměl proleženiny.

Nenávidím dvakrát denně okamžik, kdy mě přijde mučit rehabilitační sestra. Ale vyzrál jsem na ni. Nefungují mi ledviny, tak jak mají, nemohu pít, ale ta žízeň je nesnesitelná. Jsem vděčný za každý kousek ledu, který dostanu do pusy místo pořádného doušku vody. Jsem vděčný za každý umožněný lok vody. Nemohu mluvit a tak jen se zavřenýma očima dělám posunky hlavou, jako "ano" a jako "ne". Dnes se k tomu přidala možnost naznačovat rukama. A tak naznačuji. Levou rukou u úst naznačuji, že chci pít. Jako chlápek v hospodě, který tím říká: "Tak co, dáme si?" A jsem to já, kdo má pocit, že nad mučitelkou vyhrál.

Za každou změnu cviku ... pravou nohu pokrčíme a narovnáme ... a teď levou nohu pokrčíme a narovnáme … naznačuji rehabilitační sestře, že tou levou nohou pohnu, jen když dostanu brčkem napít. Ona je takový drobek můj v modrém, který dělá jen svoji práci. Za tu dobu si už zvykla, že soucit a slzy sem nepatří. Má asi zakázané mi dávat skleničku, ale já jinak nedám a nehnu se, dokud neprohraje. Opatrně mi strčí brčko do pusy a hned ho vytáhne. Já jsem ale za těch pár dnů už opravdový mazák a vím, že musím v tu chvilku opravdu hodně tahat a sát. Až ji to chudinku vyděsí a dívá se doprava a doleva, jestli nás někdo neviděl.

Tak to má za to, že mě mučí. Pro dnešek už je pryč. Můj malý a lusknutím prstu náhle scvrklý svět se zase začíná pomalu propadat a já vidím stále méně a méně. Zítra přijde mučitelka zase a naše hra "něco za něco" bude pokračovat.

Přístroje hučí, pípáky pípají, ruka s kanylou bolí méně a méně ... člověk se najednou bojí usnout, protože tak nějak tuší, že už by se probudit nemusel. Bojím se usnout, protože třeba zítra bych už nemusel cítit, že můj nemocniční mikrosvět na hranici mezi životem a smrtí je zase ve směru na stranu života o kousek větší.

Kapitola I. - Den první

1. dubna 2017 v 18:57 | Denis Arnold
Den první

Probouzel jsem se pomalu ... divně. Člověku hned vše nedojde. To není, jako když každé ráno otevřete oči.

Ani nevíte,že se vlastně probouzíte po dlouhé době. Nic se vám nezdálo, nic nebylo nepříjemné, nebo naopak příjemné.Žádný sen. Jen začínáte chápat,že se něco kolem vás stalo a děje.

Nejdříve si uvědomíte,že jakoby z dálky jsou slyšet zvuky, později hlasy, které neznáte. "Kubo,řekni mi, jak to děláš … tady mi ho podrž, víc ... jo … tak … a teďho převal na druhou stranu a zase podrž ... Jsi každý rok na Srí Lance celou zimu ... Jaké to tam je? Kde na to bereš."

Melodie hlasůkolem … ta její je taková nepříjemná … až zlá … ta jeho je taková … taková jemná … jeho melodie vás hladí ... pohlazení hlasem je jako balzám oproti ukrutné bolesti třísel … bolí i břicho, to nebylo ještěpřed chvilkou cítit, teď tu bolest cítím moc. Ale ta třísla při natočení těla na jednu a potom na druhou stranu bolí nejvíc. Celé tělo se třese … zimou i bolestí.

A najednou slastné teplo. Aha, voda, teplá ... horká ... pomyslíte si ... o to víc se ale tělo třese chladem. Užje vám to jasné ... tohle je nemocnice ... ale ani trochu netuším, co tady dělám, a proč to všechno tak je. Cítím jen bolest, a teď už i opravdovou zimu. Celé tělo se třese a cítí nepříjemný chlad.Člověk si přeje zase to teplo, zase tu teplou a nádhernou vodu. Někdo vám přizvedne hlavu a vy máte pocit,že ji pokládá zpět do nějakého ... je to vůbec možné? ... dětského plavacího kruhu. Zimu vystřídá úžasný pocit … to, kdyžsi uvědomíte,že vám stéká horká voda po vlasech. Nechápete co se děje, jen cítíte,že vám někdo jezdí prsty v hlavě. Proti předchozí bolesti třísel a ziměje to nádherný pocit. To všečlověk cítí a vůbec nepřemýšlí, kde se to vše vzalo. Jde jen o střídání pocitů, příjemných, a těch co hodně bolí. Teplo ve vlasech, zima po těle, celé tělo se třese. Voda z hlavy už neodtéká proudem, zbylé kapky se pomalu začínají dotýkat zátylku.

"Nevím, prostětam nic nepotřebuješ. Je to levná země. Vystoupíš z letadla. Je tam jako v prádelně. To je vážně pecka do hlavy. Pak ti dají z letadla bagáž … krosnu, a ta je úplněmokrá. To je z té zimy v letadle, jak potom vydají kufry z letadla v tom vlhkém parnu. Vylezeš ven,žádný rukáv jako na Ruzyni, pěkněschody, a jdeš na plochu. Nafackuje ti vedro ... někdy z toho pocitu, když vystupuji z letadla, mám radost, že tam zase jsem, a jindy si říkám, že to vlhko je strašné ..."

Z druhé strany postele se ozve ten nepříjemnýženský hlas: "Vyfénuj mi ho prosím tě, ty vlasy jako drbej, já jdu pro košili." Otevřete oči. Nad vámi svítí a bodá do očíčtvercová zářivka. Oslňuje a bolí, musíte oči zase rychle zavřít. Zkusíte to znovu, tentokrát trošku víc napravo. To už je lepší, oči se samy nezavírají, jen slzí. Vedle světla je vidět strop. Takový tečkovaný plech, zářivka a zvláštní ornament na stropní dlaždici.

Vše je tak známé, ale nevím, kde konkrétně jsem a proč. Chci se zeptat, ale z hrdla se mi dostane jen nějaké zachrčení. Proboha, co tady dělám, pomyslím si už po několikáté.

"Nemluvte, pane doktore, jste na ventilátoru. Zvedněte ruku ... tááák a teďdruhou... " Poslušněruce s její pomocí zvedáte a cítíte teplo a drsnou látku naškrobeného textilu. Všechno tak bolí. Konečně vás přikryjí dekou. Někdo nadzvedne hlavu a dá pod ni polštář. Asi ten Kuba. Voda z mokrých vlasůse pomalu vsakuje do povlečení polštáře a začíná studit na krku. V duchu se pořád dokola ptáte, co tady děláte a pročto všechno. Člověk nerozumí zatím vůbec ničemu.

Něčím vám obepnou pevně paži. Je to nepříjemný pocit. Později pochopíte, že to je tlakoměr. Na ukazováku máte něco jako kolíček. A najednou vnímáte zvuky … jako ve filmu … píp, píp, tatatata, píp …

Jsem v nemocnici ... už jsem si jistý, poznáte v duchu znovu. Ale nemáte sílu se ptát, proč. Ono to ani nejde a sami sobě odpověď dát nedokážete. Ještěto vše neumíte vysvětlit, nebo vůbec pochopit.

Pak to nepříjemné světlo na stropě zmírní svoji intenzitu a vše kolem vás, včetně vašeho vědomí pomalu mizí. Zase někam upadáte, zase usínáte